Artalk – Kde je místo pro umění?

10. 4. 2012Silvie ŠeborováRecenze

"Možná tady nějaká spolupráce s vězni a umělci dříve existovala, ale neví se o ní. My jsme chtěli vytvořit akci, která bude médii popularizovaná." říká o svém dítěti Ondřej Horák, jeden z autorů projektu Věznice: místo pro umění. Přání se mu vyplnilo. Pravděpodobně na tom má zásluhu druhá autorka projektu − Martina Reková, která jinak působí jako schopná PR agentka, především však neotřelost zvoleného námětu. Projekt založený na spolupráci odsouzenců a současných výtvarných umělců se stal pro média takovou raritou, že se novináři na tiskové konferenci do nevelkých prostor, které Věznicím vyhradil při jejich pražské premiéře DOX, nemohli vejít.

V současnosti probíhá prezentace děl vzniklých v rámci Věznic v Moravské galerii v Brně. Ta byla na rozdíl od DOXu k projektu co do poskytnutých výstavních sálů mnohem velkorysejší. Po obrazném uvěznění Věznic v sice čistých, avšak nerozměrných prostorách DOXu, začala výstava v Moravské galerii lépe dýchat a to i přes to, že je představena v budově Uměleckoprůmyslového muzea, z níž čiší neorenesance v každém detailu. Nový rozměr dodalo instalaci architektonické řešení Tomáše Svobody s půdorysy věznic na podlahách galerie i drobné hříčky se způsobem vystavení některých objektů. Prezentace aktuálních novinových článků, které se týkají vězeňské problematiky v České republice, zase výstavu lépe zařazuje do společenského kontextu.

Projekt Věznice: místo pro umění vznikl ještě za působení původního kurátorského týmu v Galerii Středočeského kraje a v jeho první fázi se jednalo o oprášení navěky spících děl z depozitáře (ta mimochodem tvoří většinu sbírkových fondů galerií). Cílem představení takovýchto děl ve věznicích bylo dokázat, že obrazy z depozitáře by mohly fungovat i jinde, navíc chtěli jeho autoři trochu oživit každodenní vězeňskou rutinu a přivést vězně alespoň k dočasnému zájmu o umění. Ve druhé fázi potom vybraní současní umělci navázali spolupráci s konkrétními vězni a právě na jejím základě vznikla prezentovaná díla. Po změně ve vedení GASK, jejímž následkem byl odchod týmu připravujícího projekt z této galerie, se podařilo navázat spolupráci s DOX, hlavně však s Moravskou galerií, která kromě prostor pro výstavu nabídla k dispozici i svůj depozitář.

"Když mají vězni peníze, někteří z nich z nudy malují. Vedení věznice občas posbírá jejich díla a někde uspořádá výstavku, na níž jsou prezentovány malůvky srnek, nahých žen, pohledů na města kreslených podle pohlednic a otevřených dveří." říká Ondřej Horák. Takovéto kresby však neměly být výsledkem projektu Věznic: "Je to na umělci, aby vzniklo rovnoprávné umělecké dílo. On je ten, který se má snažit vést dialog tak, aby vězně přinutil k tomu, aby se stal rovnocenným partnerem participujícím na díle." dodává Horák. Z tohoto pohledu asi nejlépe vyznívá spolupráce u těch dvojic, kde umělec zvolil zcela konceptuální přístup. Vhodným příkladem je Pavel Sterec, který spolupracoval hned se dvěma vězni: Ludvíkem Ballonem (skvrny z vězeňského prostředí převedli na vězeňské oblečení a vytvořili tak jakýsi maskáčový vzor) a Tomášem Rejdou, který měl jako vězeňský knihovník vytvořit seznam nejčastěji půjčovaných knih. Patří sem i Karel Kunc s Martinem Karlíkem, Adam Vačkář s vězenkyní Hanou, či Jiří Franta a další. Za pozornost stojí výsledek práce Michala Pěchoučka s Jiřím Trombíkem i projekty, jejímž výsledkem je komiks (Vendula Chalánková a Viktor Papala, Jaromír 99 a René, Tereza Damcová a Jaroslav Žižka). Vznikla ale i taková díla, do kterých přece jenom vězeňská vizuální estetika nějakým způsobem pronikla.

O to, co kdo přesně vytvořil a jak jeho konkrétní dílo vypadá z pohledu kritika současného umění, tady ale vlastně až tak moc nejde. Dá se předpokládat, že pro mnohé konkrétní vězně se projekt stal na nějakou dobu určitým smyslem života. V této souvislosti lze zmínit poznámku, kterou utrousil Roman Týc v jednom z mnoha rozhovorů, jenž poskytl po svém nedávném propuštění z vězení. Týká se spoluvězně, který si Týce velmi oblíbil: "Ukázal jsem mu třeba základy perspektivy. Do té doby se mu asi nikdo v životě pořádně nevěnoval." Vezměme si však podstatu projektu jako takového. V úvodu zmíněný zájem médií se vztahoval především na jeho sociální aspekt; bez pozornosti nezůstal například způsob komunikace mezi vězni a umělci (protože ve vězení není internet, nemůžou odsouzení posílat emaily, avšak ani dopisy adresované přímo umělcům nejsou podle dokumentaristky Heleny Třeštíkové ideálním řešením: prozrazení adresy může způsobit umělci komplikace po propuštění vězně na svobodu).

Za stěžejní však považuji, že se jedná o projekt, který zcela přesně zapadá do posunu percepce a prezentace současného umění, o projekt, který zanechává vzkaz veřejnosti. Jako první a nejbližší se okamžitě nabízí srovnání s projekty Kateřiny Šedé, jejíž jméno v tomto kontextu ostatně zaznělo i na vernisáži. Snaha oslovit jiné publikum, než úzký kroužek lidí navštěvujících galerie − který dnes navíc v mnoha případech pochází z řad jedné generace − připravilo živnou půdu zájmu o veřejný prostor. Nejde primárně o graffiti, v minulém desetiletí jsme zaznamenali boom vitrínkových galerií-negalerií, ale často i velmi vydařených prvotně nenápadných zásahů do mimogalerijního otevřeného prostoru jakými byly akce Vladimíra Turnera, Epose 257 či ostatně i zmiňovaného Romana Týce.

Projekt Věznice: místo pro umění by mohl být naznačením dalšího směru, jak s uměním pracovat. Ukázalo se totiž, že pokud se zrovna nejedná o vyměněné panáčky na semaforu, pak si často jen malá skupina uvědomí, že se v jejím bezprostředním okolí něco změnilo a ještě menší skupina vnímá takovýto zásah jako umělecký. Nejširší masu pohybující se ve veřejném prostoru v případě Věznic nahrazuje úzce zaměřená skupina, u které je však reálný dopad projektu jasně ověřitelný. Oním dalším směrem je tedy hledání vymezených skupin, se kterými lze v uměleckém kontextu nějakým způsobem pracovat. Přidaná hodnota − jako v případě Věznic − je pak ta, že publikum většinou zajímá, co takováto skupina vytvořila.

______________________________________________________________

foto: archiv MG / Silvie Šeborová

______________________________________________________________

Věznice: místo pro umění / MG: Uměleckoprůmyslové muzeum / Brno / 6. 4. - 13. 5. 2012

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.