TZ: Apartment private art party II
23. 3. 2012Infoservis
Vendula Chalánková, Miroslav Jiřele, Václav Kočí, Barbora Lungová, Daniela Mikulášková, Samuel Paučo, Natálie Perkof, Pavlína Řehulková, Dušan Váňa, Vladimír Kiva Novotný: Apartment private art party II / Apartmán no5/6 / Brno, Grohova 2 / 21. 3. - 25. 3. 2012 (otevřeno po osobní domluvě, kontakt zde)
Třípokojový starý byt na Grohově ulici v Brně, v historizujícím domě od Theofila Hansena, se na několik dní proměnil v galerii a představil tvorbu deseti mladých současných autorů na výstavě nazvané Apartment private art party II. Jak název napovídá, jedná se o druhou akci konanou v těchto prostorách; první výstava proběhla v listopadu minulého roku.
Koncepce výstavy, jejíž přípravu a kurátorský výběr připravili sami dva vystavující umělci Miroslav Jiřele a Natálie Perkof, není dána žádným sjednocujícím tématem, naopak výstava je přehlídkou výrazných uměleckých osobností, jejichž přístupy jsou velmi různorodé. Tvorbu Venduly Chalánkové, Miroslava Jiřeleho, Václava Kočího, Barbory Lungové, Daniely Mikuláškové, Samuela Pauča, Natálie Perkof, Pavlíny Řehulkové a Dušana Váni spojuje, až na výjimku jediného fotografa výstavy Vladimíra Kivy Novotného, absolvování Fakulty výtvarných umění v Brně, od jejíhož ukončení však už uplynula řada let. Všichni uvedení autoři se také pohybují a pracují v Brně a téměř všichni pracují s klasickými médii jako je malba, grafika, socha, kresba či fotografie.
Přestože je tvorba vystavovaných autorů velmi rozdílná, dají se v některých dílech najít styčné body. První skupina umělců sleduje dlouhodobě ve svém díle téma mužské sexuality a mužského sebepojetí. Miroslav Jiřele, ale i Vladimír Kiva Novotný pojímají mužské tělo jako estetický i tělesný ideál. Miroslav Jiřele pracuje od roku 2009 na cyklu „Slastí“, ve kterém zkoumá na řadě autoportrétů a aktů sexualitu sebe samého, ale i řady dalších mužů, svých známých i pornoherců. Prvotní fascinaci pornografií a přímočarého sexu nahrazuje postupně zakrývání a znejasnění původního obsahu, který již nemusí být například na řadě autoportrétů čitelný. Práce z cyklu Slastí jsou vytvořeny technikou sítotisku nebo fotomonotypu a kombinují nejrůznější podklady, které korespondují s významy jednotlivých děl. Škrábané plechy, překližka, dřevěná deska, kůže nebo silikon dotváří celek připomínající původní významy.
Vladimír Kiva Novotný, jediný fotograf výstavy, vystavuje manipulovanou fotografii z cyklu „Climax“ z roku 2009, zachycující záběr z pornografického snímku. Otevřená a zjevná sexualita snímku je ale narušena rastrem, který vznikl při přefocování z obrazovky počítače a který znemožňuje jednoznačné čtení snímku při pohledu zblízka. Fotografie se proměňuje a nabývá obrysů podle vzdálenosti diváka od snímku.
Naproti tomu pojímá Barbora Lungová mužskou sexualitu a definici mužství skrze gendrovou problematiku. Téma rozvíjí v sérii, kterou tvoří již od roku 2008 s názvem „Třeskutý testosteron“. Mužství podrobuje kritice a ironii anebo převrací zaběhnuté stereotypy, když z muže činí objekt pozorování a potěšení žen. Realistická malba je doplněna rekvizitami z období normalizace.
Na opačném pólu stojí tvorba Daniely Mikuláškové a Pavlíny Řehulkové, které ve své práci vyjadřují svět bytostně ženský. Pavlína Řehulková na svých kolážích čerpá z ženských módních časopisů, ze světa kadeřnictví a manikůry, které kvituje s potěšením, ale i s lehkou ironií.Daniela Mikulášková je autorka, která již od studijních let pracuje s osobitou technikou, své obrazy vyšívá. Kreslí jehlou a nitěmi. Na výstavě prezentuje své nové obrazy z cyklu „Ubrusy“ vznikající od roku 2010. Podklad tvořený ubrusem dodává obrazu svoji danou strukturu a ornament, který zásadním způsobem ovlivňuje výslednou podobu díla, jež je doplněn abstraktní kresbou vyšitou z barevných bavlnek. Ženská, ruční, řemeslná a zdlouhavá práce je otiskem rodinných událostí, setkávání a vztahů v rodině a také společného stolování.
Posledním okruhem, ke kterému se řada děl více či méně váže, je vztah ke geometrii a abstrakci, která je na výstavě zastoupena škálou zcela odlišných přístupů. Na jedné straně je to tvorba Venduly Chalánkové, která ve své poslední tvorbě obrátila k malbě a v cyklu „Elektrospotřebičů“ z roku 2011 zachycuje hyperrealistickým způsobem domácí elektrospotřebiče, které by si přála mít, ale nemá a tak je aspoň namaluje. Její cyklus uvozuje citát z Mahátmá Gándhího: „Užívej si materiálních statků tohoto světa tak, že se jich vzdáš“. Malba, která je přísně realistická, dodržuje přesný formát a barevnost originálu, může ale současně fungovat také jako autonomní geometricko abstraktní kompozice bez vazby na konkrétní předlohu.
Nejnovější obrazy Samuela Pauči znamenají podstatný posun v tvorbě „divokého“ malíře. Velkorysé obrazy z cyklu „Before the curtain“ z roku 2012 jsou monumentálními malířskými díly rozehrávající dialog horských masivů a abstraktního ornamentu, který tvoří jakýsi samostatný plán prolínající se volně s krajinou. Inspirací k tomuto a předchozímu cyklu byla pro Pauča četba románů Carlose Castanedy.
Natálie Perkof představuje na výstavě práce z posledních cyklů „3D paintings“ a „Karbon“, což jsou abstraktní geometrické objekty vznikající náročnou a zdlouhavou technikou, za použití a-crystalu, který zajistí vysokou stálost a pevnost objektu, který může být dlouhodobě umístěn v exteriéru. V geometricky konstruovaných objektech řeší Perkof formální vztahy barvy, formátu , tvaru a prostředí, do něhož jsou objekty umístěny.
Václav Kočí se ve své tvorbě zaměřuje výhradně na tvorbu geometrických abstraktních kompozic komponovaných do horizontálních linií, ke kterým dospěl radikální redukcí krajiny. V sérii na zvané „The score“ (Skóre) vznikající od roku 2010 je v geometrické kompozici ukryt kód – číslo, které vyjadřuje počet – skóre takto vytvořených obrazů. Obraz se stává číslem, číslo obrazem.
Dušan Váňa vystavuje objekt-sochu „Monolit“ z roku 2009, které je v kontextu jeho díla velmi úsporné. Váňa pracuje s kinetickými a výrazně technickými objekty, s díly, které jsou uvedeny do chodu složitým elektronickým mechanismem. Monolit oproti tomu působí jako pevná a statická kamenná stéla, kvádr, který je hmotný a objemový, ale ve skutečnosti je tvořen kovovým rámem, který je vyplněný černými „mojitovými“ brčky. Výsledkem je tedy minimalizovaný subtilní objekt, tvořený geometrickým rastrem, který propouští světlo a je aktivizován pohybem diváka. Monolit je svým způsobem reminiscencí na evropský minimalismus a východiskem je také český konstruktivismus šedesátých let, a německá skupina Zero.
Přestože jsem tvorbu těchto autorů poněkud zjednodušeně rozdělila, je samozřejmé, že možností, jak jednotlivá díla vnímat a jak je uchopit, je mnohem více. Pokud jste na výstavě nebyli, doporučuji Vám, podívat se na osobní webové stránky vystavovaných umělců, je na co se dívat.
Marika Svobodová