Mazancova galerie v Galerii mladých

Křehké kino je společnou výstavou pěti umělců (Vojtěch Fröhlich, Dominik Gajarský, Jiří Kotrla, Lucia Sceranková, Vilém Novák), kteří se letos v brněnské Galerii mladých následně samostatně představí v rámci stejnojmenného kurátorského projektu Martina Mazance. Protože jde o výstavu veskrze úvodní, která svou koncepcí předesílá, co se bude v galerii během roku dít, neomezuje se tento text na ni samotnou, nýbrž je i náhledem do galerijního programu jako takového.

Jeho autor Martin Mazanec se ve své kurátorské praxi zabývá především pohyblivým obrazem a způsoby jeho prezentace. S Michalem Pěchoučkem spolupracoval napříkald na třídílném projektu Přátelský film, jehož náplní byla projekce videoartových děl českých umělců v prostoru kinosálu, a jako kurátor se podílel také na loňské výstavě Vystavovatel a jeho diváci (Dům umění, datum, íce zde). Mimo to je od roku 2007 jedním z dramaturgů každoroční Přehlídky animovaného filmu v Olomouci. Ke kurátorství nepřistupuje jako historik umění – znalec, který svůj umělecký materiál zejména kriticky analyzuje a zařazuje, ani jako kurátor – umělec používající výstavu jako médium vlastního vyjádření. Jeho projekt pro Galerii mladých je založen na tématech, kterým se dlouhodobě věnuje a odpovídá jim také výběr jednotlivých tvůrců, nicméně jako kurátor nechce s díly vystavujících umělců manipulovat jakkoli autoritativně ve smyslu jejich použití k vlastním záměrům. Mohlo by se zdát, že opak je pravdou a to vzhledem k tomu, že výstava Křehké kino akcentuje především kurátorský projekt jako takový a autorství jednotlivých umělců spíše potlačuje ve prospěch celkového konceptu. Tento kurátorský úvod má však své opodstatnění a následovat by měly více či méně tradiční monografické výstavy.

Křehké kino znamená zejména nastolení určité situace, s níž budou muset umělci pracovat v rámci individuálních výstav. Určujícím kurátorským Mazancovým zásahem byla totiž proměna prostoru galerie a zdvojení jejího půdorysu, přičemž autory výsledného architektonického řešení jsou umělci Matěj Al-Ali a Tomáš Moravec. Nový půdorys je tvořen jakýmsi souvislým soklem pokrývajícím téměř celou plochu galerie a její prostorové dispozice zcela nově definuje posuvná zeď, která ji přehrazuje a tím také zmenšuje na minimum. Umělci už s ní však budou moci manipulovat podle vlastních potřeb. Díky této přestavbě tak v prostoru stávající galerie vzniká na dobu jednoho roku galerie „nová“. Dá se říct, že prostor původní Galerie mladých volá svou nedokonalostí – v poměru k ideální galerii typu „white cube“ – po tvůrčí reflexi sám o sobě. Klenutý strop, schodiště, velké okno, průchozí charakter, to vše naprosto znemožňuje přímočarou instalaci uměleckých děl. V případě této galerie je tak často nutné pracovat s prostorem tvůrčím způsobem a v koncepci výstavy s ním počítat víc než jindy. Zároveň je však tato tematizace prostorového řešení a architektonického kontextu většinou pouze druhotnou záležitostí, což v případě Křehkého kina neplatí. Nová dispozice opravdu vytváří novou galerii v galerii a výstavy letošního roku se budou odehrávat v ní.

Jak říká doprovodný text, název neodkazuje ke kinu pouze jako k prezentačnímu módu, ale také ke kontinuu výstav, jejich časové rytmizaci. Přesto je to právě průnik dvou typů prostor, v nichž se běžně setkáváme s pohyblivými obrazy, který jsem si jako návštěvník výstavy v souvislosti s jejím názvem uvědomila především. Na jednu stranu je místnost zatemněna a příčná stěna slouží jako projekční plocha, dojem kinosálu je však v zápětí konfrontován s přítomností prvků jako jsou bílé sokly, které evokují klasickou galerii. Co ovšem tradiční muzeální prezentaci neodpovídá, je absence popisek u jednotlivých uměleckých děl. Křehké kino není skupinovou výstavou formátu konfrontace umělců a jejich díla, kdy se v kurátorsky vytvořeném kontextu konstituují nové významy a souvislosti. Podle Mazancových slov jde o výstavu „indicií“, které napovídají, co se bude dít dál a tak v podstatě diváka lákají, aby přišel i příště. Můžeme se ptát, zda má taková úvodní výstava vůbec smysl a zda nejde o pouhou kurátorskou předmluvu bez vlastního významu. Nic takového ale tvrdit nechci, protože už sama artikulace nové situace v galerii a tematizace prostředí, v němž proběhnou výstavy konkrétního kurátorského programu, si prostor samostatné výstavy žádá, aby mohla být reflektována sama o sobě.

Každý umělec je zde sám za sebe a prezentuje svou vlastní indicii, nicméně jde o výstavu kontextuální, kdy celek je víc než jen prostý součet jednotlivostí. Dominik Gajarský a Jiří Kotrla vystavují objekty nejasného původu, což v případě Kotrly odpovídá jeho práci s nalezenými předměty, jejichž identifikace v galerijním prostředí je maximálně nejednoznačná. Význam Gajarského sádrového odlitku ve tvaru písmene A bude plně čitelný také až v kontextu jeho vlastní výstavy a pozvánkou je i audionahrávka Viléma Nováka, v níž se dozvídáme něco málo o přípravách Křehkého kina. Vedle sluchátek visících z nově postavené stěny jsou instalovány práce Lucie Scerankové, které jsou malou ochutnávkou jejího nového cyklu fotografií objektů podle příběhů o Vysokých Tatrách. To vše se odehrává před zdí a na zdi, dílo Vojtěcha Fröhlicha se však ukrývá až za ní. Návštěvník galerie slyší a částečně i vidí, že se za stěnou něco děje, mezera mezi ní a původní zdí Galerie mladých je však právě tak široká, aby znejistěl, zda za zeď může a má jít, či nikoli. V prostoru za stěnou se nachází Fröhlichova promítačka, film zavěšený na několika místech u stropu a samotná projekce, která je prezentací výsledku předcházející performance, během níž film okénko po okénku soustředěně děroval. Není to ani tak množstvím místa, které Fröhlichova instalace zabírá, jako asociacemi ve vztahu k názvu výstavy, že právě tato práce působí jako jakási její pointa. Kino ano a křehkost také – ke stropu natažený a přes háčky provlečený film se může kdykoli přetrhnout. Jakkoli může být tato divácká situace nechtěná, je jedním ze způsobů, jakým lze výstavu vnímat v průběhu její návštěvy.

Přes možné nezamýšlené způsoby čtení výstava Křehké kino zřetelně představuje to, co bude předmětem umělecké odezvy v následujících měsících. Program se rozšíří i mimo stěny galerie, a to prostřednictvím doprovodného programu v kavárně Tungsram, kde budou promítána videa vystavujících umělců (17. 2. – 27. 2. Jiří Kotrla (Write And Be Quiet, 2011), 28. 2. – 5. 3. Vilém Novák (Untitled, 2010), 6. 3. – 15. 3. Dominik Gajarský (ABCD (edit), 2012) ). Projekce videa spuštěna vždy mezi 10. a 14. hodinou, nebo na požádání. FB stránky doprovodného programu zde.

Klára Stolková
Autorka studuje dějiny umění a teorii interaktivních médií na FF MU

foto: Michaela Dvořáková

______________________________________________________________

Dominik Gajarský, Jiří Kotrla, Lucia Sceranková, Vilém Novák, Vojtěch Fröhlich: Křehké kino / kurátor: Martin Mazanec / Galerie TIC: Galerie mladých / 25. 1. – 14. 3. 2012