Re: Inspirace z roku 1936

Johanka Lomová, jedna z inciátorek nedávné debaty o problému komercializace muzeí, reaguje na příspěvek Nikolaje Savického. Náměstek generálního ředitel NG si ve svém textu pro Artalk položil otázku, zda mezi zájmy státních (veřejných) galerií a komerčním sektorem skutečně existuje propast, a připomněl, že Národní galerie původně vznikla jako soukromá iniciativa.

Johanka Lomová: Reakce na příspěvek Náměstka generálního ředitele NG Nikolaje Savického Savického příspěvek (zde)

Informace spojené s tzv. etatizací Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění uveřejněná dne 30. 1. 2012 na Artalk.cz, je veskrze zajímavým vstupem do tématu vztahu veřejného a soukromého. Její obsah nejen popisuje historicky cennou okolnost převodu Obrazárny do vlastnictví státu, ale zároveň je ilustrací současného stavu veřejných galerií a především ukázkou uvažování představitel Národní galerie.

Více než samotnému historickému tématu přiblíženému v Savického textu, se věnujme obecnějšímu problému definovanému v rámci diskuse proběhnuvší na VŠUP 17. 1. 2012, kterou autor textu zmínil, respektive kontextu, do kterého byl jeho příspěvek pronesen. Zároveň bych hned na začátek ráda zdůraznila, že již samotné publikování Savického komentáře plní cíl, který si organizátorky diskuse vytkly: otevřít dialog a před veřejností poodhalit další plány správců veřejných galerií.

Savického článek lze chápat jako jisté nepochopení problému komercializace veřejných galerií, která dnes hraničí s privatizací veřejného majetku. Objevuje se také náznak dezinterpretace úlohy, kterou by státní natož pak veřejnoprávní instituce měly plnit. Odvolávání se ke statutu definovanému ve zcela odlišné politické a společenské situaci, se ukazuje jako mylný krok, který dobře dokazuje jednostrannost vnímání problému ze strany zástupce Národní galerie.

Pokud Savický tvrdí, že mezi komerční a veřejnou galerií neční tak velká propast, jak by se účastníkům diskuse chtělo věřit, pak nelze než přesněji definovat jednotlivé termíny spjaté se současnou neoliberální situací. Tvrdit, že fungování Spolku vlasteneckých přátel umění v 19. století a následné převedení majetku do správy státu by mohlo být příkladem pro dnešní fungování Národní galerie, zní skoro jako vybídnutí k privatizaci veřejných galerií a ukazuje na zásadní nepochopení rozdílu čnícího mezi komerčním sektorem a sektorem veřejnoprávním.

Zároveň pak ukazuje na deziluzi současného kulturního sektoru, který nevěří v možnost spolupráce státu, potažmo Ministerstva kultury jako povolaného správce, a popisuje odpor k zákonnému definování činnosti veřejnoprávních galerií. Tato nedůvěra je pravděpodobně dědictvím z doby, kdy stát byl nepřítelem umění a vše zajímavé se dělo svépomocí (či v rámci soukromého sektoru). Jak poznamenala během citované besedy Milena Bartlová. Představa, že státu se má umění vyhýbat, protože představuje jen nechtěný vliv na kulturu, je ukázkou nedůvěry v roli sociálního státu.

Odlišnost monarchie a sociálního státu, kterému bychom měli důvěřovat, že statky mu odvedené a generované zásluhou občanů, bude směřovat v prospěšnou činnost mimo jiné také na poli kultury, je nasnadě. Volání po potřebě státu pozvedat veřejný vkus a cítit zodpovědnost za dění na poli kultury, dnes zůstává jaksi zatlačen do pozadí. Ostatně reakce v rámci samotné diskuse na tuto tezi byla výmluvná. Drobná skupina souhlasně pokyvujících, mohutnější vlna úšklebku a zástupcem Národní galerie vyřčené přesvědčení, že sociální stát je zdiskreditován, tedy nemá právo být ochráncem ničeho, natož pak dobrého vkusu.

Komerční galerie stejně jako ty státní vystavují obrazy a často si budují své sbírky, tím však blízkost obou končí. Poselství, či úkol jednotlivých subjektů zůstává zcela odlišný. Bezesporu má každý své místo na výtvarné scéně a ve společnosti, ale jejich vzájemné prolínání a nejasné definování hranic vede k inflaci umění.

Samotná podstata označení veřejnoprávní role, kterou by náš stále ještě se sociálně tvářící stát měl převzít, je pro další diskusi nevyhnutelné. Po takovém vyjasnění ostatně v rámci setkání mluvil také současný ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant. Podrobněji se budu tématu věnovat na www.denikreferendum.cz.

Debata, která si původně nekladla jiný cíl, než otevřít problém, a tím povzbudit naše státní kulturní instituce k obraně vlastního výsostného území, nechtěně odhalila Národní galerii jako konzervativní instituci, která se v principu nebrání myšlence jisté formy privatizace doposud veřejných statků. Petr Nedoma zastupující Galerii Rudolfinum považuje spolupráci se soukromým sektorem za nevyhnutelnou a podobně jako Marek Pokorný (Moravská galerie v Brně) věří ve zdravý rozum, který zaměstnancům galerie napoví, kde je etická hranice mezi komerčním a veřejnoprávním.

Je možné, že motivace pro bližší spolupráci se soukromým potažmo komerčním sektorem, která je v Národní galerii patrná a Savickým dále prosazovaná skrze historické obhájení vzájemného kontaktu, je jen formou nedorozumění. Možná je všechno jinak a vyzvednutí kořenů Národní galerie v soukromém sektoru nemá znamenat nic jiného, než jen ohlédnutí do minulosti, které nakonec posílí Národní galerii v jejím zápase o uchování veřejného rázu. Nezbývá než věřit.

__________________

poznámka redakce: Jako ilustrace k článku jsme vybrali výňatky z etického kodexu ICOM, který stanovuje elementární pravidla pro spolupráci veřejných muzeí, respektive muzejních pracovníků, s obchodníky s uměním. Samotná skutečnost, že kodex se tímto tématem zabývá, naznačuje, že problém střetu zájmů komerčních a veřejných institucí je reálným tématem, které se řeší nejen u nás.