Artalk.cz

Kurátorská fraška v Národní galerii

Samuel Paučo − jeden z finalistů Ceny 333 a Skupiny ČEZ − se kriticky zamýšlí nad podobou a průběhem vernisáže a výstavy finalistů této ceny pro mladé umění, která se konala 15. 12. 2011 ve Veletržním paláci.

Tento text nepíši z pozice zatrpklého, neoceněného výtvarníka, nýbrž z polohy umělce, který se pozastavuje nad neprofesionálním konáním ze strany Národní galerie a má pocit, že nejen jeho práce byla dehonestována. Nejedná se o čistě subjektivní pohled – vychází z diskuze s ostatními profesionály, s nimiž jsem měl možnost se během předávání ceny bavit. Primárně se samotnými finalisty a se členy poroty.

Cena 333 je od počátku problematická. Vznikla za působení Milana Knížáka jako jakýsi domnělý protipól k Chalupeckého ceně s ambicí stát se dalším prestižním oceněním mladých umělců. Už první ročník se však neobešel bez konfliktů. Nemám ovšem právo komentovat předešlé čtyři ročníky, jelikož jsem je mohl sledovat pouze prostřednictvím médií. Pátý ročník se však konal s prizmatem příchodu očekávaných změn.

Již několik posledních let jsme svědky nekonečného sporu mezi takzvanými klasickými a novými (post) médii. Mezi malbou, sochou a konceptem a některými uměleckými projekty. Nechci se zde pouštět do ošemetných polemik, ale je jasné, že i přes všeobecné pochopení, že rozpor je jen domnělý, si vícero „klasických umělců“ myslí své. Jakožto malíř jsem proto pozorně sledoval, jak se situace okolo ceny 333 vyvíjí. Ukázalo se, že se poprvé zásadněji vymezila, převládla klasická média! Do finále se probojovalo jedenáct finalistů, kdy deset z nich se věnuje malbě, soše anebo street artu s přesahem do malby.

Předseda poroty Jaroslav Róna to v katalogu k výstavě finalistů komentuje slovy: „V poslední době jsme byli svědky ocenění uměleckých děl, nad nimiž odborná veřejnost nevěřícně kroutila hlavou, a ta neodborná se jenom utvrdila v názoru, že zajímat se o současné umění je pouze ztrátou času. Rádi bychom svým výběrem představili současné umění v jeho rozmanitosti. Vedle projevu, jehož jazyk je pro laika skoro nemožné pochopit, vedle guerillových útoků vedených všemi prostředky na veřejný prostor také umění, jež se pomalu a soustředěně vyvíjí v poklidu malířských a sochařských ateliérů a porozumějí mu všichni…“

Samuel Paučo / Za oponou / 2011

Bohužel se však jedná, pro mě osobně, o jedinou, řekněme pozitivní změnu. V jiných ohledech je prestiž Ceny 333 pro umělce stále diskutabilní. Existuje k tomu několik pádných důvodů. Koncepce ceny se nijak zásadně nezměnila. Díla finalistů se na čtyři měsíce (!) vystaví, na vernisáži se veřejně odprezentuje několik manažerů, vítězovi se předá šek a to je vše. Vítěz se nedočká žádné samostatné výstavy či výraznější propagace a o ceně se zase rok neví. Zásadní tedy zůstává podoba výstavy finalistů a samotné odevzdávání ceny – vernisáž.

A právě ta nebyla vůbec ze strany pořadatelů zvládnutá. Výstava sama o sobě, prostory jí určené, instalace, vernisáž, úvodní slovo, katalog a jeho grafika, toto vše v režii paní kurátorky Karoliny Dolanské, nedopadly tak, jak bych u podobných událostí očekával.

Na výstavu jsem se moc těšil. Nejen na pohled na vlastní díla vystavená v Národní galerii. Jako milovníka umění mě zajímala i práce konkurentů. S některými z nich jsem totiž až do výstavy neměl osobní zkušenost.

Jaké bylo mé zklamání, když jsem po příchodu do galerie zjistil, že mé obrazy (ty které ze série vybrala paní Dolanská) jsou utopeny na obřích stěnách atria ve tmě. Naprosto se vytratila jejich síla a jejich samotný smysl. Nezůstalo však jen u mě. Dílo umělce vystupujícího pod pseudonymem Epos jsem dlouho ani nerozpoznal jako dílo finalisty. Jeho billboard byl ledabyle opřený o nejmenší stěnu nádvoří, širokou jako dílo samé. Více lidí mělo zato, že jde o „pozůstatek“ z minulé výstavy.

Dalším výstavnickým faux pas bylo, jak jsem se dozvěděl, svěšení obrazu od Jakuba Jankovského z důvodu pseudo umělecké projekce na stěnu během slavnostního ceremoniálu. Autor byl takto ukrácen o část své prezentace právě v tu nejdůležitější chvíli – během vernisáže. Nejvíce pak zaráželo, že část expozice byla instalována v 5. patře, tuto informaci pouze jednou zmínil moderátor večera, nově příchozí by ale nějaké upozornění hledali marně.

Než jsem do pátého patra stihl vystoupat, slavnostní zahájení výstavy a vyhlášení vítěze ceny začalo. Po fádním a nic neříkajícím proslovu paní kurátorky byli narychlo představeni autoři a porota. Po vyhlášení vítěze pokračovalo mé zklamání (to, že jsem nevyhrál já, zklamáním překvapivě nebylo). Obrazy Vojtěcha Horálka neměly vůbec odstup a jejich instalace na oddělených panelech jim právě neprospívala. A přitom to byly obrazy, které by si zasloužili mnohem víc! A po několikaminutovém bloudění jsem konečně našel díla Denisy Krausové. Její tři velkoformátová plátna byla na sebe natlačena s minimálními mezerami na stěnu divákům odvrácenou.

Pohled do loňské instalace Ceny NG 333

Pocit nezvládnutí akce nakonec utvrdila návštěva šestého patra, kde se měla konat tiskovka, která ne a ne začít, a tak jsem se při čekání začetl do katalogu letošního ročníku. Nebudu řešit chabou grafiku a design, ale když jsem zjistil, že některé reprodukce byly proporčně zdeformovány, měl jsem dost − za takovéto chyby se vyhazuje. Své rozhořčení jsem následně konzultoval, jak jsem již uvedl výše, s některými finalisty a porotci, kteří měli vůči kurátorskému a organizačnímu týmu dosti podobné výtky. Nezvládnutá organizace výstavy tak poškodila nejen vzpomínané umělce, ale také porotu, která do logistiky nezasahovala − i když na různé momenty zavčas upozorňovala. Třešničkou na dortu pak byl rozhovor s ředitelem NG Vladimírem Rӧslem, který byl tak ochotný a mé připomínky si vyslechl. Když jsem se mu svěřil, že na vzniklou situaci chci mediálně upozornit a že někdo by měl nést zodpovědnost, vyzkoušel na mě pár manažerských triků typu: „…buďte rádi, že jsme cenu nezrušili … nepřijde vám jako střet zájmů, že v porotě byl váš bývaly pedagog?“, a podobně. Po dalších mých faktických argumentech však přešel na jinou rétoriku: „Zodpovědné osoby jsou z minulého vedení“, „Víte, jak těžké je vyhodit státního zaměstnance?“ Později se klasicky vymlouval na nedostatek financí – další panely a osvětlení by znamenaly jen náklady navíc. Nakonec jsme si z legrace plácli na to, že já něco napíšu a on pak někoho vyhodí.

Při veškeré vážnosti chápu, že je pan ředitel zaneprázdněný muž, který nemůže ohlídat veškerou činnost svých zaměstnanců. V každém případě bych byl ale rád, kdyby si práce nás výtvarníků a lidí z oboru možná o trochu více vážil. Svou zainteresovanost by nejlépe prokázal, kdyby zaměstnával skutečné odborníky.

Tento text je proto kromě široké veřejnosti věnován primárně jemu a samozřejmě také paní Dolanské. Myslím si, že Cena 333 má velký potenciál, který byl bohužel znovu promrhán zbytečnými přešlapy a neprofesionalitou.

Zároveň bych ale rád na závěr poukázal na osvícenectví Skupiny ČEZ, která cenu již pátý ročník sponzoruje. Navzdory mé kritice formy je idea a obsah ceny to zásadní a bylo by skvělé, kdyby se našlo více subjektů, které by takhle podporovali umění a kulturu jako takovu. V době krize o to více.

Samuel Paučo
Autor je výtvarný umělec, finalista Ceny 333

______________________________________________________________

video z předání ceny (zde)

odpověď kurátorky ceny Karoliny Dolanské (zde)

odpověď náměstka ředitel NG Nikolaje Savického (zde)

čtenářská reakce Heleny Šauerové (zde)

______________________________________________________________

Finalisté – 5. ročník Ceny 333 Národní galerie v Praze a Skupiny ČEZ / NG: Veletržní palác / Praha / 16. 12. 2011 – 9. 4. 2012