Artalk.cz

Kukačka sobě?

Letos na podzim se v ulicích Ostravy již podruhé může všetečnému chodci dostat překvapivého zážitku v podobě více či méně utajené intervence do veřejného prostoru. Druhý ročník festivalu Kukačka, jehož páteří by spíše než efektní realizace měly být promyšlené vstupy, které invenčním způsobem komunikují se svým okolím, pravděpodobně charakterizuje o poznání větší vyhraněnost, vysledovatelná například v eliminaci klasických forem streetartu. Projekt však i nadále zůstává poměrně otevřený, bez výraznějšího kurátorského rukopisu.

K vidění je více než dvacítka děl, na kterých se přibližně z jedné poloviny podíleli autoři zaměřující se na negalerijní prezentaci umění, a z druhé tvůrci znalí místního kontextu (nejčastěji absolventi či studenti Fakulty umění OU). Reakce veřejnosti na podobný druh činnosti mohou být různé, je třeba však připustit i možnost, že si běžný návštěvník města podobných zásahů vůbec nevšimne a i přes primární potřebu tvůrců pracujících s veřejným prostorem oslovit co možná nejširší škálu společnosti, nalezne odezvu pouze u tradičních návštěvníků galerií, tedy u těch, které má de facto předem jisté. Nezbývá proto než doufat, že alespoň k občasným „náhodným setkáním“ mimo daný sociologický vzorek populace dochází, a že vzájemná konfrontace vždy nemusí na jednotlivých artefaktech zanechat nesmazatelné stopy.

Poučná je v tomto směru zkušenost, kterou organizátoři nabyli v souvislosti s interaktivním objektem Pavly Scerankové „Kráter“. Ten měl v narážce na báňskou tradici města kolemjdoucí přimět k pohledu do „jícnu“, jehož prostřednictvím bylo možné analyzovat „geologické struktury“ povrchu značně zvrásněných ostravských komunikací. Většina kolemjdoucích však zůstávala vůči této možnosti netečná a místo toho, aby využívala objekt jako kaleidoskop, dagradovala jej na mobilní odpadkový koš. Po několika dnech v terénu navíc už šlo o koš stacionární, neboť některý z místních „kutilů“ mu odmontoval kolečka. Po nezbytných opravách byl však Kráter opět vypuštěn a jeho mise v ostravských ulicích pokračuje.

V tomto kontextu si lze klást otázku, jak úspěšné budou i další intervence vyžadující přímou účast diváka, ať už jde ve své podstatě o sociální projekty Františka Kowolowského (Prostor pro svobodné vyjádření) a Tomáše Džadoně (Když myš nahání kočku), či projekt Karimy Al Mukhtarové. Jeho podstatou je vyzývání kolemjdoucích k tomu, aby prožili jednu z textem naznačených emocí (např. prostor pro lásku, prostor pro smutek apod.). Veřejný prostor je však prostředím v zásadě anonymním a tak lze možnou zpětnou vazbu – možná trochu paradoxně vzhledem k charakteru akce – očekávat spíše na místech institucionálně zaštítěných.

Vedle ostravské radnice dočasně osídlené objektem Šárky Mikeskové „Duše (Push)“, je to především Ostravské muzeum, jehož archeologické sbírky byly infiltrovány objekty „Cihlou a kladivem“ japonské autorky Miko Hara a „Skleněnou industrií“ skupiny Handa Gote, která paleolitickou technikou štípání opracovala staré televizní obrazovky. Před muzeem pak tento soubor doplňuje instalace Pavla Novotného, sestávající z více než půl tuny vážícího pískovcového hranolu dematerializovaného světlem projektorů. Tento postminimalistický objekt situovaný na místě s řadou rušivých elementů zde působí podobně znepokojivě jako obelisk mezi lidoopy z úvodní scény Kubrickovy Vesmírné odysey.

V nerovném souboji s vizuálním smogem města se utkává i v prostoru levitující, malichovsky efemérní instalace „(Ne)citlivá“, dvojice Petr Švolba a Martin Kubica. V prostorách haly ostravského hlavního nádraží jí však mimikry ve tvaru europalety mohou přesto pasovat do role emblému tohoto dopravního uzlu. Hranici lidského vnímání testuje i intervence Transformace Tetse Ohnariho spočívající ve vyříznutí tabulky skla z jedné z výloh v centru města, její reorganizace na způsob origami a opětovné instalace v téže výloze a z některých pohledů v podstatě diafánní jsou také jinak dosti rozměrné instalace Martina Daška a Jana Zdvořáka.

Dalo se již předem odhadnout, že organizátoři při uskutečňování některých projektů narazí na institucionální odpor. Výstražným mementem se v tomto směru ukázala především zkušenost s instalací Jakuba Geltnera, která měla poukázat na neuspokojivý stav bloku budov kolem někdejšího obchodního domu Ostravica v centru města. Osazení přibližně dvou tuctů satelitních parabol na fasádě objektu, který musí nezbytně projít zásadní rekonstrukcí, se ale navzdory souhlasu vlastníka neuskutečnilo. Při jednání s tímto majitelem razí Památkový ústav politiku nulové tolerance a organizátoři Kukačky se tak jeho optikou pasovali do role trojského koně, jenž mimoděk vylepšuje mediální obraz někoho, kdo je už delší dobu na indexu. Geltnerovo „Hnízdo“ se však nakonec pravděpodobně podaří realizovat a přezimuje na dalším z neuralgických míst Ostravy, na železobetonovém skeletu budovy původně zamýšlené jako krajské sídlo KSČ.

Oficiálně festival Kukačka končí 11. listopadu, je ale pravděpodobné, že některé z intervencí budou k zhlédnutí i po tomto termínu. Více informací, s vyznačením míst aktuálního výskytu, stejně jako o doprovodném bloku přednášek umělců a teoretiků na téma umění ve veřejném prostoru, naleznete na webových stránkách www.kukacka.org.

Autor je spoluorganizátorem Kukačky

______________________________________________________________

festival Kukačka / Ostrava / 10. 10. – 11. 11. 2011