Palácové zahrady pod Pražským hradem ...v království Flory sutiny skladem

Palácové zahrady na jižních svazích Pražského hradu slouží přes deset let jako vzorová výkladní skříň Národního památkového ústavu, na které byla demonstrována vysoká odborná úroveň péče o české kulturní dědictví. Letošní turistická sezona ovšem odkryla návštěvníkům řadu nedostatků, které potvrzují staré známé rčení, že pod svícnem bývá největší tma.

30. srpna 2011 uplynulo přesně jedenáct let od chvíle, kdy byly zahrady kompletně zpřístupněny veřejnosti. Roku 1995 otevřenou Ledeburskou zahradu a Malou Pálffyovskou zahradu a roku 1997 zpřístupněnou Velkou Pálffyovskou zahradu, tehdy doplnila i Kolowratská a Malá Fürstenberská. Znovuzrozený genius loci, o němž hovořila odborná publikace i média, však začal záhy umírat. Z počátku nenápadný, později výrazně stoupající počet problémů, vyvrcholil v letošním roce k uzavření celé Malé Pálffyovské a Kolowratské zahrady a k omezení provozu v Ledeburské zahradě. Celá situace tak vrhá velmi špatné světlo na Národní památkový ústav (NPÚ). Ten se po nekonečných soudních sporech s bývalými provozovateli snaží havarijní stav zatajit.

Celý příběh se začal odehrávat ve zmíněném roce 1995, kdy byly první dvě zrekonstruované zahrady dány do nájmu firmě UNICA, s.r.o., hospodařící postupně i s dalšími zahradami až do roku 2004. Uzavřená mandátní smlouva, podle níž dostávala společnost UNICA, s.r.o., pouze procenta z tržeb, způsobila několikamilionové roční schodky. NPÚ proto v roce 2004 vypsal výběrové řízení na nového provozovatele, ve kterém zvítězila firma PS Holding, s.r.o. Roční nájem pouhých několik set tisíc korun a další nevýhody na vrub NPÚ, vedl ve výsledku k hospodářským ztrátám vlastníka. Nevýhodná a zcela jistě lobbisticky ovlivněná smlouva byla proto soudně napadena. Táhnoucí se spor, při kterém padlo i několik památkářských hlav, byl ukončen až v minulém roce. Poslední nájemce BUS–TRANS, spol. s r.o., hospodařící se zahradami od roku 2008, ukončil svou činnost v roce 2010. Od letošní sezony přešly zahrady pod přímou správu NPÚ, přesněji Územní odborné pracoviště středních Čech, jenž díky vlastnímu vedení doufá v rychlejší revitalizaci areálu.

Na první pohled se tváří problém banálně. NPÚ svěřil palácové zahrady do pronájmu soukromým firmám, kterým také smluvně udělil povinnost údržby a památkáři se tak zbavili svého břemene. Firmy však využívaly svěřený majetek čistě z komerčního hlediska, údržbu zanedbávaly a výslednou devastací areálu se opět potvrdila téměř nulová pružnost české státní správy. Kde je skutečná pravda se ale nedozvíme. Úplné znění uzavřených smluv je utajováno a údaje o hospodaření jednotlivých firem i NPÚ se výrazně liší. Polemika o zodpovědnosti mezi znesvářenými stranami, jež zaměstnávala novináře dlouhé měsíce, však napovídá, že problém je mnohovrstevný a v základech stojí špatné hospodaření památkářů i podnikatelská snaha o posílení vlastních zisků.

Pro kteréhokoliv majitele památek platný Zákon o státní památkové péči (20/1987 Sb.), ukládá v § 9 vlastníkovi: „pečovat na vlastní náklady o její zachování“. Je proto paradoxní, že zaměstnanci NPÚ nebyli z titulu odborné organizace památkové péče, ani jako držitelé práv k hospodaření s palácovými zahradami, schopni zabránit devastaci, přestože na ni doslova hleděli ze svých oken (ředitelství NPÚ se nachází v Ledeburském paláci v přímém sousedství zahrad). Nastalá situace má proto vypovídající hodnotu jak o kvalitě řemeslných prací za údajných 263 milionů korun, tak o „uvážlivém“ přístupu odborníků, kteří akceptovali jen roční záruční lhůtu na zde provedené stavební práce, ač firmy standardně zodpovídají za své řemeslo dlouhodoběji.

Opadané omítky, trouchnivějící dřevěné konstrukce na popínavé rostliny, fytologičtí škůdci zavlečení do Prahy díky zdejší zcela neodpovídající výsadbě, nefunkční fontány, to vše jistě zarmoutilo i britského korunního prince Charlese, jenž přesně před deseti lety přispěl několika tisíci liber na jejich rekonstrukci. O to větší překvapení mu bylo připraveno při loňské návštěvě, kdy se svou chotí Camillou absolvoval prohlídku všech zahrad, strategicky obklopen odbornými pracovníky NPÚ. Vidět jen před sebe bylo asi lepší, než zažít šok z výsledku svých dobročinných aktivit, svěřených do rukou těch, kteří rozhodují o českém kulturním dědictví. Je proto asi na čase zamyslet se nad tím, jestli byla stará dobrá cesta „kupředu levá, zpátky ni krok“ zvolena správně a jestli máslo utkvělé na hlavách našich památkářů nebude vhodnější přiznat, než schovávat pod slaměnými klobouky zahradníků.

foto: Tomáš Sklenář