Itálie na plzeňský způsob

V průběhu února a března tohoto roku se v Plzni odehrává již 31. ročník známých Smetanovských dnů, jejichž pravidelnou součástí jsou i mezioborová sympozia zaměřená na problematiku 19. století. Stalo se již tradicí, že každý z ročníků je tematicky zaměřen. Po loňském diskursu zločinu a trestu v české kultuře se stala středem zájmu historiků Itálie a její vliv na tehdejší českou kulturu. Dvojice samostatných expozic, konkrétně v Západočeské galerii v Plzni a Západočeském muzeu v Plzni, pak tvoří komparativní výstup různorodého materiálu, který přes snahu organizátorů působí poněkud nesourodě.

První z výstav je situována do budovy Západočeské galerie v Plzni v Pražské ulici, do tzv. Masných krámů, pod názvem Ach! Italia, cara mia! Umělci z Čech 19. století a Itálie. Již podle názvu je jasně zaměřena na české výtvarné umělce působící v oblasti "špičaté boty". Pro řadu tehdejších výtvarníků byla cesta do Itálie prestižní záležitostí. Zdejší pobyt byl totiž zpravidla stipendijní odměnou pro ty nejnadanější z Akademie výtvarných umění v Praze nebo Společnosti vlasteneckých přátel umění. Není tak žádným překvapením, že mezi umělci nacházíme notoricky známá jména počínaje prvním ředitelem pražské akademie Josefem Berglerem, dále pak malířským rodem Mánesů, Josefem Vojtěchem Hellichem, Františkem Ženíškem, Josefem Václavem Myslbekem, aj. Celá výstava je rozdělena do tří tematických celků dle třetin 19. století. Plynulý krok návštěvníka je tak pozdržen jen informačními panely o jednotlivých obdobích. Z exponátů zaujme především poslední třetina 19. století s plátny Beneše Knüpflera, Andromeda a Nymfa s delfínem, stejně jako kresby Julia Mařáka, Olivový háj v Torbole a Gardské jezero. Závěr je netradičně věnován připomenutí děl, která jsou nezvěstná či nedostupná.

Druhá výstava je zpřístupněna v hlavní budově Západočeského muzea v Plzni v Kopeckého sadech pod názvem Italové a italské v Plzni a jejím cílem je přiblížit širší kapitoly z plzeňsko–italských vztahů. Oproti expozici v Masných krámech se tak muzeum neomezilo pouze na 19. století samotné, ale uchopilo téma v maximálním rozsahu skrze široké spektrum vlastních sbírek. Návštěvník má možnost seznámit se s architekturou renesanční a barokní Plzně, jež byla v těsném sepjetí s umělci italského původu. Opomenuta nezůstala ani jižanská kultura, hudba a divadlo. Největší prostor je ale věnován uměleckému řemeslu ve sbírkách muzea, které sloužilo jako velký inspirativní zdroj umělcům střední Evropy a tvořilo důležitou součást nově vznikající muzejní expozice na konci 19. století v Plzni. Část výstavy je také věnována Plzeňanům na italských bojištích, zejména tažením proslulého pěšího pluku pětatřicátníků a účast plzeňských útvarů na bojištích italské fronty za první světové války.

Pojmout téma v rámci dvou samostatných výstav nebylo právě snadným úkolem. Fakt, že oba prostory koncipoval někdo jiný, situaci neusnadnilo. Sám výsledek tak napovídá, do jaké míry jsou jednotliví kurátoři schopni poprat se s množstvím různorodého materiálu v jedné expozici. Ivana Jonáková, pod vedením prof. Romana Prahla, představila v Masných krámech prezentaci bez jasných optických vodítek a lákadel pro diváky. Je pochopitelné, že samotný prostor, nešťastně rekonstruovaný roku 2009 architektem Romanem Kouckým, nenabízel příliš možností k odvážnějším realizacím. S kroutící hlavou však musí návštěvník pozorovat zasklené kresby za dalším sklem vitríny, nebo absolutní absenci výstavních prvků v prostoru. S lítostí tak musí běžný příchozí zvolat, že výstavy mají v první řadě potěšit oko, čehož však většinou nedocílíme prostým zarovnáním exponátů ke zdi. Kvalitu první expozice proto dohání jen grafické řešení Martina Pivrnce, který se postaral i o 56 stránkový katalog a doprovodný vzdělávací program formou přednášek a komentovaných prohlídek.

Oproti Masným krámům vsadilo Západočeské muzeum v Plzni na jasně uchopitelná divácká vodítka, se kterými návštěvník neodejde zmaten. Klasický způsob prezentace do vitrín je podmíněn charakterem exponátů. Pod vedením Jana Mergla tak vznikla přehledná, tematicky jasně dělená sonda do dějin plzeňsko–italských vztahů, jíž lze vyčíst snad jen nesourodost některých výstavních pomůcek a sklony k příliš upovídaným vlastivědným expozicím.

Plzeňské ztvárnění vzpomínek na Itálii lze ztotožnit s povzdechem, který stojí v názvu první z výstav. Pomineme-li klasickou expozici Západočeského muzea v Plzni, aspiruje Západočeská galerie v Plzni se svou italskou sterilitou na titul nejnudnější výstavy sezóny, která ostře kontrastuje s paralelní výstavou Gabriela von Maxe v nedaleké výstavní síni "13". Snad nedostatek finančních prostředků ovlivnil nešťastný výběr exponátů, stejně jako absenci dynamických prvků výstavního prostoru. Doufejme, že po chystané výstavbě nové plzeňské výstavní síně, bude návštěvník podobných "přehmatů" ušetřen.