Lorem ipsum dolor

Práce s hmotou paměti

6. 12. 2024Jaroslav MichnaRecenze

V Olomouci probíhá přehlídka středoevropského umění Trienále SEFO 2024. Výstava Momenty v Muzeu umění se zaměřuje na téma paměti ve veřejném prostoru.

Výstavu Momenty v Muzeu umění připravila v rámci olomouckého Trienále SEFO 2024 kurátorka Martina Mertová ve spolupráci s kurátory Jakubem Frankem a Martinem Fišrem. V anotaci výstavy čteme o triádě aplikovaných nástrojů dokument–monument–mockument, které zastřešuje pojem moment. Ten sice v podružném výkladovém smyslu vyjadřuje okolnost či hledisko, na mě ale jeho užití působí spíše dezorientačně. Dalo by se říct, že výstava zahrnuje umělecké práce věnující se tématu paměti z různých hledisek.

Byť jsou na výstavě některé práce vytvořeny z lehkých a křehkých materiálů, expozice navozuje pocity tíhy. Těžce působí i samotné téma vztahování se k minulosti ve formě dokumentace, které vždy přináší obtíže. Především proto, že zastavení času a jeho petrifikace podléhají neúprosnému rozkladu, a to jak na materiální, tak mentální úrovni. Kontext, v němž jakýkoliv objekt či předmět zájmu vzniká, bude vždy pozdějšímu vnímateli unikat – i přesto, že je obeznámen s jeho dějinnou či výkladovou topografií. S ohledem na relativizaci paměti, a především proto, že se nacházíme v instituci zaměřené primárně na umění, využili kurátoři vedle pojmů dokument a monument, méně známý termín mockument, tedy pseudodokument zachycující smyšlené události jako reálné.

Všech sedmnáct zastoupených autorek a autorů pochází ze středoevropského prostoru. V úvodní části expozice mě zaujaly práce Michaely Černické, Matěje Smetany, ale i Aly Savashevich nebo Martina Zetové. Matěj Smetana ve své videoinstalaci situuje pyramidální stavbu z kostek cukru do blízkosti lesního mraveniště. Snímá v čase jednotlivé fáze rozkladu původního tvaru až do bodu ruiny. V reflexi práce se k prosté demonstrativnosti rozkladu přidávají myšlenky o spekulaci statu quo nekonečné dostupnosti přírodních zdrojů, v níž lidstvo bláhově žije. V analogii s lidmi mohli i mravenci ve Smetanově instalaci neomezeně hodovat, jejich věž z cukru ale nakonec zmizela.

Nástěnná práce Michaely Černické se pohybuje na pomezí restaurátorské praxe a umělecké intervence. Koncept Dokumentárních sond už v minulosti představila v několika jiných budovách. Do obligátních stratigrafických sond na stěnách galerie implementuje malbu a fotografie, které logicky nesouvisí s omítkovým materiálem. Narušuje tak proces očekávatelného a zasahuje do standardního výzkumného programu cizorodými postupy a předměty. Konstruuje tak zcela autonomní a podivnou formu paměti.

Vstupnímu prostoru výstavní síně dominuje obří postava nazvaná Duch. Je z plstěného materiálu a stojí na kovové mobilní konstrukci. Nese kód paměti, který by ale většina návštěvníků galerie bez návodu jen stěží rozklíčovala. Jedná se o transformaci konkrétní Leninovy pomníkové figury z běloruského města Stolin, kterou umělkyně Ala Savashevich použila jako předlohu. Dematerializaci objemové hmoty figury, jež je tvořená pouze plstěnou schránou obleku, a její ohromné, invazivní měřítko umělkyně využila pro symboliku postsovětského teroru, který jako temná síla obchází Evropou. V této perspektivě můžeme jako zhmotnění tohoto ducha vnímat současnou běloruskou vládu napojenou na Rusko a především ruskou válečnou invazi na Ukrajině.

Na ni v souvislosti s destrukcí památkového fondu reaguje i umělecká dvojice Etchingroom1 (Anna Choďková, Kristýna Jaroš). Využívá k tomu mapy zničených památek Charkova, Oděsy, Kyjeva a dalších ukrajinských měst, které systematicky mapuje ukrajinský investigativní archeolog Roman Ljubuň. Umělkyně je doplňují vlastními díly s motivy třaskavých výbuchů na prošívaných látkách nebo propálených děr na zmačkaných papírech. „Strohé“ topografické informace reprezentované červenými body na mapách v instalaci střídají expresivní umělecké postupy. Problémem této výstavní pasáže je, že ve vztahu k prostorovému umístění nedrží příliš pohromadě a bez zevrubnějšího studia podkladových materiálů bych si Ljubuňovy mapy a práce umělecké dvojice jako divák jen stěží propojil.

První polovinou výstavní expozice nekompromisně prostupuje dílo Marka Kvetana s latinským názvem Fuscum Sugrignum. Ležící vertikální hmota parafrázovaného morového sloupu ze slovenských Košic má mnoho výkladových rovin. Především je v padlé pozici očištěna od původní křesťanské figurální ikonografie. Stává se tak ideovým torzem, ruinou překonané náboženské praxe, v níž věřící člověk skrze hmotné objekty umístěné ve veřejném prostoru děkoval bohu za konec morové epidemie nebo prosil o ochranu. Technologická procesualita vzniku Kvetanova sloupu (3D print), lehký laminátový materiál či přítomnost zvuku v objektu, jakožto deklarace odhmotnění, pomáhá konstruovat obraz současné společnosti, která opustila podobné formy piety. Jak jsme se mohli přesvědčit v nedávné pandemii koronaviru, komunikaci s bohem dnes vystřídalo zpravodajství, empirická data, čísla a obrazové zkratky, ústící nakonec v lakonický výkřik „je po všem, jedeme dál…“.

Emocemi nabitým dokumentem je prostorová instalace Relikty Martina Zetové. Dřevěná bouda obrostlá břečťanem, rozpracované kamenné sochy a naložený zkorodovaný přívěsný vozík jsou otisky otevřené paměti. Jde o jakési protosochy, hypotézy, materiálové a tvarové suroviny, které byly vytrženy ze svého tichého umírání. Proces stávání se prostředím byl umělcem přerušen a objekty, do nichž bylo v některých případech již invenčně zasaženo, se paradoxně nyní spíše už jakožto ready-mades ocitly v prostoru galerie. Možná to působí zvláštně, ale u této instalace jsem mimo jiné emoce zažíval i pocity smutku nad narušením piety umírajících objektů.

V druhé polovině expozice je více akcentován pomníkový charakter prací. S pamětí je zde v několika instalacích pracováno v její materiálové podstatě. Mohou to být fragmenty bouraných budov svázané do závěsných kompozic rakouského umělce Andrease Fogarasiho nebo broušené objekty vytvořené z demoliční sutě od rovněž rakouské umělkyně Aglaii Konrad. Nalezneme zde i dokumentaci nerealizovaného Památníku ženám, které vařily sůl určeného pro chorvatskou Crikvenici od slovenské umělkyně Ilony Németh. Nezáměrným pomníkem je pak modulární designový kiosek K67 Slovince Saši Mӓchtiga, z roku 1968, do něhož umělecky intervenoval polský sochař Robert Kuśmirowski s instalací historických předmětů všednodenního života. Vytvořil tím domnělé napětí mezi minulostí a futuristickou utopií, jež se ovšem nenaplnila.

Lze říct, že se zde kurátorskému týmu podařilo sestavit výživný kaleidoskop současných autorek a autorů, kteří se vztahují k tématu paměti, její konzervace, reprezentace či dokumentace. Hmotný i nehmotný předmět paměti jsme zvyklí svěřovat nástrojům historických věd. Ve výstavě se paměťových matérií zmocňují umělecké perspektivy, které ji spekulativně obkružují. A volnost pohybu uměleckého jazyka nabíjí konkrétní tematické rámce rozšířeným interpretačním obzorem.

Zsolt Astalosz, Robert Kuśmirowski, Andreas Fogarasi, Marek Kvetan, Martin Zetová, Vendula Chalánková, Martin Horák, Vojtěch Radakulan, Dorit Margreiter Choy, Ala Savashevich, Karolina Grzywnowicz, Michaela Černická / Momenty / Trienále SEFO 2024 / kurátorka: Martina Mertová ve spolupráci s Jakubem Frankem a Martinem Fišrem / Muzeum umění Olomouc / 27. 6.  29. 12. 2024

Foto: Zdeněk Sodoma

Jaroslav Michna | Jaroslav Michna je výtvarný publicista, kurátor a pedagog. Od roku 2018 je kurátorem GVUO, externě spolupracuje jako pedagog s Fakultou umění Ostravské univerzity. Zabývá se současným uměním s fokusem na regionální ostravskou scénu.