Artalk.cz

Pod maskou na holé kůži

Veronika Tvrzníková se ve své recenzi věnuje kolektivní výstavě kurátorky Ivany Hrončekové, která pod názvem Kůže a masky probíhá v brněnské Galerii TIC. Skrze díla českých a slovenských umělkyň a umělců, a s odkazem na Frantze Fanona, pojmenovává různé způsoby nerovností, jimž současná společnost čelí.

Pod maskou na holé kůži

Prostorově i obsahově skromná výstava je opředena rozsáhlým teoretickým pozadím. V doprovodném kurátorském textu se dočteme, že název výstavy parafrázuje text politického filozofa a psychiatra Frantze Fanona, který ve svém nejznámějším díle Černá kůže, bílé masky řeší důsledky kolonialismu a pokračujícího rasismu ve vztahu k lidem z bývalých kolonií. Skrze tento odkaz kurátorka osvětluje první jednotící myšlenku svého výstavního konceptu, tedy že vystavená díla různými způsoby vyjadřují touhu po „zrovnoprávnění postavení všech aktérů planetárního společenství“. To se na individuální úrovni projevuje jako vyjádření k nerovnocennosti přijetí partnerství queer komunity (Jan Bražina), ke geopolitické nerovnováze (Polina Davydenko) nebo nerovnosti dalších entit, které jsou upozaděny převažujícím výkladem světa (András Cséfalvay).

Zároveň nastupující generaci umělců a umělkyň výstava zasazuje do kontextu doby ovlivněné především klimatickou krizí, pandemií covidu a rozpoutání rusko-ukrajinské války, což jsou faktory, které způsobily otřes dříve „zdánlivě neměnných hodnot racionality, humanismu a pokroku a apelují na potřebu jejich redefinice“. Nakonec kurátorka také připomíná nedávný text Václava Magida o návratu k romantismu v tvorbě současných umělců a umělkyň, pro nějž je typický odklon od intelektualizovaného racionalismu směrem k emocionalitě, expresivitě, spiritualitě či inspiraci přírodou.

Pomyslnou červenou nití, která všechny tři významové roviny výstavního konceptu propojuje, je tedy vyvázání se z konvenční racionality a snaha o hledání nové cesty, jak přistoupit k pochopení a zprostředkování zkušenosti světa, který nás obklopuje. Absence dalších doprovodných textů nebo popisek v rámci samotné výstavy nás nabádá k tomu, abychom díla nechali mluvit sama za sebe a otevřeli se prožitku, který nám mohou zprostředkovat.

Třemi oddělenými místnostmi galerie prochází ornamentální linoryt Kristýny Hejlové. Motivy připomínající schematickou kresbu lidské kostry plynule přecházející do obrysu fantazijní sakrální architektury a abstraktních obrazců pokrývají celou podlahovou plochu, která tak přímo komunikuje se všemi ostatními vystavenými objekty. Přítmí, které v prostoru panuje, zapříčiněné zataženými závěsy rozptylujícími sluneční světlo, umocňuje dojem sakrálního prostoru. Kromě vizuálního pojítka instalaci sjednocují rovněž melancholické tóny hudby podkreslující audiovizuální dílo Ghosts of Sandberg Andráse Cséfalvaye, které běží ve smyčce na obrazovce umístěné v zadní místnosti. Jednotlivé objekty díky tomu nelze vnímat zcela odděleně, ale pouze v interakci s ostatními; jako součást většího celku.

Zavěšené kostýmy Jana Bražiny s názvem Hydroponic love, které míjíme hned po vstupu do první místnosti, představují svatební oděv pro nevěstu a ženicha. Absence postav poukazuje podle kurátorky na „nenaplnitelnou ‚normalitu‘, nemožnost rovnocenného partnerství queer lidí“. Ve smyslu rituálního oděvu je snad můžeme chápat také jako pozvánku k tomu, abychom odložili masku každodennosti a alespoň v následujících chvílích se jejich prostřednictvím nebránili přijetí nové identity a přistoupili na hru, kterou výstavní prostor rozehrává. Útlé objekty Dominika Styka, zavěšené na protější straně místnosti, pak působí v „katedrále“, naznačené podlahovou kresbou Kristýny Hejlové, jako rituální předměty s nejasným určením a podtrhují vertikální rozměr prostoru.

Určitou mezihru mezi dvěma sakrálně laděnými prostory pak představuje prostřední, nejmenší místnost galerie, kde jsou umístěna dvě díla původem ukrajinské umělkyně Poliny Davydenko. Na obrazovce sledujeme screenshoty konverzace s jejím bratrem Dimou bojujícím na frontě. Ty se střídají s fotografiemi ze zákopů, bojiště, ale i míst odpočinku a útočiště, které bratr sestře posílá. Vedle obrazovky stojí osobitý pomník z copánků protkaných slzami z kamenné soli nazvaný Tears like Hailstones připomínající ukrajinské ženy truchlící pro své muže. Kromě dokumentární roviny, kterou zprostředkovávají fotografie a textové zprávy, se tu tak stáváme svědky niterných emocí obou protagonistů.

Rovina hledání nových definic „lidského“, zaštiťující téma výstavy, se v instalaci manifestuje spíše než aktuálními společenskými kontroverzemi výzvou k hlubokému prožitku, tradičně zprostředkovaném různými podobami rituálu. Díla, která vznikala v jiných kontextech a sama o sobě nesou specifické odkazy, se v tomto konkrétním uskupení stávají zároveň kulisami a aktéry obřadu, ke kterému jsme jako návštěvnice přizvány. Teoretický background, kterým jsou opředena, pak v tomto případě působí snad až nadbytečně, jako přehnaná racionalizace a konceptualizace něčeho, co se všemi silami snaží – ať už prostřednictvím důrazu na emoce, spiritualitu, nebo animistické pojetí světa – rozumovému úsudku vyhnout. Výstava v Galerii U Dobrého pastýře nám nabízí možnost prožít její návštěvu jako cosi niterného, co je společné nám všem – jako to, co se schovává pod maskou na holé kůži.


Jan Boháč, Jan Bražina, András Cséfalvay, Polina Davydenko, Kristýna Hejlová, Dominik Styk, Anna Tesařová / Kůže a masky / kurátorka: Ivana Hrončeková / Galerie TIC – Galerie U Dobrého pastýře / 8. 8. – 4. 11. 2023

Foto: Eva Rybářová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *