TZ: Vilém Duha, Patrícia Bačenková, David Střeleček v Galerii města Blanska

Vilém Duha, Patrícia Bačenková, David Střeleček / Klikat do kamene / kurátorka: Judita Levitnerová / Galerie města Blanska / 20. 5. – 2. 7. 2013

Galerie Blansko, ve městě proslulém slévárenstvím s pokrokovou technologií litiny, prověří důvěryhodnost materiálu. Vilém Duha, Patrícia Bačenková a David Střeleček ohlazují hrany přesným odhadem zadané kvóty a pouští se do soustavného přemýšlení, které se běžně omezuje na hodnotový systém ceny a výkonu. Při práci si osvojují specifické techniky, kterými vzniká nový postup i svébytné umělecké dílo a v průsečíku těchto aktivit otevírají otázku hodnoty práce v současném dematerializovaném světě. Téma se pojí s uchováváním zvyků i potřebou neustálé aktualizace. Pravidelné zaoblení “vrypů” na dřevěných reliéfech Viléma Duhy posiluje naší zkanzenoidní zvídavost po obratnosti autora obklopeného vůní dřeva, jehož však od tradice dělí nebezpečí zadřené třísky. Autoři přesto patří ke umělkyním, kteří ve snaze o porozumění svého okolí spoléhají na nejméně poruchový smysl – hmat.

Teoretička Tanya Harrod nachází vysvětlení tacitních schopností v románu George Sturta z roku 1923 “The Wheelwright's Shop”, na dovednostech uplatňovaných při stavbě žebřiňáku, totiž, že “znalosti jeho zaměstnanců nebyly vedeny v žádné knize...vozy byly vyrobeny z houževnatých štíhlých kusů dřeva zakřiveních tak akorát. Křivky byly přirozené, ne ohýbané párou, protože je koláři vybírali z lesů, které důvěrně znali.” Přesvědčivost materiálů byla neodiskutovatelná dokud nezačal společnost šálit zrak. S odporem byla přijímána litina, coby napodobenina tepaného železa, pokračuje výklad dobové nálady v uměleckořemeslných kruzích, přestože dnes obdivujeme solidní zábradlí, sochy, lavičky i poklopy kanálů.

Výstava v GMB sleduje podoby současného řemesla a staví nás do pozice inspekce, která hlídá to, co pouhým okem nepostřehneme. Považuje-li se obecně za základní předpoklad řemesla zásah lidské ruky, výrobek bez rukodělné práce bude zákonitě považovaný za prefabrikovaný. Bez práce, jak je známo nejsou koláče, i ty se přece dnes pečou na výrobních linkách a pociťované svrbění rukou, proto při pohledu na řemeslné artefakty střídá spíše soucit s otlačenými palci dělnic v obuvi s ocelovou špičkou placených z příspěvku zaměstnavatele.