TS: Slippery Mnemosyne v Považskej galérii umenia

Milan Mazúr, Olga Krykun, Alex Selmeci – Tomáš Kocka Jusko / Slippery Mnemosyne / kurátor: Viktor Čech / Považská galéria umenia / Žilina / 28. 4. 2023 – 10. 6. 2023

Slippery Mnemosyne

Milan Mazúr

Olga Krykun

Alex Selmeci – Tomáš Kocka Jusko

Otvorenie: štvrtok 27. apríla 2023 o 17.00 hod

Miesto konania: Považská galéria umenia v Žiline, výstavné priestory na 1. poschodí

Trvanie: 28.04. 2023 – 10.06. 2023

kurátor: Viktor Čech

(SK) Výstavný projekt Slippery Mnemosyne je postavený okolo momentu vizuálnej pamäte ako dynamickej skúsenosti pohybujúcej sa na hranici telesného zážitku a symbolična, neustále nanovo redefinujúcej nami prežívanú realitu. Minulosť a budúcnosť sa v dielach autorov hľadajúcich cesty pamäti stáva často obojsmernou prevádzkou, ktorá narúša jej bežné chápanie ako obyčajného bodu na časovej osi. Labyrinty pamäte sú plné miest, situácií, vnemov a vecí z ktorých čerpáme ako svoju nádej, tak najhlbšie zúfalstvo. Nie je pre nás predsa len jednoduchšie vnoriť sa do vôd rieky zabudnutia Léthé a nechať všetko odplávať do "ne"miest bezčasia?

Autori pracujúci v médiách videa, inštalačných realizácií aj výtvarných artefaktov na výstave vybudujú zdieľaný medzipriestor, vzájomne prepájajúci ich osobné mytológie i predstavivosť divákov.

(CZ) Výstavní projekt Slippery Mnemosyne je postaven kolem momentu vizuální paměti jako dynamické zkušenosti pohybující se na hranici tělesného prožitku a symbolična, neustále nově redefinující námi prožívanou realitu. Minulost a budoucnost se v dílech autorů ohledávající cesty paměti stává často obousměrným provozem, který narušuje její běžné chápání  ako pouhého bodu na časové ose. Labyrinty paměti jsou plné míst, situací, vjemů a věcí z nichž čerpáme jak svou naději, tak nejhlubší zoufalství. Není pro nás přece jen snazší vnořit se do vod řeky zapomnění Léthé a nechat vše odplout do nemíst bezčasí?      

Autoři pracující v médiích videa, instalačních realizací i výtvarných artefaktů na výstavě vybudují sdílený meziprostor, vzájemně propojující jejich osobní mytologie i představivost diváků.

Uklouzla, ale stále se snažila udržet rovnováhu mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Nejdůležitější bylo nezapomenout dýchat. Vertikální pohyb vdechu a výdechu jí pomáhal tento balanc udržet. Cesty paměti jsou velmi kluzké, pokryté hustou mízou řeky zapomnění Léthé. Spadnout do ní znamená rozpustit v ní veškeré své vzpomínky, ztratit kořeny toho kým jsme se za svůj život stali a co nazýváme svým Já.

Jistě, to je především mytologický osud zesnulých, zanechávajících za sebou na své cestě do podsvětí veškerou zátěž a vazby, jež si sebou paměť neodvratně nese. Každá ztráta vzpomínek je přece ale také taková malá smrt, která rozpustí část toho, čím jsme na časové ose života, do temných vod Léthé.

Pamatovat si znamená cítit slast, ale i bolest. Nejen svou, ale i dalších bytostí s nimiž nás vážou nitě empatie. Dokonce i cizí vzpomínka, ke které si jen vytvoříme vztah, a jíž jsme sami nezažili může hodně zabolet. Krása a vůně květin i příjemné teplo slunečních paprsků zalévajících široko a daleko se táhnoucí lány se rychle může zlomit v hrůzy vzpomínek na lidskou krutostí zjizvenou krajinu a válečné hrůzy plné nevinných obětí.

Mnémosyné na její cestě neustále trápil i štiplavý pach výparů z řeky Léthé a matoucí mračna jejích mlh. Paměť není jen plochý obraz nebo zvuk, ale také prostorová a tělesná zkušenost, naše haptické či čichové vjemy a asociace. Vybavit si místo kde jsme seděli, tvrdost lavičky, povrch dřeva či kovu, jejich uklidňující chlad či útulné teplo, je něčím co nás přenáší do hloubi dané vzpomínky často více než jakýkoliv děj. Věci jsou stejně důležitými partnery naší paměti jako jakákoliv bytost. Ne nadarmo plnili starověcí vládci své hrobky tolika svými každodenními věcmi.

Někdy ono balancování bohyni paměti zcela nevyjde a přece jen se zapotácí, uklouzne a jen s vypětím všech sil po chvíli znovu nalezne ztracenou rovnováhu. V takových chvílích však také znova nalézá smysl svého úsilí. Hrozba ztráty jí připomene, že paměť je tím nejširším i nejhlubším prostorem i nejbohatší pokladnicí jaký každá lidská bytost i lidská společnost jako sociální organismus mají. (Viktor Čech)

(SK) K autorom:

Zo Žiliny pochádzajúci, v Prahe pôsobiaci, Milan Mazúr často vo svojej tvorbe, pohybujúcej sa predovšetkým v médiu videa, ale hocikedy presahujúc aj do inštalácií reaguje na paradoxy vyprázdnenej zmyselnosti bytia tu a teraz v kontraste s pretrvávaním rodinnej i spoločenskej pamäte. Jeho súčasnou masovou kultúrou ovplyvnená vizualita vedie jeho kameru aj za štýlovými maskami skrývajúcej sa existencionálnej úzkosti.

Rovnako v Prahe pôsobiaca Ukrajinka Olga Krykun, sa zvlášť v dnešnej vojnovej situácii, doslova na dĺžku celého Slovenska, opakovane vzťahuje k vlasti svojho detstva. Jej diela často akcentujú väzby medzi krásou a poetikou tradičných ľudových mytológií a rituálov na jednej strane a súčasnou kultúrou i krutosťou utrpenia jej vlasti na strane druhej.

Tvorivá dvojica Alex Selmeci a Tomáš Kocka Jusko pochádza zo Slovenska, ale taktiež pôsobí v Prahe. Ich inštalačné projekty a artefakty prostredníctvom DIY kutilských techník hľadajú úlohu vecí, či už archaicky archetypálnych, alebo aj najsúčasnejších technológií, ako až dystopicky uzavretého kolobehu medzi minulosťou a budúcnosťou. Medzi pokusy o rekonštituovanie pamäte vecí a vyprázdnenosťou ich formy.

Realizáciu výstavy z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia. Fond na podporu umenia je hlavným partnerom projektu.