Laboratorní pokusy s budoucností

Ve výkladech ostravské galerie Dukla probíhá výstava s kryptickým názvem Subjekt 48. Jaroslav Michna se v recenzi zamýšlí na tím, jak jednotlivé části souvisí a proč umělci a umělkyně zvolili laboratorní estetiku. 

Laboratorní pokusy s budoucností

Rozpoznávacím znakem Galerie Dukla je kontinuita ve vytváření „jiných světů“ nebo poukazování na ně, což ukazuje i aktuální výstava Subjekt 48. Kurátorsky se jí ujal ostravský umělec Hynek Chmelař. V aktuální instalaci s převahou objektů se zrodil environment, v němž se potkávají známé a rozpoznatelné materiály s abstraktními útvary a předměty, a to vše v epistemickém oparu laboratorního prostředí. Pro čtení výstavy je pak zásadní dialog užitých materiálů a předmětů: Nalézáme zde ocel, látky, přírodniny, vlasy, počítačový hardware, přičemž tyto na první pohled sofistikovaně komponované materiály na sebe sémanticky narážejí. Hybridní instalace aktivuje nejasný, hraniční typ vnitřního postoje, který je vedený spíše emocí než kriticky. Utváření vrstevnatých spojů odkazuje na perspektivu současného světa, který je těmito principy kódován – spojení přírodního a umělého, materiálního a imateriálního, tradičního a inovativního… Hybridnost je jedním z rozpoznatelných aspektů současné civilizace, která se nespokojí se stávajícím stavem a stále hledá dokonalejší podobu, studuje původní recepty, k nimž přidává stále nové a nové spektrum chutí. Hybridnost, tekutost, neukotvenost jsou obecné charakteristiky doby.

To je ovšem jen jedna z možných cest ke čtení výstavy. Čtyři přizvaní berlínští umělci Alice Morey, Zu Kalinowska, Lady Gaby a Gustav Kleinschmidt (Zwek) se totiž rozhodli věnovat část výstavy také tématu laboratorního výzkumu.

Několik vitrín je ve výstavě pojato jako aluze laboratorního prostředí, výzkumné či kontrolní místnosti, jež formálně působí spíše archaicky než futuristicky. Přesto instalace, v níž se vyskytují lidské vlasy zasazené do prostoru laboratoře, evokují jakýsi dystopický postantropocenní scénář z budoucnosti. Vlasy, z podstaty náležící pouze člověku jakožto živočišnému druhu, jsou v Dukle předmětem hypotetického laboratorního výzkumu a působí jako téměř neznámé, snad zapomenuté fascinující reziduum z minulosti. Ocitáme se ve světě po člověku, kde bude umělá inteligence fascinována studiem organického lidského materiálu.

Vlasy tvoří dominantní materiální znak celé instalace. Kromě oné postantropocenní vrstvy lze samozřejmě o vlasech uvažovat jako o obecnějším fenoménu, a i autoři instalace v Galerii Dukla jimi manipulují na různých úrovních. Utvářejí z nich například kvazirituální objekty. Vlasy jako významný kulturní a symbolický znak odkazují k člověku, tělesnosti, sexualitě. Mají široké spektrum rituálních funkcí: Jsou symbolem vitality, plodnosti, a především sexuality, proto jsou v některých kulturách zakrývány stejně důkladně jako třeba ženská ňadra.

Název výstavy, Subjekt 48, označuje zároveň předmět výzkumu, o kterém jako diváci nic nevíme. Jsme odkázáni na sledování jakéhosi procesu, avšak výsledku nebo významu výzkumu se nám skrze kurátorské ani skrze autorské prizma nedostane. Toto procesuální, otevřené a nedořečené paradigma vědeckého výzkumu je možné nazírat jako obecnější zprávu o fungování společnosti, která se od dob osvícenství permanentně zabývá vědeckým výzkumem. Věda a její „pravdy“ se pokusily nahradit boha, utopii a imaginaci. Nedořečenost zde tak můžeme číst jako latentní kritiku toho, že věda nedokázala člověku odpovědět na základní otázky o podstatě bytí a smyslu existence.

Vědecké paradigma jako hnací motor postosvícenské společnosti spíše uzávorkovalo lidskou existenci. Kult vědy však nezajistil civilizaci recept na „dobrý život“. Technologická akcelerace tak atakuje lidský biorytmus, ale i komplexní planetární ekosystém a je masivně apropriována politikou peněz a tržními mechanismy.

Další vrstvou, kterou můžeme z instalace přečíst, je také princip odcizení, nemožnost kontroly a vhledu do výsostně sofistikovaných vědeckých postupů. Jako lidské bytosti důvěřujeme vědeckým výstupům na mnoha úrovních, i když netušíme, jak probíhají, a jako uživatelé neznáme ani mechanismy jejich fungování.

Výzkum neznámého subjektu č. 48 může kromě oné postantropocenní a tak trochu děsivé verze čtení nabídnout i formu pozitivnější utopie. Onen princip záhadnosti, neznáma a neurčitosti totiž v principu zakládá možnost „čehokoliv jiného“ a postuluje otevřenost vývoje. Subjekt č. 48 tak může být v utopické perspektivě například chemickou esencí měnící lidskou mysl, která již nadále nebude bažit po exponenciálním růstu, nebo může být substancí eliminující skleníkové plyny v atmosféře…

Téma výzkumu jakožto nedořečené hypotézy přináší mnoho interpretačních možností, čtení výstavy jako celku je ale již problematické. Z pasáže kurátorského textu Hynka Chmelaře na jednu stranu vyplývá, že výstavní idea původně neměla konceptuální rozměr a nechtěla být zúženou tematickou sondou, přesto paradigma výzkumu a evokace prostředí laboratoře, mimochodem propsaného i do názvu výstavy a Chmelařova kurátorského textu, svádí interpretaci směrem ke konkrétnosti. Výsledek je však trochu rozpačitý, jelikož druhá část výstavy se rozpadá do neurčitých a nesouvislých fragmentů. V jednotlivých vitrínách tak nacházíme třeba malbu s motivem vlnícího se tvaru, sérii černobílých fotografií, na nichž jsou zachycena jednotlivá instalační pole, výkladec s transgender tematikou anebo volně pojaté vizuální hry s místně specifickou krajinou Ostravska, včetně zapojení symbolu koně z ostravského městského znaku.

Byť je výstava vizuálně působivá, měla být kurátorsky výrazněji moderována a úžeji nasměrována, například právě na téma výzkumné laboratoře – nekonzistentnost navazujících částí instalaci uškodila. Kurátor si v textu protiřečí, když vysvětluje, že celková idea výstavy neměla řešit sjednocující téma (laboratoř), zároveň ale v jiné části textu naopak zmiňuje, že šlo o jakýsi průvodně akcentovaný motiv. Další vysvětlující komentáře, odkazující na možnosti volné interpretace diváka, aluze muzea kuriozit nebo poetiku hybridních materiálových kompozitů, ve mně pak jen prohlubují pocit promarněné šance o sevřenější úvahu.


Alice Morey, Zu Kalinowska, Lady Gaby, Gustav Kleinschmidt (Zwek): Subjekt 48 / kurátor: Hynek Chmelař / Galerie Dukla / Ostrava / 22. 2. – 15. 5. 2023

Fotoreport: Tomáš Knoflíček

Jaroslav Michna | Jaroslav Michna je výtvarný publicista, kurátor a pedagog. Od roku 2018 je kurátorem GVUO, externě spolupracuje jako pedagog s Fakultou umění Ostravské univerzity. Zabývá se současným uměním s fokusem na regionální ostravskou scénu.