Země odhalená odlivem

Mnichovský Haus der Kunst představuje rozsáhlou přehlídku tvorby filmařského kolektivu Karrabing. Markéta Mansfieldová v recenzi popisuje, jak se vlastně na filmy australského kolektivu dívat v kontextu evropské výstavní instituce.

Záběr z filmu Day in the Life, Karrabing Film Collective, 2020

Země odhalená odlivem

Vizí Andrea Lissoniho, současného ředitele mnichovského Haus Der Kunst, je vnést do strohých prostor galerie živost a vytvořit otevřenou, optimistickou a vstřícnou instituci. Kdo někdy navštívil prostory navržené nacistickým architektem Paulem Ludwigem Troostem, ví, nakolik je tato vize ambiciózní. Těžko si představit uměleckou instituci, která by byla ze své podstaty vzdálenější myšlence otevřeného a participativního muzea. Dehumanizovaná neoklasicistní architektura působí monumentálně, chladně a nedotknutelně. Tento vnější dojem se vedení galerie snaží narušit drobnými intervencemi v podobě uměleckých instalací na fasádě, venkovního baru či inkluzivní infografiky, hlavní očekávání však vzbuzuje přehodnocení zavedené výstavní dramaturgie a nové zaměření na živé a „pohyblivé“ umělecké formy.

Přehlídka tvorby filmového kolektivu Karrabing je umístěna v prostorách původního protináletového bunkru v podzemí galerie. Dispozice těchto prostor se zdá být pro prezentaci audiovizuálního umění ideální, neboť nabízí řadu malých místností, kde je přirozeně tma a poměrně dobrá akustika. Tento předpoklad by v praxi fungoval dobře, pokud by v podzemních prostorách nebylo chladno, což při více než čtyřhodinové stopáži filmů ocení jen málokdo. I přes delší časový formát a narativní charakter děl nejsou projekce časované, takže většina návštěvníků přichází a odchází v jejich průběhu, a obsah filmů zjišťují především z doprovodných textů. K udržení pozornosti nepřispívají ani strohé lavice. V nepříliš vstřícném prostředí tak výstava nabízí výjimečnou příležitost nahlédnout do vývoje tvorby kolektivu Karrabing od jeho vzniku v roce 2007 až do současnosti.

Karrabing se zformoval jako reakce obyvatel Belyeunu – přímořské oblasti na severu Austrálie – na restriktivní a represivní opatření zaváděná australskou vládou ve vztahu k původním obyvatelům Austrálie. Slovo „karrabing“ v jazyce Emmiyengal odkazuje k fázi odlivu, kdy se vynořuje propojená souš, aby byla záhy zaplavena a znovu přetvořena přílivem. Okolnosti vzniku uskupení podrobně popisuje teoretička Vjera Borozan v eseji pro galerii etc. u příležitosti uvedení prvních dvou filmů kolektivu. Podstatné je vyzdvihnout, že audiovizuální tvorba kolektivu Karrabing sice vznikla jako přímá reakce na moment krize, vyvolaný násilnými intervencemi konzervativní australské vlády, ale v důsledku vyvěrá z desetiletí – či spíše staletí – koloniální oprese původních obyvatel Austrálie.

Pohled do instalace Karrabing Film Collective: Wonderland, Haus der Kunst, 2023, foto: Maxmilian Geuter

Na výstavě je tento historický kontext představen nejen v samotných filmech, ale také prostřednictvím zvukové instalace a ilustrativní časové osy, mapující období od prvního kontaktu původních obyvatel s kolonizátory po jejich stále komplexnější politické a kulturní interakce. Jak kurátoři v doprovodném textu sami přiznávají, jedná se o chronologickou linii poplatnou západní historiografii, doplněnou o krátké vyprávění připravené ve spolupráci s členy kolektivu. Návštěvníci tak nemohou jasně rozlišit, kde končí vklad původních obyvatel Belyeunu a začíná kurátorská interpretace, což odráží i realitu samotné tvorby Karrabingu.

Přítomnost západních interpretačních rámců vycházejících z kritické teorie je totiž patrná i v samotných filmech, na kterých spolupracují původní obyvatelé s antropoložkami Tess Lea a Elizabeth A. Povinelli. Obě antropoložky ve filmech nejen vystupují, ale podílejí se také na jejich režii a postprodukci. Míra vlivu obou antropoložek, které přicházejí ke komunitě z vnějšku s perspektivou západní vědy, však není ve filmech či na výstavě tematizovaná. Bez jejich působnosti by se ovšem Karrabing nedostal na mapu současného světa umění, a dost možná by se některé náměty filmů nepřekrývaly tak zřetelně s tématy současné postkoloniální teorie. Naturalizování západních hodnotových rámců, a tím i zastírání jejich vlivu, je jeden z nejproblematičtějších aspektů tvorby Karrabingu i samotné výstavy, protože se stává zároveň předpokladem pro validaci tvorby původních obyvatel.

Nejblíže jsou tak perspektivám původních obyvatel Belyeunu samotné filmy. Na jejich scénářích pracují společně členové kolektivu metodou označovanou jako „improvizovaný realismus“. Ta spočívá v načrtnutí hlavních postav a zápletky, často vycházející z všedních zkušeností kolektivu, a narativní struktury propojující souběh událostí. Dialogy a interakce pak vznikají improvizovaně během natáčení, což filmům dodává charakter dokumentární spontaneity a často i situační komiku. Humor je sice jednou z vyjadřovacích strategií Karrabingu, vyznění jejich děl však může být pro západního diváka tíživé a matoucí.

Záběr z filmu The Jelaous One, Karrabing Film Collective, 2017

Ve filmech se otevírají závažná historická a sociální témata, jež se váží konkrétně ke zkušenosti původních obyvatel Austrálie, ale dotýkají se i obecněji zkušeností dalších komunit existujících v napětí či konfliktu s kulturou západního imperialismu. Tam, kde pro neoliberální moderní stát existuje jedna uznatelná byrokratická perspektiva, se jich totiž pro původní obyvatele nabízí několik. Příznačně to ilustruje film Wutharr, Saltwater Dreams, ve kterém se tři původní obyvatelé dohadují o tom, proč se jim porouchala rybářská loď – zda za to může slaná voda v kabelech, nedostatečná víra v boha či hněv předků plynoucí z jejich zanedbávání. Všechny tři perspektivy jsou stejně pádné, mají pro členy kolektivu závažné důsledky a ovlivňují jejich další jednání.

I v řadě dalších filmů se děj odvíjí od vztahu kolektivu k jejich předkům, jehož součástí je žité spojení s okolní přírodou. To je v nedávné době vykládané australským státem jako nárok na půdu, který však musí být ospravedlněn na základě byrokratického šetření. Tento konflikt – či možná spíše trhlinu – zachycuje film The Jealous One. V úvodu filmu se postava Rexe nemůže dostat na významné území původních obyvatel, neboť vjezd někdo uzamkl. Rex proto volá na příslušný úřad, kde mu úřednice po telefonu říká, že pro vjezd musí mít oficiální potvrzení schválené antropologem – jak jinak by mohla vědět, že se jedná o jeho předky a zem? Na tuto otázku Rex již neodpoví, zadívá se zadumaně do kamery, pak smutně sklopí zrak a v prolnutém záběru se objeví ryba plovoucí mezi kořeny, jeho totem.

Prolínání, zpomalování či barvení záběrů Karrabing využívají v řadě svých filmů k vyjádření zkušenosti, kterou by západní divák nejběžněji označil jako „spirituální“, „mystickou“ či „psychedelickou“. Jak ovšem píše Richard Bell ve svém zásadním textu „Contemporary Art – It’s a White Thing (jenž je součástí katalogu k výstavě), nálepka spirituality je západní kategorizací, která přidává nuly k cenám děl původních obyvatel na trhu s uměním a marginalizuje uměleckou individualitu. Upozaďuje se tím důležitá rovina tohoto umění – totiž že tato zkušenost je pro většinu diváctva nepojmenovatelná a matoucí. Její zachycení ve filmech Karrabingu tak umožňuje trošku lépe pochopit její význam i obtížnou slučitelnost s hodnotami západní civilizace.

Foto z natáčení filmu The Family & The Zombie, Karrabing Film Collective, 2021

Rex Edmunds, jeden z členů kolektivu, vysvětluje v rozhovoru s Elizabeth A. Povinelli, že jejich chápání vztahů je založeno na principu „oddělenosti-oddělenosti“, jež je zároveň vždy bytostně propojená. Edmunds vysvětluje, že si to můžeme představit jako mořské dno při odlivu, který odhalí písčité dno jako propojené, a přece vidíme, že ho voda znovu odděluje. Bílí lidé podle něj rozpoznávají pouze oddělenost, a nevidí propojení, hlavní motivací při udržování vztahů je pro ně individuální zisk, což pak ústí v násilí mezi lidmi i vůči přírodě.

Jádro tvorby kolektivu Karrabing založené na ideji sounáležitosti, ve které je oddělenost spojitá a tato spojitost je předpokladem řešení konfliktů, nepochybně představuje relevantní důvod pro uvedení jejich tvorby v někdejším uměleckém chrámu německého fašismu. Promítání jejich filmů v prostorách galerie však působí nepatřičně, jako cizí element, který dočasně prostory okupuje, aby byl záhy vystřídán jiným efemérním obrazem. Živost obrazů se nepřenáší do prostor galerie a prostory galerie se zdají být odtržené od bezprostředního okolí, kde se otázka násilí a odlišnosti znovu dostává ke slovu. Výstava navazuje na dramaturgickou vizi Okwuiho Enwezora, předchozího ředitele Haus der Kunst, současná situace si však říká o radikálnější otevření této významné umělecké instituce. A to nejen na úrovni návštěvnické přístupnosti, ale především z hlediska sebereflexe vlastní situovanosti a reprodukce hierarchií, jež jsou západnímu uměleckému světu vlastní.


Karrabing Film Collective / Wonderland / Haus der Kunst / Mnichov / 27. 1. – 30. 7. 2023

Markéta Mansfieldová | Narozena 1991, dokončila magisterské studium na Univerzitě v Maastrichtu, kde absolvovala program Arts and Heritage: Policy, Management and Education. Svoji diplomovou práci na téma kurátorské mediace soudobého umění rozvedla ve výzkumném projektu v rámci oboru MRes Exhibition Studies na Central Saint Martins, UAL v Londýně. Zajímá se o historii vystavování moderního a současného umění. Absolvovala kurátorskou stáž v Tate Britain, působila jako kurátorka Lidické galerie, etc. galerie a Národního filmového archivu, kde se podílela na výzkumném projektu Videoarchiv.