V rubrike Bod zlomu sa postupne venujeme témam, ktoré vybočujú z bežných záujmov. Fascináciu zmenšeninami, bežne prítomnú napríklad v predzáhradkách vo forme hradov a trpaslíkov, pozná ale asi každý. Je v tom niečo magické aj praktické. Dielo Krabica v kufri od Marcela Duchampa je v tomto ohľade emblematické. V aktuálnom Bode zlomu Vojtěch Novák a Elena Pecenová pátrajú po svojej fascinácii rôznymi zmenšeninami a špeciálnu pozornosť venujú Kočičímu hrádku v Slatiňanoch, ktorý obaja spoznali a objavili ešte v detstve. Fotografiu celého Kočičího zámku však v texte zámerne nenájdete. Môžete si ho predstavovať v duchu If you can see IT, than you are not able to imagine IT.

If you can read ‘THIS’ then you are not able to understand ‘THAT’

Když se řekne pohádka Kočičí princ^[1], co si vybavíte, pokud jste ji viděli? Je to představa zámku, kolem něhož je pouze rozlehlá krajina, která končí tam, kde začíná jiná emočně nabytá zkušenost. Pro toto vnímání není ani tak důležité, co bylo řečeno, ale to, jakým způsobem. Během práce na textu s názvem If you can read ‘THIS’ then you are not able to understand ‘THAT’ jsme nabourávali naši osobní paměť a rekonstruovali narativ naší fascinace, která také vede do stejnojmenného díla, které jsme společně vytvořili. Pokud jde o vybavování si klíčových okamžiků z období dětství, tak se často stává, že žasneme – „… dělal jsem tohle, ale nevím proč“. Je v tom cosi prapodivného a fascinujícího. V tomto ohledu vnímáme náš přístup jako něco, co je schopné komentovat současné tendence v umělecké praxi. Čtením textu budete otevírat spousty dveří, které vedou do místností s podobnými dispozicemi, které nejsou identické, ale vytváří dohromady obraz naší fascinace. Stejně jako v našem stejnojmenném diapozitivním filmu. Pohádka Kočičí princ začíná i končí červenou oponou, za kterou ve vystřižených otvorech svítí žluté kočičí oči, které jsou dimenzované na velikost dospělého člověka.

I.

Kolem roku 1898 byla nedaleko města Slatiňany postavena miniatura nazývaná Kočičí hrádek. Pro zámecké děti ho zde nechala na křemencové skalce vystavět hraběnka Vilemína Auerspergová. Nejedná se o klasickou miniaturu hradu, která by měla mít poměr 1 : 25 – tento hrádek je mnohem větší a má zvláštní proporce. Jistá legenda praví, že nedlouho po jeho postavení se zde svedla bitva o nadvládu nad Kočičím hrádkem, a to mezi zámeckými dětmi a dětmi z okolních vesnic. Vesnické gardě se podařilo na nějakou dobu hrádek obsadit a vydobýt si tak právo zámek také navštěvovat. „Tak a teď si hrej, no běž.“ Brána, která vede na nádvoří hrádku, má otvor dimenzovaný pouze na kočičí hřbet – děti většinou do hrádku vstupují překonáním hradeb. Tam, kde by mělo být možné nahlédnout dovnitř okny, se nachází jen černý nátěr, který ani usilovným hypnotickým pohledem nelze prohlédnout. Na nádvoří je ruch, každý si hraje v jiném příběhu. Jediné místo, kde se člověk nachází takzvaně uvnitř, je v hlavní věži – pokud se sem dítě dostane, nic a nikdo další se k němu už nevejde, je tam natěsnaný jako kočka v krabici. Na vstup do věže se stojí taková fronta, že je lepší se poohlédnout raději jinde – zatahujeme tak raději nehty do lůžek. Dalším důležitým okamžikem hrádku bylo také jeho dobývání v roce 2012, kdy se v noci skupina vandalů rozhodla hrádek a jeho hradby dobýt házením kamení. Otázkou zůstává, proč hrádek vlastně dobývali.

II.

Na východ od pohoří Atlas, v západní Sahaře Maroka, leží město Warzazát. Za svou novodobou existenci a prosperitu vděčí z velké části nejrozlehlejším filmovým studiím – Atlas Corporation Studios.^[2] Specifičnost tohoto studia tkví v tom, že prostředí, ve kterém se nachází, dokáže napodobovat mnoho různých přírodních lokací. Dále tím, že se tu nestrhávají již postavené filmové kulisy – stačí pootočit kameru a stavět vedle. Kulisy tak mají možnost chátrat na míle daleko a být navštěvovány nebo recyklovány pro nové záběry – reprezentují tak zašlé poklady kinematografie, stejně jako samotní herci. Dále v poušti leží křižácké hrady z filmu Království nebeské (2005), které jsou zde už několik let v konstantním obležení drogově závislé mládeže obývající dobývací věže. Ta zde zabíjí čas bezcílnými projížďkami egyptskými chrámy, nepálskými svatyněmi, městy minulosti a současnosti, okolo Noemovy archy. To vše je zde k mání, nic z toho ale není k použití – nelze nikam vstoupit, lze jen projít dál. Vše bylo postaveno jen pro oko kamery, pro herce demonstrující svou existenci vůči „neexistujícímu“ prostředí. Do Warzazátu přišly tisíce lidí hledat práci, stát se součástí velkých narativů – naplňovat nespočet verzí biblických příběhů, řeckých bájí, egyptských mytologií, sci-fi i fantasy představ a jejich smyšlených fúzí. S příchodem CGI ale drasticky opadla nutnost komparzistů v davových scénách a spolu s tím i nutnost stavět detailní světy z kulis. Přesto zde bývalí komparzisté žijí dál, jejich existenci a smysl bytí dokumentuje film Noiseless, Desert Extras,^[3] který nám zprostředkovává například příběh muže, který hrál už dvanáctkrát postavu ukřižovaného Ježíše a jedenkrát Jidáše. Dále například příběh ženy, která dostala roli Kleopatry a už z ní nikdy nedokázala vystoupit – i dnes, ve svých skoro devadesáti letech, chodí po Warzazátu oblečena v královnině róbě, kterou si uchovala z natáčení.

III.

Často se stává že na procházce míjíme zámek či hrad umístěný za plotem v cizí zahradě. Opíráme se o plot a hledáme skulinu pro oči, tak aby nám ve výhledu nic nebránilo – v dospělosti se snažíme telefon přiblížit stejným způsobem, abychom stavbu mohli vyfotit. Mnoho z těchto miniatur bylo konstruováno podle poštovních pohledů. Stavby jsou konstruované tak, že směrem do ulice vždy ukazují čelní – tu hezčí – stranu. Zadní strana se pak téměř vždy rozchází s realitou, a tím tak vzniká omezená a generická část stavby. Jsme svědky materializované hranice představivosti, která se skládá z cementu a kočičích hlav. Paradoxem je, že jen dospělý člověk dokáže vystavět zděný hrad, který následně může obývat jen dětská mysl. Stejně tak bylo vystavěno i staré město Varšavy, které bylo po druhé světové válce obnovováno z obrazů, fotografií a pohlednic. Bylo dokonce přemístěno a vystavěno úplně od začátku. Lidé vracející se do Varšavy po její obnově byli zaskočeni tím, že se vše jevilo podobné, ale cizí. „Do téhle školy jsem chodila, ale nikdy jsem v ní nebyla.“ Zvláštností, která se táhne celou obnovou, také je, že se stavitelé setkávali s různými nesrovnalostmi v obrazech, které zpětně deformovaly realitu – například ve vedutách italského malíře Bernarda Bellotta vznikala slepá místa kvůli dírkové komoře, která se používala při jejich malování.

IV.

V Anglii osmnáctého století se mezi zámožnými rodinami rozmohla móda okrasných hermitů – do té doby bylo poustevnictví spojováno převážně jen s náboženskou askezí.^[4] Jenže průmyslová revoluce osmnáctého století s sebou přinesla i vlnu urbanizace, čímž došlo k odtrhnutí většiny populace od panenské přírody, a naturalistické pojetí zahrad s romantizujícími prvky ji mělo zastupovat. Na panstvích začaly vznikat grotty, pitoreskní chatrče, zahradní pavilony, tzv. hermitáže – poustevny. Byly vybaveny různými rekvizitami, které jim dodávaly na autentičnosti, a působily dojmem, jako by tu někdo žil, ale zrovna odešel. „Zatáhneš-li za zvonek a on tě pustí dovnitř, uvidíš sedícího poustevníka za stolem na kterém je lebka – znak smrtelnosti, přesýpací hodiny – tvůj čas, knihu a brýle. Ctihodný bosý otec, jehož jméno je Francis, vždy povstane. Působí dojmem, že je mu kolem devadesáti let, přesto má všechnu svou moudrost k obdivu. Je snesitelně komunikativní a zdaleka není nezdvořilý, nabízí duchovní vedení a možnost přemítání o povaze samoty.“^[5] Edith Sitwellová, britská spisovatelka a esejistka, napsala v roce 1933 rozsáhlou knihu s názvem English Eccentrics, v níž shrnula všechny známé příběhy najatých okrasných hermitů. Podle Sitwellové mezi nimi existovala společná charakteristika a pravidla jejich redukované existence – okrasní hermité nesměli opouštět panství, zapojovat se do konverzace s hosty a objevovat se směli pouze v určitou denní dobu, kdy mohli být pozorováni zaměstnavateli a jejich hosty. Osamělý způsob života byl vnímán jako symbol plynutí času a lidské smrtelnosti. Dochoval se i inzerát, který popisuje velmi striktní náležitosti, které měl hermit dodržovat: „Poustevník musí setrvat sedm let na poustevně, kde mu bude poskytnuta bible, optické brýle, rohož na nohy, poduška jako polštář, přesýpací hodiny jako časomíra, voda na pití a jídlo z domu. Musí nosit camletové roucho a nikdy, a to za žádných okolností, si nesmí stříhat vlasy, vousy nebo nehty, vybočovat z hranic pozemku pana Hamiltona a ani prohodit jediné slovo se služebnictvem.“^[6] V tomto případě bylo hermitovi nabídnuto stipendium 700 liber za sedmiletou službu. Háček byl ale v tom, že tento finanční obnos mohl obdržet až po uplynutí daného sedmiletého období. Doba přinášela mnoho důvodů k eskapismu, existuje doklad o tom, že nabídka fungovala i obráceně. Tento inzerát byl zveřejněn v novinách The Courier 11. ledna 1810: „Mladý muž, který si přeje odejít z toho světa za účelem žít v ústraní jako poustevník na nějakém příhodném místě v Anglii, je ochoten se spojit s jakýmkoliv šlechticem nebo džentlmenem, který by si takového přál. Jakýkoli dopis adresovaný S. Laurencovi (pošta proplacena), zanechán ať jest u pana Ottona na adrese No. 6 Coleman Lane, Plymouth, s uvedením, jaká odměna bude poskytnuta, a všech ostatních podrobností, bude náležitě vyřízen.“^[7] Živí okrasní hermité byli záhy nahrazeni pruskými miniaturami gnómů z keramiky – i ti měli jako jejich živé předlohy přinášet blahobyt panstvím, a to i méně movitým vlastníkům zahrad. Z jejich symboličnosti dnes zůstal už jen pestrobarevný zahradní trpaslík Šikula s kolečkem.

Text provází leitmotiv hrádku, který jsme oba v dětství nezávisle na sobě navštívili. Jako děti jsme vnímali objekty a vzdálenosti naddimenzovaně – kromě práce s měřítky jsme se však ještě zaměřili na pocit, který se během vybavování si našeho pobytu v Kočičím hrádku dostavil – vzpomínka z takhle raného dětství působí poměrně izolovaně a vytrženě, je obalená patosem určité zakouzlenosti. Zámek, do kterého chceme vstoupit, má podobné vlastnosti jako ten, který nedokončil Franz Kafka – klíč k jeho odemčení není v interpretaci. Každá další kapitola dokresluje obraz zámku i přesto, že se nám zámek vzdaluje. Příběh nás vyzývá, abychom byli pozorní k okamžikům, kdy se něco vymyká interpretaci. Okna plná, nátěr stahuje všechno světlo a žádné neodráží ven – stejně jako nám nedovolí vejít dovnitř, i když uvnitř dávno jsme. Zahradní trpaslíci svými kořeny vedou k živému člověku, jehož život byl redukován, aby se stal nositelem určité představy – vidíme tendenci materializovat a upravovat minulost. Poutník či okrasný hermit jsou hrdinové příběhu o eskapizmu – naše představa o tom, co fantazie znamená, je stále stejně zkreslená jako v době romantismu v georgiánské Anglii. Do přicházející industrializace a racionalizace světa jsme potřebovali implementovat něco nadpřirozeného, až fantaskního a ze stejných důvodů máme tyto tendence i dnes. Stejně  to děláme, když jsme dospělí a adorujeme stav dětství – vždy však již z odstupu, který zkreslení přináší.

Miniatury dětem dávají pocit, že jsou již dospělými – děti se rodí do světa velkých a miniatura jim dává možnost tuto měřítkovou nevyváženost dorovnat. Nakonec jde o zmenšení a přehrávání si možných scénářů – díky kterým jako děti skutečnost uchopujeme. Tak nebo tak jde o útěk do světa toho druhého. Miniatury nám zprostředkovávají představivost, která je důležitá právě kvůli tomu, abychom svět tvořili – my totiž neobjevujeme nějakou danou skutečnost, ale jsme jejími tvůrci. Stejně jako se jen „nerozpomínáme“, ale vždy znovu konstruujeme a přepisujeme. Obloha zrudne a zkondenzuje se do tekutiny, která vteče hlavnímu hrdinovi Kočičího hrádku do lahvičky s prázdným štítkem. Někdy je tedy třeba se proškrábat vrstvami až k původu naší fascinace – věděli jste, že v Litomyšlském Portmoneu byla pod omítkami, v menší z malovaných místností při renovaci Váchalových maleb, nalezena kresba blíže neurčeného zámku? Neznámý autor v domě bydlel ještě před Portmanovými.

---

^[1] Film o dětské představivosti prolínající realitu s pohádkovou fantazií z roku 1978.

^[2] Mumie (1999), Gladiator (2000), Hra o trůny (2011–2019), Lawrence z Arábie (1962), Asterix a Obelix: Mise Kleopatra (2002), Království Nebeské (2005), Babel (2006), Hory mají oči (2006), Hory mají oči 2 (2007), Princ z Persie: Písky času (2010), Alexander Veliký (2004), Hanna (2011), Poslední pokušení Krista (1988), Sodoma a Gomora (1962), Ježíš Nazaretský (1977), Dech života (1987), Muž, který chtěl být králem (1975), Honba za klenotem Nilu (1985), Slečna Fisherová a záhada Hrobky slz (2020), Krvavá volba (2000), Hologram pro krále (2016), Kleopatra (1999), A.D. The Bible Continues (2015), Příběh zrození (2006), Napoleon (1981), Vězni slunce (2013), The Brand New Adventures of Aladin (2018), Jeremiah (1998), Jesus (1998), Jacob (1997), Moses (1995), Joseph (1997), Ben Hur (2016), Abraham, Kundun (1997), Aladin (2019), Prison Break (2005), David (1997), Samson a Deliah (1996), Svatý Paulus (2000), Hercules Reborn (2014), Sedmá pečeť (1999), Das Jesus Video (2002), Legionnaire (1998), Solomon & Sheba (1996), Brutus vs César (2020), Ali Baba et les 40 voleurs (2006), Cleopatra ya Lalla (2013), Ancient Egyptians (2003), Jezebel (2019), Mummies: Secrets of the Pharaohs (2007).

^[3] Poetický dokumentární film, v orig. Sans bruit, les figurants du désert, který pojednává o iluzornosti filmu, byl natočený v kulisách Atlas Studios ve spolupráci s místními komparzisty – Noiseless, Desert Extras, 2017, Michał Mądracki, Maciej Madracki, Gilles Lepore.

^[4] Počátky křesťanského asketického hnutí, které vyzývalo muže i ženy k odchodu do ústraní, do pouště (eremita, z řec. eremos: poušť), která byla hodnotovým protikladem města, místem sepětí s Bohem, překonávání démonů za účelem dosáhnutí vyššího duchovního osvícení.

^[5] Průvodce po panství sira Richarda Hilla v Hawkstone, Shropshire z roku 1784 popisuje zdejšího poustevníka.

^[6] Gell William, A Tour in the Lakes Made in 1797, ed. Rollinson William, 1968.

^[7] Timbs John, English Eccentrics and Eccentricities,  Chatto and Windus, 1898.

^[8] Portmoneum je Museum Josefa Váchala v Litomyšli. Pitoreskní interiér domu Josefa Portmana vyzdobil totiž ve 20. letech grafik, spisovatel, mystik a knihtiskař Josef Váchal.

Foto: Vojtěch Novák, Elena Pecenová, Wellcome Library