Uprostřed scény, usnout na protest

Co v dnešní době znamená protest? Jakými způsoby a proti čemu vlastně protestovat? A lze protest vyjádřit kulturní událostí? To všechno jsou otázky, které podnítil a otevřel zatím poslední díl ze série Y events opatřený právě ambiciózním titulem „Protest“. A i přes dílčí sporné momenty se mu podařilo načrtnout přesvědčivé směřování, hodnotí akci umělec Jiří Gruber.

Uprostřed scény, usnout na protest

Pod názvem Y events se skrývá cyklus komponovaných večerů, o něž již čtvrtým rokem rozšiřuje pražské Divadlo X10 záběr svých aktivit. Jednotlivé prostorově i časově omezené akce potom zpravidla víceoborovým způsobem propojují oblasti současné umělecké a společenské teorie, performance a (imerzivní) instalace. Kurátorsky je řada dílem tandemu Anna Chrtková – Petr Dlouhý, otiskujícím do jednotlivých dílů celé série svůj mezinárodní přístup spojený s důrazem na lokální scénu.

Zavedený formát jednodenních událostí byl však v případě zatím poslední kapitoly nazvané „Protest“ přeci jen nenápadným, avšak významným způsobem pozměněn. Zmíněné kurátorské duo se totiž jalo délku eventu orámovat přesně čtyřiadvaceti hodinami. V duchu mírně narušitelské povahy celé akce se její trvání nepřekrývalo se standardním vymezením dne, nýbrž „proteklo“ přes noc až do podvečera následujícího dne.

Výše zmíněné nastavení zprostředkovalo hned několik výrazných okamžiků. Už jen samotná délka akce logicky vede k mnohem sdílenějšímu prožití. Na rozdíl od běžných výstavních formátů, se kterými se pojí poměrně individualizované vnímání uměleckých děl, obohacuje podobné jednovečerní události zastřešující rovina happeningu (v této souvislosti se nabízí například srovnání s aktuálním výstavním projektem Turn up, time of my life, go up in fire v galerii Display, který se rovněž vztahuje k problematice protestu a jenž sice představuje díla vesměs radikálnější povahy, nicméně nijak výrazně nevybočuje z rámce standardních výstavních a organizačních modelů). V takových případech s sebou dokonce i rozjímání nad přítomnými díly a instalacemi nese v určitém ohledu kolektivní rozměr.

Dalším rysem souvisejícím s výrazně omezeným trváním je zřetelný odklon od materiálně orientovaných způsobů vystavování směrem k důkladnější práci se situací. Volné komponování jednotlivých činností, happeningů, performance, ale i vizuálních instalací ústí přeci jen spíše ve výrazný zážitek než v soubor materiálních artefaktů. A nemůže být právě takový model kulturních aktivit skutečným protestním aktem proti tolikrát kritizované politice růstu?

Jedním z vůbec nejvýznamnějších okamžiků z mého pohledu byla možnost přespat přímo v prostorách divadla. Skutečnost, že s koncem posledních vystoupení – jímž byla strhující performance norské umělkyně Masji Nødtvedt následovaná hloubkovým ambientním ponorem v podání portugalské zvukové umělkyně Sary Pinheiro – nemusíte prostor začít opouštět, ale jste naopak přátelsky pobídnuti ke kolektivnímu spočinutí, zásadně prohloubí míru sounáležitosti. Nejen sdílení radosti a zážitků, ale i jejich hromadné vstřebávání. Prostor začíná pozvolna utichat a do již takřka všeobjímající tmy se vpíjejí poslední noční rozhovory. Sen o pospolité budoucnosti pokračuje společným sněním…

I zbytek události se nesl v duchu poklidné okupace symbolické povahy. Z plejády spíše neangažovaných výstupů mírně vyčnívaly příspěvky Maji Vusilović a Denisy Langrové, které celý program časově orámovaly. V prvním případě přečetla publicistka, feministická aktivistka a odborářka Maja Vusilović společně s publikem svůj text zveřejněný v nedávném vydání kritického feministického web magazínu Druhá : směna točícím se kolem fenoménu vyčerpání. Jako potenciál protestu se pak zejména ukázal moment, kdy jsme schopni rozklíčovat potřeby sebevykořisťování coby obranného mechanismu v podmínkách pozdního kapitalismu. Jakkoliv článek celkem jasně směřuje k (především autorčině vlastní) snaze se proti takovému počínání aktivně vymezit, představuje spíše podnět, určité pobídnutí k mobilizaci než nějakou radikální manifestaci.

Umělkyně Denisa Langrová pro změnu představila průřez svou videotvorbou, v jejímž rámci se opakovaně dotýká vzájemného působení lidí a ostatních zvířat, konceptem domestikace, ale i obecně osobní zkušenosti života ve zmnožených světových krizích. I přes zařazení autorčina staršího „videomanuálu“ k samosprávnímu organizování, trochu podvratně využívajícího vizualitu masmédií a korporátů, vyzněla nicméně i v tomto případě celková prezentace jako sice nesporně emancipační, ale zároveň spíše latentně – než přímo – kritická. A to nakonec odpovídalo povaze celé čtyřiadvacetihodinové události.

Ještě jeden zdánlivě možná trochu banální moment z průběhu Protestu stojí za zmínku. O rozmlžování hranic mezi jednotlivými spoluaktéry sdíleného dění totiž dobře svědčil okamžik, kdy jeden z kurátorů ulehl v odpoledních hodinách ke spánku jen pár metrů od ústředního dění – a činil tak nikoli jen v důsledku náročné organizace, ale rovněž proto, že předchozí večer trávil do pozdních nočních hodin s návštěvníky. Možná právě tento akt lze považovat za jednu z nejzřetelnějších manifestací protestu. Neodcházím skrývat svou únavu kamsi za dveře backstage, ale tak jako vše ostatní ji tady s vámi tady a teď sdílím.

Kromě těchto kladných aspektů logicky nezůstává akce Divadla X10 ani bez spornějších okamžiků. Jak bylo lehce naznačeno v úvodu, podezíravou odezvu může v nejedněch očích logicky vyvolat už jen název celé události. Zejména opakovaně zmiňovaný umírněný ráz projektu mohl potom celkem snadno podpořit potenciální úvahy o vyprazdňování termínu. Co se ovšem z mého pohledu jeví jako skutečně problematické – jakkoliv nesnadné zůstává se tomu vyhnout – je přetrvávající exkluzivita podobných akcí (trochu jiným, leč částečně souvisejícím problémem by potom byla i opakující se jména vystavujících). Tím přirozeně, jak bylo naznačeno v úvodu, nemám na mysli časovou a místní ohraničenost, jež podmiňuje autentický rozměr sdílení a v konečném důsledku je tak naopak výsadou, jako spíše dosah tohoto typu projektů.

Faktem zůstává, že i přes podotýkanou víceoborovost se Protestu nezúčastnilo větší množství lidí „mimo scénu“ a například o povědomí širší veřejnosti lze spíše pochybovat. Třebaže záměr Protestu mířit především dovnitř uměleckého provozu – přehodnocováním způsobů, jak jej organizovat, i určitou prefigurací jeho podmínek – je vcelku zřejmý, lze se zkrátka nadále tázat po dopadu takového počínání právě „nad rámec“ kulturního dění.

I přes vše zmíněné však zatím poslední díl z mozaiky Y events úspěšně navázal na celou sérii. Z průběhu samotné akce jako by stále jasněji vyvstávala skutečnost, že význam protestu (a to nejen v rámci samotné umělecké scény) nemusí vždy tkvět pouze v radikálních gestech, ale rovněž ve společném sdílení výrazně estetizovaných zážitků. Že protest nemusí mít pokaždé eskalovanou, vyostřenou podobu, ale může nabýt podoby dlouhodobého, koncepčního a důsledného přehodnocování. Že protestování nemusí za všech okolností spočívat v aktu přísného vymezení se, ale i v hledání (a nacházení) nových podob vlastního fungování. A koneckonců, že protest lze přesvědčivým způsobem vyjádřit i kulturní událostí jako takovou.

Miriama Kardošová, Denisa Langrová, Jan Matýsek, Masja Nødtvedt, Sara Pinheiro, Lykourgos Porfyris, Maja Vusilović / Y: Protest / kurátoři: Anna Chrtková st. & Petr Dlouhý / teoretická koncepce: Ivana Rumanová / Divadlo X10 / Praha / 20. – 21. 1. 2023

Foto: Oskar Helcel