Čtyři linky komiksu nestačí

Linky komiksu hledají spojení napříč košatou sítí vzájemných inspirací, ale nacházejí opět zejména Rychlé šípy a Káju Saudka. O výstavě v Západočeské galerii v Plzni píše historik a publicista Ivan Loginov.

Marek Čolek a Pat Schewchuk (Tin Can Forest), Dvanáct dvanáct, 2012

Čtyři linky komiksu nestačí

Jak uvádějí autoři výstavy Eva Bendová a Václav Šlajch, název odkazuje ke grafickým prvkům typickým pro komiksy, ale též k uspořádání výstavy samotné. Najdeme tu totiž čtyři linky vedoucí dějinami komiksové tvorby, zejména té české. Výstava tak nenabízí ucelenou historii, ale několik příběhů mezigenerační inspirace. A i když se tematicky překrývá s podobně zaměřenou výstavou Český komiks a jeho svět v Moravském zemském muzeu v Brně, nabízí odlišný zážitek.

Pro komiks jako takový je příznačné, že propojuje umění a literaturu. Dějiny komiksu tak musejí být jistým propojením dějin literatury a kunsthistorie, přičemž do raných dějin komiksů tak pochopitelně spadají i ilustrace. Najednou se tak rýsují linky vedoucí z 19. století od Mikoláše Alše nebo Wilhelma Busche. Dále jsou tu k vidění práce Káji Saudka nebo různé podoby Rychlých šípů. Jak je vidět ze zvolených témat, velký důraz se klade na popularizační rozměr, a tak kromě komentovaných prohlídek obsahuje doprovodný program tvůrčí dílny pro děti a přednášku o mezinárodních vazbách českého komiksu.

První linka vede od německého kreslíře a jakéhosi praotce komiksových stripů Wilhelma Busche přes Tintina a americký underground k Tomáši Motálovi. Buschovy humorné rýmovačky o neplechách dodnes inspirují mnohé umělce, přičemž nejslavnější jsou patrně Max a Mořic (v originále Max und Moritz, česky ve starším překladu Vít a Véna), ale k vidění jsou též ukázky z Bilderpossen nebo Maler Klecksel. Francouzský tvůrce Hergé stylisticky v mnohém navazoval na Busche, ale jak se na výstavě dozvíme, čerpal navíc z odkazu Benjamina Rabiera, od nějž převzal i postavu světově proslulého Tintina. Z nepřeberného množství děl, které nesou prvky Hergého vlivu, je pro svou specifičnost vybrán dystopický komiks X’ed Out (2010) od amerického umělce Charlese Burnse. U nás dobře známý (viz knihy Bludiště, Černá díra, Na oko) autor v X’ed Out kombinuje tintinovské motivy, literární odkaz Williama S. Burroughse a existenciální horor. Vedlejší linkou a odbočkou, které nás stylisticky vrací k Buschovi, jsou humorné příběhy Lulenky Václava Šlajcha. Mezitím Burnsův styl prosvítá v dystopické noirové sérii Traum českého kreslíře Tomáše Motala.

Další linka předkládá cestu české pohádkové představivosti od Mikoláše Alše po současnost. K vidění jsou zejména pozdní Alšovy knižní ilustrace (Špalíček národních pohádek, Z říše bájí) nebo samostatné kresby s pohádkovou tematikou. Pohádkové motivy vycházející z českého folkloru rozvíjel po Alšovi, i když stylisticky velmi odlišně, na počátku 20. století Josef Lada. Ladovská kresba dodnes prostupuje českou komiksovou tvorbou, na výstavě tak najdeme ukázky z komiksu Tenkrát v pohraničí Marka Rubce, plakát k loňské Ceně Muriel od Jiřího Franty, a především několik obrazů kanadské dvojice Tin Can Forest, skládající se z Marka Čolka a Pata Schewchuka. S jejich tvorbou se český čtenář měl možnost seznámit především prostřednictvím kratších příběhů publikovaných v komiksovém časopisu Aaargh! Autoři vycházejí ze slovanských lidových motivů, a tak není divu, že jedním z velkých zdrojů inspirace se stal i Josef Lada.

Třetí linka vede od jednoho z nejslavnějších francouzských komiksových tvůrců Jeana Girauda, známého jako Moebius, přes Káju Saudka k současné české tvorbě. Saudkovy – zejména normalizační – komiksy nesou prvky inspirace Moebiem, a to především jeho tolik příznačnou šrafurou. Zmiňme sérii Jeskyně Saturn, Arnal a dva dračí zuby a 3x Kája Saudek. Saudek bezpochyby ovlivňuje českou komiksovou scénu dodnes, na výstavě najdeme ukázky z děl Jana Patrika Krásného, Miroslava Schöberga a Karla Jerieho.

Poslední linka je věnována Rychlým šípům v různých jejich podobách a jejich pozdějšímu vlivu na české tvůrce. Grafické zpracování výchovných a dobrodružných příběhů Jaroslava Foglara v průběhu let obstarávali Jan Fischer a Marko Čermák. Ilustrace pro knihy Záhady hlavolamu a Stínadla se bouří zpracoval Bohumil Konečný, který jako první Rychlé šípy stylisticky uvolnil. Jiří Grus nabídl komiksovou reinterpretaci ve vlastním stylu a pokusil se obohatit hlavní postavy o individuálněji pojatý design. Ducha foglarovek pak najdeme i v některých současných nerychlošípáckých komiksech, např. ve Rváčově Tomáše Staňka nebo v Prázdninách Richarda Fischera a Džiana Babana.

Jiří Franta, plakát k ceně Muriel, 2021

Osobně bych výstavě vytkl představení výlučně mužských umělců. Představa, že se nenašla linka vedoucí přes ženské autorky, je zcela absurdní – od Mumínků Tove Jansson přes Persepolis Marjane Satrapi po současný západní mainstream se kreslířky i autorky staly neoddělitelnou součástí současné komiksové tvorby. Zmiňme např. Mirku Andolfo, Stephanie Hans, Marjorie Liu, Fionu Staples, Sanu Takeda, Tillie Walden nebo v českém prostředí působící Julianu Chomovou a Štěpánku Jislovou. Nejenže je na výstavě komiks představen jako ryze mužská záležitost, ale je to též typický příklad toho, jak jsou ženy v galerii přítomny především jako objekty eroticky laděných obrazů (zde např. kresby Dívka v plavkách nebo Dívka à la Bardot od Bohumila Konečného), nikoliv tvůrkyně. V kontrastu s tímto přístupem na zmíněné výstavě Český komiks a jeho svět je kladen důraz na skutečnost, že se v českém komiksovém prostředí prosazují i tvůrkyně, např. Zuzana Čupová či Lucie Lomová. I vzhledem k pedagogické funkci výstavy je škoda, že se tímto směrem rozšiřování zajetého kánonu Linky komiksu nevydávají.

Nejlépe z celé výstavy působí první linka, která ukazuje komiksovou historii v celé její košatosti a která ze sítě vzájemných vlivů a propojení vybírá takové, jež vedou napříč kulturami a staletími, a do Čech se vrací hned několikrát. Jiným linkám takový rozmach chybí a působí ve srovnání velmi lokálně. Alšovsko-ladovská kapitola ukazuje trvající vliv starších ilustrátorů, moebiovsko-saudkovská ukazuje umělecké kořeny Káji Saudka. Nejslabším článkem je čtvrtá linka, která prezentuje především vzájemné vlivy různých ilustrátorů kreslících Rychlé šípy v různých dobách a jen okrajově inspiraci, kterou z jejich odkazů později čerpali další tvůrci. Mám pocit, že potenciál „linkového formátu“ nebyl využit zdaleka dostatečně, setrvává až moc ve vodách české komiksové historie a zaměřuje se pouze na ty nejznámější autory.


Linky komiksu / autoři výstavy: Eva Bendová, Václav Šlajch / kurátorka: Marcela Štýbrová / Západočeská galerie v Plzni – výstavní síň „13“ / Plzeň / 21. 10. 2022 – 29. 1. 2023

Foto: Západočeská galerie v Plzni

Ivan Loginov | Vystudoval magisterský obor teoretická a evoluční biologie na Přírodovědecké fakultě UK a tamtéž pokračuje ve studiu doktorského programu (Filozofie a dějiny přírodních věd). V letech 2020-2022 působil jako výzkumník na Centru pro teoretická studiu (CTS, UK & AV ČR) v rámci projektu Ten druhý smysl, kde se zabýval zvukem a sluchem, zejména na poli dějin vědy a filozofie. Dále studuje na FMV VŠE a The New Centre for Research and Practice.