Naťuknout špičku dějepisu

Jaký obraz o Kryštofu Kolumbovi nabízí české dějiny umění? A o čem všem to vypovídá? Hradecká výstava Naťuknout špičku vejce: Kolumbus jindy a dnes dokáže podle Karla Šimy vyprávět dějiny zámořských objevů jinak, než jsme z hodin dějepisu zvyklí, a to přístupně a s potenciálem oslovit různé generace.

Naťuknout špičku dějepisu

Výstava Naťuknout špičku vejce: Kolumbus jindy a nyní má všechno, co typ vzdělávací výstavy má mít: důležité a aktuální téma, adekvátní architektonické zpracování, přiměřenou interaktivnost, výborné doprovodné texty a v neposlední řadě promyšlenou a přitažlivou edukativní část. Existuje hned několik důvodů, proč se podařilo vytvořit tak dobře fungující celek, pokusím se zformulovat hlavně ty obsahové.

Jméno Kryštofa Kolumba zná každý a historku o tom, jak postavil vejce na špičku, téměř každý. Minimálně v rámci základní školní výuky o něm slyšeli všichni a mají s ním spojené základní datum školního dějepisu, se kterým začíná učebnicová kapitola „zámořské objevy“, nebo obecněji začátek novověku. Přestože se všichni – i ti, kteří chodili do školy dlouho před rokem 1989 – ve škole učili o tzv. obchodním trojúhelníku spojeném s obchodní výměnou mezi Evropou, Afrikou a Amerikou, jejíž klíčovou komoditou byli otroci, málokdo si vědomosti spojí se současnou dekolonizační kritikou, natož s moderní českou kulturou. Hradecká výstava to dokáže nenásilným způsobem, který má potenciál oslovit různé generace. Těm, kteří chtějí vědět více, pomohou doprovodné texty, které si lze v jednotlivých částech postupně posbírat, zavěsit na kroužek a odnést domů, kde si je pak člověk může v klidu přečíst. Jsou stručné, ale poučené a obsahují jak historický kontext, tak například i vysvětlení pojmu kolonialita, který se sice pokusila již před deseti lety vnést do současného českého odborného diskurzu Veronika Sušová-Salminen, ale až na čestné výjimky je české akademické prostředí tímto pojmem a přístupem prakticky netknuté.

Podle kurátorky výstavy Vjery Borozan, a pravděpodobně i autorky prakticky všech přítomných textů (s výjimkou jednoho od iberoamerikanistky Markéty Křížové), byl hlavním impulsem k výstavě obraz Václava Brožíka Studie Kryštofa Kolumba (1881). Jedná se o studii k velkému plátnu zobrazujícímu Kolumba na dvoře španělského krále, kterou hradecká galerie vlastní. Příhodně si tak divák již na začátku výstavy spojí její téma s místní galerií, a tedy lokálním kontextem. Kolumbův příběh není něčím vnějším a vzdáleným, je součástí „naší“ historie, a to je vlastně i hlavní sdělení celé výstavy. Současně také ukazuje, že už Václav Brožík byl svým způsobem globálním umělcem, protože se jeho agentovi podařilo výsledný monumentální obraz výhodně prodat americkému bankéři, takže dnes jej najdeme v luxusním kanadském (!) hotelu.

Taková neočekávaná, ale přitom přirozená propojení nás vedou k reflexi českého pojímání Kolumba a jeho cest. Výstava stojí především na různých obrazech spojených s Kolumbem v českém výtvarném umění a literatuře. A tady přesvědčivě ukazuje, že i umění a potažmo společnost v českých zemích byly součástí koloniální minulosti Evropy. A to již velmi záhy, když Mikuláš Bakalář vydal roku 1502 český leták o objevení „nového světa“ a vnesl tak do raně novověkého českého světa vědomosti o vzdálených, „cizích a nepřátelských“ krajinách. Později se v 17. a 18. století šířily po Čechách a Moravě heroické obrazy o ovládnutí nového kontinentu, mimo jiné často zprostředkované jezuitskými misionáři, z nichž řada pocházela právě z Čech.

Výstava se především soustřeďuje na to, jak důležitou figurou se Kolumbus stal pro moderní pojetí civilizovaného pokroku a roli jednotlivce v jeho prosazování. Romantické pojetí Kolumba jako nezdolného a sveřepého hrdiny, který jde sebevědomě za cílem objevovat dosud nepoznané, je představeno jak v německojazyčném, tak v českojazyčném prostředí v českých zemích na příkladech z první poloviny 19. století. Stojí za to dodat, že tyto moderní interpretace tzv. velikánů dějin (podobně se to stalo s Williamem Shakespearem) se ve střední Evropě nejprve zformovaly v německém kulturním prostředí, ze kterého čerpali čeští vlastenečtí intelektuálové. Jestliže totiž hledali výmarští klasikové (Goethe, Schiller, Herder) alternativu k tehdy hegemonní francouzské literatuře a učenosti v britské a italské kulturní tradici, čeští národovci využili jejich inspiraci k vymezení se vůči německým kulturním tradicím. Moderní imaginace spojená s postavami minulosti, jako byl Kryštof Kolumbus, se tak přesouvala z původního kulturního prostředí do německého a z něj do českého, které se zpětně začalo intenzivně zajímat o jejich původní kontext. Kulturní transfer tak opsal jakousi smyčku. Německé i české prostředí, později často ve vzájemné konkurenci, se tak snažilo prokázat, že je součástí světového dědictví humanity, kam však patřily i obrazy objevitelů a dobyvatelů kolonií. Tímto způsobem mohli Kolumbus, Shakespeare nebo například Michelangelo posloužit k prokázání „modernosti“ české kultury, ale současně ji tím také zapojit do společného evropského dědictví kolonialismu.

Pěkným příkladem je na výstavě vkusně představená opera Františka Škroupa Columbus, která vznikla v 50. letech 19. století na německé libreto a s inspirací v populárním obraze Kolumbus objevuje břehy Ameriky z roku 1846 od německého reformátora pražské výtvarné akademie Christiana Rubena. Shodou okolností se opera nedočkala premiéry za skladatelova života a byla tak předvedena v Národním divadle v českém překladu až za druhé světové války.

Borozan však ukazuje, že osobnost Kolumba měla co říct i českým autorům meziválečné a poválečné avantgardy. Objevitelský étos a touha po cizích zemích a kulturách se odrážela v dílech Konstantina Biebla, Jiřího Voskovce a Jana Wericha, ale také Jiřího Koláře. To už se ale stal příběh o objevení Ameriky kanonickou součástí školních osnov a vzdělávacích publikací pro mládež, což je na výstavě opět vhodně ukázáno hned vedle edukačního koutku. Kolumbova historická role nebyla přes oficiální kritiku kolonialismu relativizována ani v socialistickém Československu, což výstava reflektuje, byť okrajově.

Výstava je členěná do oddílů tematicky a možná trochu nesystematicky kombinuje spíše historicko-faktografické části s částmi pojmenovanými symbolicky jako „glóbus“, „vlna“, „vejce“, „loď“. Tato hra se symboly přitom není vždy úplně funkční a návštěvník by se bez ní mohl i obejít. Dnes již klasickou výzvou u tohoto typu výstav je zapojení děl současných umělců a umělkyň, které by mělo komunikovat nejen s tématem výstavy, ale i s vystavenými historickými kusy. Kurátorka výstavy to vyřešila tak, že současné umění nijak nevyčlenila z uměleckohistorické části a díla Martiny Drozd Smutné (reflektující stereotypy spojené s Kolumbem až trochu prvoplánově), Vojtěcha Radakulana, Ladislavy Gažiové, Václava Magida a kolektivu Apart jsou vystavena ve stejném kontextu jako staré rytiny či malby. Na jednu stranu je to sympatický přístup, protože se vyhýbá častému dojmu parazitičnosti současných intervencí na historických expozicích, a činí tak ze soudobého umění samozřejmou součást dějin výtvarného umění. Na druhou stranu může přece jen ztížit porozumění současným dílům, které je nutné „umět číst“ také v jiném kontextu než v historické perspektivě, s níž se návštěvníci přímo na výstavě seznámí. Mám obavy, že se to zvláště projeví v případě videa Kambium 1492 od kolektivu Apart, které nejen potřebuje divákovu delší pozornost, ale je i obtížně jazykově a vizuálně srozumitelné.

Přes tyto pochopitelné obtíže výstava neobyčejně rozšiřuje představivost (nejen) běžného návštěvníka či návštěvnice krajské galerie jak tématem a jeho interpretací, tak vizuální citlivostí. Neodpustím si na závěr poznámku, že její klady zvláště vyniknou ve srovnání s expozicemi Východočeského muzea v Hradci Králové jako druhé významné výstavní instituce tohoto krajského města, která se také věnuje dějinám a jejich interpretaci v regionálním kontextu. V případě historických expozic je, zdá se, podstatně obtížnější přesáhnout regionální obzor obsahově, interpretačně i prezentačně a jejich vyznění tak odhaluje podstatně konvenčnější přístup k vystavování historie a jejímu vztažení k současným společenským problémům.

Naťuknout špičku vejce: Kolumbus jindy a dnes / kurátorka: Vjera Borozan / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 7. 10. 2022 – 12. 3. 2023

Foto: Jan Kolský. Fotoreport celé výstavy si můžete prohlédnout zde.