Letos v srpnu probíhala v pražské galerii Artivist_Lab výstava HEROIAM SLAVA! / Glory to the heroes! věnovaná tématu války na Ukrajině. Všichni účastníci výstavy přijeli do Prahy poté, co Rusko v plném rozsahu zahájilo invazi na Ukrajinu, v rámci rezidenčního programu Artist in Need. Tento rezidenční program vznikl s cílem poskytnout podporu profesionálním ukrajinským umělcům, kteří v důsledku války nemohou nadále působit ve své zemi. Na výstavě HEROIAM SLAVA! / Glory to the heroes! rezidenční umělci a umělkyně Antik Danov, Kateryna Mamchur, Yulya Kisil a Svitlana Reinisch představili díla vytvořená během tříměsíčního pražského pobytu. O tom, jak se změnil jejich přístup k tvorbě, světonázor a život vůbec, si s Katerynou Mamchur a Yulyou Kisil povídala Iryna Zakharova.

Válka nás připravila o volbu

Když začala válečná invaze v plném rozsahu (polnomasštabnoje vojennoje vtorženije, pozn. překl.), už jste obě žily a tvořily v Kyjevě, Yulya pracovala v reklamě a Katya jako ilustrátorka, vedle toho jste se obě věnovaly umění. Yulyo, ty se ve svých pracích často zabýváš výzkumem sociálně slabších skupin. I když používáš různá média, prezentace tvých prací se obvykle odehrává v internetovém prostředí, kde tato díla žijí svým životem a proměňují se skrze interakci s publikem. Z pochopitelných důvodů se ale všechny tvé statusy a stories na instagramu a facebooku z posledních několika měsíců týkají války. Katyo, ty se kromě ilustrace věnuješ také performance, vztahuješ se k feminismu přes koncept lidského těla, ale až na této rezidenci jsi začala s tvorbou aktivistických prací. Přibližte, jak všechny tyto změny probíhaly, jak jste se dostaly do Prahy a jak vypadá váš život v evakuaci?

YK: I když jsme za veškerou pomoc, které se nám dostalo, vděčné, musím říct, že zpočátku pro mě bylo obtížné začít jakkoliv tvořit a vůbec něco vnímat. Musíš pochopit, že nás tato válka připravila o volbu – nebo se nás o ni snaží připravit. Všechna má rozhodnutí vycházejí z nastalé situace. Myslím si, že se to dnes dá říct o komkoliv z Ukrajiny. Všichni se spolu tak neskutečně semkli, že se ti chce věřit, že „jsme dosáhli sebeurčení jako národ“. Jet zpátky se ale zatím bojím. Jednoduše se bojím podívat se na zbořený domov. Bojím se, že se úplně zhroutím.

KM: 23. února jsem si s kamarádem povídala přes skype a přitom jsme si vzpomněli, že první lockdown v Ukrajině byl vyhlášen na mé narozeniny. Vybavuji si, že jsem řekla, že bych nechtěla, aby na mé další narozeniny začala válka. Tu samou noc mě v 5:24 probudil výbuch. Můj mozek odmítal přijmout, že se to doopravdy děje. Slyšela jsem ten zvuk. Ležela jsem s otevřenýma očima a říkala si, „to ne, to asi budou jen petardy“. Velmi záhy jsem si ale musela přiznat pravdu a podívat se jí do očí. Telefon začal vyzvánět, volal mi táta z Melitopolu i spoustu přátel. Všichni říkali, že u nich to také bouchá. Zavolal mi expřítel, který bojoval ve válce už v roce 2015, a přesvědčoval mě, ať odjedu z Ukrajiny. Dlouho se mi do toho nechtělo. Před válkou, když už ale ve vzduchu bylo cítit, že přijde, nám všem bylo jasné, že i když přežijeme, stejně nenajdeme práci. Živila jsem se jako ilustrátorka, spolupracovala jsem na animovaném filmu. Kromě bombardování a ničení se tedy válka projevuje také v tom, že se už nemáte, jak uživit. Všechno ustalo. Vlastně nezůstalo vůbec nic. Aktualizovala jsem tedy své portfolio a začala je rozesílat všemi možnými směry. Nevěděla jsem, jak si zajistit přežití. Neumím fungovat v jiných oborech, takže jsem hledala jakoukoliv možnost, jak bych se mohla věnovat umění. Tímto způsobem jsem se dostala do Artivist_Labu v Praze. Původně měl rezidenční pobyt trvat tři měsíce, pak se protáhl na půl roku. Válka ale stále pokračuje a já už nevím, co bude dál. Přijela jsem s kočkou a potřebujeme si najít nové útočiště.

Kateryno, na výstavě je prezentována dokumentace tvé performance před ruskou ambasádou. Je dnes politické poselství nezbytnou součástí tvé tvorby?

KM: Určitě. Dřív jsem o tom ještě mohla mít pochybnosti, ale nyní je politika od mé tvorby naprosto neoddělitelná. V zemi, která je ve válce, nemáte možnost být „apolitičtí“. Když někdo mlčí, podle mě tím podporuje válku.

YK: Když začala invaze, hodně jsem přispívala na sociální sítě, zavěšovala jsem tam videa, aby se lidé dozvěděli pravdu. Pak mi ale došlo, že to nemá cenu. O pár měsíců později jsem si volala se svým známým z Moskvy a zeptala se ho: „Tak co, Petře, chystáte převrat? Kdy už s tím něco uděláte?“ A on na to: „Ale jdi, jakýpak převrat, tady to je jak na klinice.“

Myslíte si, že je možné prostřednictvím umění ovlivnit veřejné mínění v Rusku?

YK: Rusko je imperialistická země, jejíž obyvatelé si myslí, že jsou „ti nejlepší“, proto je mohou ovlivnit zase jenom názory někoho z Ruska. Jediná cesta je bojkotovat jejich kulturu a umění, aby ruští umělci začali komunikovat se svými spoluobčany a měnit něco zevnitř.

KM: Jenže oni nic změnit nedokážou. Právě proto, že je to imperialistická země. Žijí v systému, ve kterém musíš přivyknout tomu, že nad tebou je „car“ a ty jsi „otrok“. My v Ukrajině jsme zvyklí cítit se jako svobodní lidé, kteří mohou vyslovit svůj názor, a přestože dějiny našeho zápasu ukazují, že jsme byli za tuto naši lásku ke svobodě mnohokrát vytrestáni, nepřestáváme říkat, co si myslíme. Naproti tomu v Rusku má „car“ vždycky pravdu.

Můžete uvést na nějakých příkladech (důležitých pro vás osobně), jak se změnil váš vztah k ruským kolegům od začátku války roku 2014 nebo v návaznosti na aktuální válečnou invazi v plném rozsahu?

YK: Nedávno měly v Praze koncert Pussy Riot. To už jsme byly na rezidenci v MeetFactory. Nemohla jsem se rozhodnout, zda tam mám jít. Na jednu stranu vypadají, že jsou statečné, ale na druhou stranu byl celý jejich protest určen elitám. Nevěnovaly se obyčejným lidem. Pro běžné lidi to byla jen provokace. Považuji za zásadní, aby byl umělecký projev srozumitelný pro všechny. Uvědomuji si, že nepřemýšlím nijak komplikovaně, neumím „bodnout jehlou do srdce“, spíše dokážu „uhodit kladivem do hlavy“. Využívám jednoduché nástroje, které, jak doufám, jsou pro všechny srozumitelné. Na koncert jsem nakonec nešla, protože Pussy Riot nepřinášejí nic nového a neudělaly nic, aby zabránily válce.

KM: Ruskou kulturu jsem úplně přestala sledovat. Zajímám se o ukrajinské a mezinárodní umění, kde vidím nějaký vývoj. Ruská všeobecná stagnace mi nic nenabízí. Právě o tom jsou mé práce. Už jsem tady realizovala několik performancí. Nedávno jsem se účastnila Festivalu nahých forem (FNAF) v Praze. Udělala jsem tam ještě jednu performance o válce. Tentokrát jsem použila nábojnice. Přivezla jsem si z Ukrajiny nábojnice, které jsem si pak strkala do úst a snažila se je spolknout. Pokoušela jsem se je sníst, ale mé tělo je odmítalo, málem jsem je vyzvracela. Napsala jsem k tomu doprovodné texty popisující mé prožívání války. Ve videu zazněly tyto texty v ukrajinštině, zatímco vybraní lidé živě četli jejich překlad. Šlo o to, že jsem popisovala situaci válečné reality a zároveň si kladla otázku: „Dokážu to spolknout?“ Ruská toxická maskulinita se dnes projevuje v podobě každodenního příbytku dalších víc než 400 mrtvých ruských vojáků, po 200 dnech trvání války už máme 52 650 mrtvých okupantů. Otázku „dokážete to spolknout?“ pokládám rovněž divákům. To souvisí ještě s jedním detailem: V západní společnosti se stále ještě najde mnoho takzvaných „pacifistů“, kteří tvrdí, že samozřejmě Ukrajinu podporují, ale odmítají pomoc ukrajinské armádě. Ukrajinu podporují například tím, že si kupují ukrajinské výrobky. Všem těmto lidem pokládám otázku: „Jste připraveni spolknout to, že přeji okupantům smrt?“

Dokážeš si vybavit, kde se to v tobě vzalo? Pamatuješ si, jaká jsi byla, než tě změnila válečná zkušenost?

KM: Ne že bych byla někdo úplně jiný. Před několika lety jsem zažila incident, při kterém mě nějaký neznámý člověk ohrožoval v kavárně zbraní. Mám z toho trauma, zároveň mi to ale ulehčilo prožívání současných válečných útrap. V této situaci šlo o krátkou „zkušenost smrti“, i v tomto případě šlo o ozbrojenou agresi, kterou útočník demonstroval svou dominanci. Po této osobní zkušenosti ve mně cosi ztvrdlo, přišla jsem o naivitu a pohádkovou představu, že všichni lidé jsou dobří.

Mohu se zeptat, proč tě ohrožoval zbraní?

KM: Pro nic za nic. O to právě jde. Nějaký cizí muž prostě měl potřebu předvést svou nadřazenost, a jak to chodí, využil k tomu někoho slabšího. Toho člověka jsem neznala, až do toho dne jsem jej nikdy neviděla. Stalo se to zcela bezdůvodně, jenom proto, že dosud existují lidé, kteří jsou zvyklí na beztrestnost. Dřív takhle fungoval celý systém. Později zasáhla policie, proběhl soud a podobně. Potom ten člověk zemřel a mě se ulevilo. Proto jsem ráda, že všichni okupanti, kteří dnes vstupují na naší zem, umírají. Ať hynou. Vyhovuje mi to. Už nejsem pacifistka.

Neobáváte se, že by si někdo mohl tuto radikalitu vykládat nejednoznačně?

YK: Myslím si, že radikalita si vždy najde publikum. Když jsem začínala s uměním, točila jsem si na mobil lidi žijící na okraji společnosti, přímo na ulicích, všude, kde jsem na ně narazila. Oni mi za to vyhrožovali. Ale právě díky jakési radikalitě se tento projekt proslavil. Vymyslela jsem si fiktivní postavu, kterou jsem točila. Jmenoval se Achujevan („Tojsemztohojelen“, pozn. překl.). Technicky šlo o hračku, kterou jsem koupila na bleším trhu a pak ji umísťovala do záběru. Jdu si třeba takhle po ulici a vidím, že se na zemi válí týpek, vyspává se z opilosti. Dala jsem mu do ruky láhev s vodou a natočila s ním krátké video, ve kterém vystupoval také Achujevan, mělo to hashtag „dej si pohov“. Měla jsem celý kanál, kde jsem tato videa zveřejňovala. V popisu stálo „lidičky, nenajdete tu žádný fet, jenom vaše různé stavy“. Mnozí se pak mohli najít přes tento hashtag.

A jakou roli v tom hrál Achujevan?

YK: Mě šlo jen o to, aby se všichni lidé zbavili škodlivých návyků. V té době jsem totiž žila ve čtvrti, kde bylo hrozně moc drogově závislých. Cestou na nákupy jste doslova překračovali jejich těla. Upřímně jsem jim chtěla pomoct.

Opravdu věříš tomu, že každému stačí uvidět, jak vypadá, když je opilý, a hned se vzdá škodlivých návyků?

YK: Ale ano. Možná to je naivní. I když jeden případ si vybavuji. Jednou jsem zpracovala portrét ženy, kterou jsem znala od vidění „z ulice“, jako ikonu. Na výstavě, kde byla tato ikona prezentována, se mnou natočili rozhovor pro televizi. Jedna divačka ji pak poznala, vyhledala si mě a zeptala se, jestli to náhodou není Daša. Překvapeně jsem odpověděla, že je. Díky tomu jsem se dozvěděla Dašin příběh. Když byla mladá, ukradli jí dítě – pak začala pít. Když jsem ji opilou natáčela na ulici, byla ještě pořád moc krásná. O něco později jsem ji náhodou potkala na ulici a byl to úplně jiný člověk. Měla na sobě bílé šaty, byla střízlivá, dokonce si našla práci. Myslím si, že na ni zapůsobilo to, že každý viděl tu televizní reportáž. Umožnilo jí to uvidět sebe samu. Doufám, že v případech, jako je tento, jsem svou aktivitou něco změnila. Většina mých raných prací se věnuje sociální tematice. Zobrazují ji ale dost drsně. Abych nepodporovala stereotypy, raději je západnímu publiku neukazuji. Dnes se snažím naopak prostřednictvím „krásy“ ukázat, jak nás okupanti o krásu připravují.

KM: Já zase u každé práce přemýšlím nad tím, že „hrozně chci, aby to lidi procítili“. Byla bych samozřejmě ráda, kdyby lidé navštěvovali mé performance naživo. Na vernisáži výstavy HEROIAM SLAVA! / Glory to heroes! jsem zopakovala performance, kterou jsme dělali před ruskou ambasádou. Na videozáznamu akce vidíme ženy v bílých šatech, které si před ambasádou Ruska sundávají kalhotky a věší je na plot společně se svými prsteny a dopisy. Účastnice akce zde zanechávají své soukromé věci jako dobrovolné dary ruským manželkám. Ruští vojáci často vozí svým manželkám jako trofeje soukromé věci žen, které znásilnili nebo zavraždili v Ukrajině. „Přestaňte znásilňovat naše ženy, naše kalhotky a prstýnky vám rády věnujeme samy!“

---

Kateryna Mamchur (* 1990, Melitopol)

Kateryna Mamchur se narodila roku 1990 v ukrajinském městě Melitopol. Vysokoškolský titul obhájila na Fakultě ukrajinské a cizí filologie, výtvarných umění a designu Dniperské národní univerzity Olese Hončara. Studovala také obor Ilustrace na Uměleckoprůmyslové škole Projector v Kyjevě. Momentálně se zaměřuje na performance a ilustraci. Performativní umění studuje od roku 2017. Ve své tvorbě experimentuje s transparencí a neviditelností. Využívá materiály, jako je voda a polyetylen, zabývá se soužitím v městském prostoru a zkoumá dopady města a dalších typů míst na performativní činnost. Věnuje se konceptu těla jako materiálu v umění feminismu, umění chůze, městskému plánování a souvisejícím tématům. K účasti na skupinových performance zve i další performery.

Yulya Kisil (* 1982, Zaporizhzhia)

Yulya Kisil je multimediální umělkyně, studovala na Škole současného umění v Kyjevě. Zabývá se sociálními tématy a ve svých dílech poukazuje na osoby, na které společnost už dávno zapomněla. V projektu Duch bez domova z roku 2018 povýšila do hodnosti božstva nejzranitelnější lidi s pohnutým osudem, jako jsou sirotci, lidé s postižením, alkoholici, narkomani atd.

Z ruštiny přeložil Václav Magid.