Lenka Klodová / Z černého stínu / kurátoři: Vjera Borozan, František Zachoval / Sofia Arsenal – Muzeum současného umění – Národní galerie v Sofii / Sofie / 21.10. – 4.12. 2022

Samostatná výstava Lenky Klodové představuje soubor prací spojující performativní a sochařské přístupy, které autorka svébytně rozvíjí od 90. let. Hlavním tématem výstavy jsou především genderové a kulturní stereotypy. Její koncepce vznikla pro období, kdy Česká republika po 13 letech opět předsedá Radě Evropské unie. Proto jí vévodí instalace David černý (2009–2022), která je autorčinou reakcí na plastiku Entropa známého českého sochaře stejného jména, jež byla v roce 2009 u příležitosti prvního českého předsednictví vystavena v atriu budovy Justus Lipsius v Bruselu. Její realizace mohutně rezonovala mediální a politickou sférou, zejména v souvislosti s vyobrazením Bulharska. S tímto dílem úzce souvisí i druhá autorčina práce Geomuži (2012), která prostřednictvím sochařského přístupu zviditelňuje rozpor mezi tvarem jednotlivých figur a jejich stínem a zároveň se tak metaforicky vyjadřuje k tělesným stereotypům a společenskému postavení mužů a žen. Performativní a sochařský přístup charakterizuje i třetí instalaci Torza (2021), kombinující odlitky těl autorčiny ženské rodové linie se záznamy jejích performancí.

Ústřední instalace výstavy Lenky Klodové volně navazuje na událost, která před časem zčeřila vody evropské kulturní diplomacie. V roce 2009 v rámci prvního českého předsednictví v Radě Evropské unie vznikla mimo jiné i „satirická plastika“ českého sochaře Davida Černého pojmenovaná Entropa. Motto předsednictví znělo „Evropa bez bariér“ a v návaznosti na něj bylo zmiňované dílo v Bruselu prezentováno s podtitulem: Stereotypy jsou bariéry, které je třeba odstranit. Kontroverzní a marketingově úspěšná realizace měla negativní mediální dopad, zvlášť s vyobrazením Bulharska; vyvolala mnoho diskuzí i několik omluv českých politiků a samotného autora.

V letošním roce Česká republika po 13 letech opět předsedá Radě Evropské unie, a proto se nabízí, abychom tento moment symbolicky využili a zmiňované politikum uvedli do nového přívětivějšího a smysluplnějšího kontextu.

Několik měsíců po bruselském představení Entropy na něj v Čechách zareagovala umělkyně Lenka Klodová prostřednictvím výstavy pojmenované David černý.[1] Hlavním artefaktem tam byla parafráze slavného Michelangelova Davida vyřezaná z polystyrenu kterou autorka postupně natírala černou barvou. Samotný proces vzniku, především performativně pojaté natírání, byl stejně důležitý jako výsledné dílo. Zachycuje ho série fotografií, na nichž můžeme sledovat Klodovou, jak na bílý povrch sochy štětcem nejprve nanáší ochlupení, vlasy a vousy, poté Davida tetuje a postupně ho obléká tak, aby přes společenský oděv dospěl až k černému monochromu. Výsledkem je travestie významů, populárních kulturních mýtů, stereotypů na jedné straně a na straně druhé narážky na konkrétní politikum, konkrétní umělecké strategie a konkrétní umělce. Vše odlehčené, dávkované a kombinované tak, aby se divákovi zároveň nabízelo i mnohovrstevnaté čtení a osvobozovala ho z nástrah černobílého vidění. Výše popsaná socha Davida Černého, která bude dotvořena během performance v prostorách Muzea současného umění v Sofii, představuje centrální dílo samotné výstavy.

Soubor šesti sádrových plastik Geomuži (2012) je součástí větší sochařské série, v níž se Klodová zajímala o figurální sochu jako hmotu a její stín jako „nehmotu“. Stín v tomto díle popírá to, co tvrdí hmota. Jde o efekt vyvolaný způsobem zpracování povrchu plastik a o zpodobnění lidského těla, speciálně žensky nebo mužsky tvarovaného. Rozpor mezi tvarem a jeho stínem se tak stává metaforou pro ironické vyjádření se k tělesným, genderovým i kulturním stereotypům. Genderově tělesné stereotypy jsou zde většinou vyjádřeny právě obrysem nebo linií bez ohledu na hmotu, která ji tvoří. Ona náplň, která napíná křivky, může být uměle narostlá svalovina „hnojená“ steroidy stejně tak jako chemickým průmyslem vyrobené silikonové prsní vycpávky.

Stíny odkazují též k Podobenství o jeskyni.[2] Vidíme stín na obdiv se vystavujícího muže, který ale vydává sádrová soška. V instalaci můžeme vnímat komplexní a pravou povahu skutečnosti. Tvary sošek jsou deformované ve srovnání s lidskou anatomií, ale nejsou zcela neladící coby umělecké dílo, odkazující k formám modernistického, třeba kubistického nebo futuristického sochařství. Obojí – koncept dominance bílého (sádrového) muže v sociopolitickém prostoru i koncept dominance modernistické tradice ve výtvarném umění spolu časově a prostorově souvisejí a oba jsou nyní odhalovány jako pouze jedny z možných stínů idejí.

Třetí vystavený soubor v podstatě spočívá v propojování dvou hlavních a pravidelně se opakujících linek v autorčině tvorbě – performativním a sochařském přístupu.

Samostatné objekty Torza (2021) jsou vyvrcholením toho, čemu se Klodová věnovala za koronavirové pandemie. Hladila sádrové odlitky své matky a své dcery, které se jí podařilo doplnit o odlitky své sestry a své tety, takže v tom souboru je celá ženská pokrevní větev. Už samotné odlévání bylo velmi objevným procesem a zcela novou možností dotýkat se a být blízko svým nejbližším příbuzným. S výjimkou své sestry linie dcera-autorka-matka-teta ukazuje výraznou fyzickou podobnost těl, domodelovaných věkem a gravitací. Pro autorku je zajímavé sledovat vlastní křivky na těle, které žije někdo jiný.

Torzům – svým pokrevním tělům – autorka nasadila hlavy plné svých vlastních performativních videí. V těchto videích stejně tak jako ve svých performancích Klodová používá své vlastní tělo, které je zároveň tělem jejího rodu, jako svůj hlavní nástroj i jako obsah. Spojuje tak svou tvorbu se svou rodinou, které není její přístup k umění blízký. Umělkyně svým příbuzným ale ukazuje, že jsou v něm přítomni a že jsou jedním z jeho východisek.

Na výstavě v Arsenálu jsou prezentována videa jako Nukleární rodina, Album, Orální striptýz a Máky. Nukleární rodina (2020) se váže k výstavě Beyond Nuclear Family, pořádané Společností Jindřicha Chalupeckého. Klodová v něm chová na prsou namalované portréty svých malých dětí. Album (2018) se vztahuje k autorčině rezidenci v Espace o25rjj v Loupian ve Francii. Gestem roznožování předvádí v rozkroku blok s kresebnými portréty svých dětí. Orální striptýz (2017) je jednou z častých autorčiných variací na fenomén striptýzu. Zde si Klodová spodní prádlo vytahuje z pusy, což vyžaduje velké fyzické úsilí. Ve videu Máky (2020) nechává na prudkém slunci uvadnout dva makové květy, které autorce dělaly květinovou masku, zkrášlující a zakrývající její zpocený obličej.

– text: Vjera Borozan, Lenka Klodová, František Zachoval

[1] Lenka Klodová, David černý, 2.–31. 3. 2009, Společenský dům Neratovice; Lenka Klodová, David černý, 10.–19. 4. 2009, Galerie NoD, Praha.

[2] Platón, Mýtus o jeskyni (Ústava [514a–518a]), 370 př. n. l.