Mykola Ridnyi: Každá válka je válkou obrazů

Při příležitosti vernisáže výstavy Extremely Normal ve Fotograf Gallery, která se koná v rámci 12. ročníku Fotograf Festivalu a jejímž tématem je normalizace ultrapravicové ideologie ve veřejném prostoru, se v Praze krátce zastavil ukrajinský filmař a umělec Mykola Ridnyi. Využili jsme toho a popovídali si o tom, jak se mu daří věnovat se umělecké tvorbě během války a jak se aktuální situace propisuje do uvažování nad jeho nedávnými díly, skrze která mapoval vývoj východoukrajinského regionu už od roku 2014.

Mykola Ridnyi před fotografií ze série Blind Spot (2015)

Pocházíš z Charkova a téma války se ve tvých filmech objevuje už delší dobu. Jak vývoj posledních sedmi měsíců změnil tvůj přístup k vlastním dílům a k dokumentárním strategiím v pohyblivém obraze? 

Neřekl bych, že moje videa jsou dokumentární. Jsou velmi vzdálená tomu, co známe pod dokumentárním žánrem, jsou spíše „na dokumentárních strategiích založené“ (documentary-based). Používám různé přístupy k pohyblivému obrazu, abych konkrétní situaci ukázal z různých úhlů. Dokumentární pozorování pak kombinuji s nalezenými záběry nebo se zinscenovanými scénami. Pokud bychom měli mluvit o změně v přístupu, tak je třeba říci, že tato válka samozřejmě nezačala v únoru 2022, ale už v roce 2014 a během těchto osmi let jsem udělal poměrně hodně prací s tím souvisejících. Řekl bych, že mé vnímání některých prací se hodně změnilo. Jinak dnes pracuji například s videem Regular Places (2014–2015), které zobrazovalo boj mezi proukrajinskými a proruskými aktivisty v Charkově, jenž vedl k explozi násilí ve veřejném prostoru. Pro město to byla úplně nová situace, vyrůstal jsem zde a pamatuji si ho jako klidné a mírumilovné místo. Tehdy jsem natočil řadu veřejných prostranství v Charkově, kde se konflikt těchto skupin odehrával, a prolnul jsem pohled na krajinu města se zvukem z videí na YouTube zachycujících násilí těchto skupin. Jeden kritik napsal, že v případě Charkova si nikdy nemůžete být jisti, že minulost už je minulostí a že se znovu neobjeví. To se stalo v roce 2022, ale v úplně jiném měřítku – jako vojenská invaze s raketovými útoky. Uvědomil jsem si, že už nemůžu s tímto dílem pracovat tak, jak bylo, protože se změnil kontext. Divák by pak viděl nějaký občanský konflikt v ulicích města, a to by nebylo politicky korektní. Letos v květnu jsem se vydal do Charkova, abych znovu natočil stejná místa, protože byla zcela zničená a už tam nebyla původní zvuková juxtapozice, takže jsem obraz ztlumil a přidal záběry ruin.

Něco podobného se stalo i s filmem NO! NO! NO! z roku 2017, který byl pokračováním filmu Regular Places. Tentokrát už ale nešlo tolik o místo, jako spíše o lidi, kteří zde žijí. Jsou tam postavy, které mluví samy za sebe. Video je o odstupu, o tom, jak člověk vnímá válku na dálku, protože válka v této zemi byla i před rokem 2022, ale omezená v rámci určitého území. Pokud jste byli v Kyjevě, žili jste normální život. Vybral jsem postavy, jejichž činnost se zdá být velmi vzdálená od vojenské angažovanosti – byli to umělci a lidé pracující v tvůrčích odvětvích, ale i v jejich práci a životě byl cítit vliv války. Jejich příběh jsem konfrontoval s videi, která lidé z Donbasu natáčeli ze svých oken a na kterých byly vidět výbuchy. Ale teď, s tím, co se stalo v roce 2022, už tuto juxtapozici nemáte, válka dorazila na nová území a Charkov se stal jedním z míst válečného boje. V tomto smyslu se něco, co působilo jako dystopie, stalo skutečností.

Regular Places (2015/2022), záběr z videa

Co to znamená pro filmové formy, které používáš? Hodně pracuješ s koláží, nalezenými záběry a fotografiemi z internetu. Jak o tom nyní přemýšlíš s ohledem na množství snímků z války, které kolují po internetu? 

To je otázka po způsobech prezentace reality. Přesně o tom psala Hito Steyerl ve své eseji, když použila termín „dokumentární nejistota“. Poukázala na to, že dostupnost vizuálních informací nebo fixace na válečné obrazy nás nepřibližují realitě, nevytvářejí lepší porozumění nebo soucit. To je samozřejmě problém, se kterým jako umělec musíš počítat. Nemůžeš být jen novinářem nebo videoblogerem. Koláž nebo, řekl bych, určité filtry, které ve své práci používám, jsou pro mě z tohoto pohledu důležité. Když jsem o tom začal přemýšlet, bylo to v roce 2014, ale nešlo jen o Ukrajinu bombardovanou raketami – začali jsme být bombardováni i vizuálními informacemi. Každá válka je válkou obrazů a obrazu už nemůžete věřit, protože v rámci informační války s ním lze snadno manipulovat.

Tato jednoduchá myšlenka, že čím více obrazů války vidíme, tím více jsme slepí, se stala výchozím bodem pro dílo Blind Spot (2014). Vybíral jsem nalezené snímky z internetu, které dokumentovaly válku v Donbasu a podobných oblastech na Ukrajině, a souběžně jsem zkoumal fenomény lidského vidění, protože mě zajímala slepota a jaké má podoby ve fyzickém vidění. Odtud jsem se dozvěděl o fenoménu slepé skvrny. Ve skutečnosti nevidíme výjev před sebou v celku, ale mezi levým a pravým okem se nachází místo, které nevidíme, ale náš mozek jej rekonstruuje z toho, co vidíme a z kontextu. Nikdy o tom nepřemýšlíme, je to velmi automatické, lidé si to začnou uvědomovat, až když mají nějaký problém se zrakem. Použil jsem tento motiv jako filtr pro fotografie, které jsem našel. Později jsem v tom pokračoval, ale tentokrát s mapami.

Z toho, co říkáš, mám pocit, že jedním z hlavních rozdílů mezi lety 2014 a 2022 je, že před osmi lety nebyly válečné obrazy v médiích tolik přítomné a bylo důležité situaci a zkušenost války zviditelnit. Nyní je však reprezentována nadměrně a nejde o její zviditelnění, ale o otázku, jak o válečném konfliktu mluvit.

Řekl bych, že pro Ukrajinu to není poprvé, už v roce 2014 byly obrazy nadprodukovány. Zajímavé je analyzovat celé mezidobí. Práce, kterou jsem právě zmínil, Blind Spot, byla reakcí na probíhající válku, která byla nazývána zamrzlým konfliktem, ale nebyla zamrzlá, když stále umírali lidé, už deset mrtvých každý den je přece tragédie. Západ tomu ale postupem času přestal věnovat pozornost a válka zmizela ze světových médií. V sérii jsem pak pokračoval, ale tentokrát jsem dal dohromady mapy z Donbasu s dalšími spornými oblastmi z postsovětských regionů, jako je Podněstří nebo Abcházie a Jižní Osetie, kam je opět směřována pozornost, protože jsou vnímány jako místa budoucího ohrožení. Tyto mapy jsem rozostřil, aby připomínaly rozlišení, jako když máte slabé připojení k internetu. Dílo jsem nazval Postupná ztráta zraku (2017). To, o čem mluvíme, je vlastně obecná logika médií a televizního zpravodajství s jeho krvavou touhou po senzacechtivosti. Obecně bych řekl, že celý koncept televizního zpravodajství – a nyní i zpravodajství na YouTube – je o násilí. Jejich úkolem je šokovat lidi, ale vždy na základě informací o někom jiném, o druhých. To vytváří velký problém – ztrátu soucitu. Existuje pro to termín „prázdná empatie“.

Blind Spot (2014), banner na fasádě Kunsthaus KuLe v Berlíně

Když už mluvíme o pozornosti, spolu s válkou se zvyšuje i pozornost vůči ukrajinské umělecké scéně. Jak to vnímáš ty? A probíhá na současné ukrajinské umělecké scéně nějaká vnitřní diskuse o tom?

Není to pro nás nic nového. Mnozí z nás to pocítili už v roce 2014 a víme, jak to dopadne. Pár let bude zájem zvýšený a pak pozornost pomine. Mezinárodní svět umění je v tomto smyslu velmi cynický, spoléhá na politickou agendu. Co s tím zároveň můžeš dělat? Neměli bychom to odmítat, protože je to možnost říct to, co považujeme za důležité. Ale dál na západ Evropy není třeba tak extrémního důvodu, jako je válka, aby se mluvilo o českých, polských nebo rumunských umělcích – ti jsou součástí evropské krajiny. Věřím, že časem se totéž stane i s ukrajinskou uměleckou scénou.

V tvých předchozích dílech, která jsi již zmínil, jako jsou Regular Places, NO! NO! NO! a Blind Spot, jsi přímo komentoval vývoj situace v Charkově. Dokážeš si představit, že bys dnes prostřednictvím vizuálního umění reagoval na to, co se děje kolem Charkova teď?

Je těžké přemýšlet o nových věcech a já na to teď nemám moc chuť. V 90. letech existovala v Charkově umělecká skupina Fast Reaction Group (Boris Michajlov, Vita Michajlov, Sergej Bratkov, Sergej Solonskij), jejíž koncepce spočívala v tom, že ve fotografických performancích reagovala na tehdejší politickou situaci. Její název vznikl podle jednotky rychlé reakce (rapid reaction force), což je vojenská skupina. Jejich práce ovlivnila mou tvorbu, když jsem v roce 2000 začal působit jako umělec. Teď už to ale cítím jinak, nemám touhu na něco okamžitě reagovat. V poslední době je důležité udělat si určitý odstup a čas a porovnávat svou perspektivu, když jste na Ukrajině a v zahraničí. Nikdy jsem neměl pocit, že chci pracovat jako politický komentátor, i když je pro mě důležitá osobní angažovanost. V květnu jsem navštívil Charkov, což byl velmi intenzivní zážitek a zároveň mě to vyprovokovalo k dalšímu uvažování o mé práci. Chce to ale čas. Čtvrť na severním okraji Charkova, kde jsem vyrůstal, byla zcela zničena, a tak jsem začal přemýšlet, že tam musím jet natočit film o svých vzpomínkách na toto místo z dob mých školních let. Ale teď je příliš riskantní tam jet. Možná to udělám později, možná nikdy.

Není teď situace v Charkově lepší, když ukrajinská armáda vytlačuje ruskou armádu dál na východ?

Ani ne, město je neustále bombardováno. Zrovna včera (9. 9. – pozn. red.) jsem zjistil, že dům v centru města, kde mám byt, byl poškozen. Naštěstí nebyl zničen úplně, ale při komentování probíhajících událostí je vždy lepší dodat „zatím“.

Temerari (2020), záběr z videa

Je součástí tohoto procesu i práce, kterou jsi aktualizoval pro výstavu Extremely Normal ve Fotograf Gallery? Tvá instalace nazvaná Facing the Wall z roku 2018 se skládá ze snímků fašistických symbolů, které jsou zčásti pokryté žvýkačkou. Rozhodl ses, že vytvoříš jednu novou fotografii, na níž je zobrazen zcela nový fašistický symbol – ruské Z, a tato fotografie je oproti těm ostatním zdůrazněna. Můžeš toto rozhodnutí více rozvést?

Práce Facing the Wall pracuje s asociací na proces obžaloby. Alespoň já, když to slyším, představím si člověka, který stojí před zdí a čeká na popravu zastřelením. Trest smrti byl na Ukrajině zrušen v polovině devadesátých let, ale v autoritářském Bělorusku stále existuje. Zároveň to znamená i něco velmi mírumilovného, protože jde o pozici návštěvníka v galerii, který stojí čelem k dílu na zdi. Gesto zakrytí fašistického symbolu žvýkačkou je gestem odmítnutí, ale způsob, jakým je to provedeno, je hrou s konceptuálním a minimalistickým uměním sedmdesátých let. Politický význam je pak patrný až při přiblížení k dílu. Vybral jsem několik evropských pravicových parlamentních stran a radikálních organizací působících v ulicích, v sérii jsou ale zahrnuty i symboly používané ukrajinskými a ruskými žoldáky ve válce od roku 2014. Tato situace se změnila v roce 2022, kdy jsem přidal ruské Z, které bylo původně technickým symbolem pro označení vojenské techniky. Pak se ale stalo virálním a oficiálním symbolem pro válečnou propagandu v Rusku. Písmeno Z nic neznamená, ale je to státní symbol, najednou s ním už nepracují nějaké pravicové skupiny v ulicích, ale stát. A aktuální válka také změnila kontext ukrajinských ultrapravicových skupin, protože teď jsou všechny na frontě a brání ukrajinskou společnost. Například symbol hnutí Azov odkazuje k německému nacismu – navíc dříve radikálové spojení s Azovem útočili na LGBTQ komunitu, na Romy, levicové aktivisty atd. Nyní se však profesionalizovalo ve vojenském smyslu, přišli noví členové, kteří nejsou pravicovými extremisty, a stalo se jednou z oficiálních jednotek ukrajinské armády. Obraz hnutí Azov se změnil – z agresorů se stali obránci, zejména města Mariupol, někteří z nich byli zabiti nebo vzati jako rukojmí ruskou armádou.

Instalace díla Facing the Wall ve Fotograf Gallery (2022). Foto: Tomáš Hrůza

Myslíš si, že existuje i nebezpečí v tom smyslu, že ideologie těchto skupin, jako je skupina Azov, pravicový extremismus a ultranacionalismus budou po skončení války normalizovány, protože jejich členové se stanou národními hrdiny?

To je velmi důležitá otázka. Je to otázka budoucnosti. Samozřejmě, že s takovou událostí, jako je národní válka, narůstá velmi prudce vlastenectví spolu s nacionalismem. Ale je to také jiné než v roce 2014, protože tehdy na začátku války hrály rozhodující roli ukrajinské pravicové skupiny a ukrajinská profesionální armáda byla méně připravená a slabší. V tomto smyslu pravicový extremismus výrazně posílil ve veřejném prostoru a začal si diktovat svá pravidla v politice. Nyní se ale do pomocných a dobrovolnických organizací a také do armády a války zapojuje mnohem více lidí s velmi odlišnými názory a zázemím. Vím o několika levicových jednotkách v armádě, existuje také jednotka LGBTQ, které se říká „Unicorn Batallion“. To narušuje monopol ultrapravicové agendy. Na konci války pak bude mnohem více lidí, kteří si budou rovni ve válečných zkušenostech. Všichni tito lidé z různých politických prostředí budou soutěžit o to, jak bude vypadat budoucnost Ukrajiny.

A co místní umělecká scéna? Dovedu si představit, že ukrajinská umělecká scéna byla na celou situaci připravena, protože jste sledovali důsledky ruské agrese už od roku 2014. Co pro vás tato připravenost znamená dnes a jak vypadá?

Umělecká scéna na to nebyla připravena. Nebyl na to připraven nikdo. Nečekal jsem, že válka začne v tak velkém měřítku. Bylo to šílené Putinovo rozhodnutí ji zahájit, očekávali jsme určitou eskalaci, ale nikdy ne v tak velkém měřítku. Ani naše vláda nebo veřejné instituce nebyly připraveny– muzea neměla žádný plán B, nikdo nebral variantu války vážně, což je velmi tragické, protože některé umělecké sbírky uvízly v oblastech obsazených ruskou armádou. Když začala invaze, mnoho institucí změnilo svou funkci, Jermilovovo centrum současného umění v Charkově se proměnilo na kryt, protože má masivní betonové zdi a sklep. Také různé umělecké instituce ve Lvově se staly tranzitními místy a úkryty pro lidi prchající před válkou, mnoho umělců se v těchto místech stalo dobrovolníky.

Když začala válka, přicházelo mi mnoho pozvánek na výstavy mých děl v zahraničí, což bylo dobré, protože tyto akce byly velmi často spojeny s peněžními sbírkami a dary na pomoc ukrajinským dobrovolníkům. V některých případech ale nebylo snadné přesvědčit zahraniční umělecké instituce, aby podpořily ukrajinskou armádu. Pacifistický postoj je stále velmi častý, když válka neprobíhá ve vaší zemi a vy ji pozorujete z bezpečné vzdálenosti.

Mykola Ridnyi (narozen v Charkově, žije a pracuje v Kyjevě) je ukrajinský umělec, filmař a kurátor. V roce 2008 absolvoval Charkovskou státní akademii designu a umění. Ridnyi je zakládajícím členem uměleckého kolektivu SOSka group. V roce 2022 byl kurátorem několika přehlídek ukrajinského filmu a videa v MAXXI Řím, Museum Folkwang Essen, Národní galerii v Sofii a na dalších místech. Ridnyi pracuje napříč médii od site-specific instalací a sochařství po fotografii a experimentální filmy. Jeho díla byla uvedena na výstavách a filmových festivalech, včetně Survival Kit 13 v Rize (2022), Transmediale v HKW v Berlíně (2019), 35. festivalu dokumentárních filmů v Kasselu (2018), The Image of War v Bonniers Konsthall ve Stockholmu (2017), All the World’s Futures na 56. benátském bienále (2015), The School of Kyiv na Kyjevském bienále (2015) a na dalších místech.

www.mykolaridnyi.com

Foto: archiv Mykoly Ridnyi