INLAND: Promýšlíme vztah venkova a současného umění

Rozhovor s Amelií López-Aranguren, členkou španělské organizace Inland, účastnící se letošní přehlídky documenta v Kasselu, připravila umělkyně Kateřina Konvalinová. Rozhovor navazuje na zápisky, které Konvalinová pořídila během své stáže v Inlandu letos na jaře a které vyšly v rubrice Bod zlomu v pondělí. López-Aranguren v rozhovoru přibližuje jak aktivity Inlandu, tak především jejich práci zaměřenou na návrat lidí na venkov a na propojování současného umění, zemědělské produkce a venkovského života.

Když se dívám na web Inlandu, fascinuje mě, do kolika různých projektů a akcí jste zapojeni. Škála vašich aktivit je velmi komplexní, mohla bys je přesto shrnout a popsat, jak Inland (Campo Adentro) a CAR (Centrum pro rurální přístup) funguje? Jaký je mezi nimi rozdíl a která témata jsou pro vás ta hlavní?

Inland jako myšlenka vznikl téměř před 12 lety. Začalo to jako projekt, jehož prostřednictvím jsme chtěli promýšlet vztah venkova a současného umění. Začali jsme s organizováním uměleckých rezidencí a spolupracovali jsme s různými obcemi, vesničany, zemědělci a výrobci z různých částí Španělska. Zveřejnili jsme otevřenou výzvu, do které se mohli přihlásit umělci a odjet na jeden nebo dva měsíce do jednoho z těchto míst a svůj pobyt pak zakončit výstavou. Vznikla tak vždy jedna výstava v daném místě a poté v Madridu společná výstava o všech projektech. Z umělců, kteří se přihlásili, byli někteří velmi známí, etablovaní, jiní ne, ale pro nás byly důležité oba tyto směry. Po dvou letech jsme cítili, že je to vlastně málo času na to, abychom pochopili realitu konkrétního místa v daném čase.

Zároveň jsme v té době začali pomáhat s rekultivací jedné vesnice na severu Španělska v Asturii. To bylo v roce 2015/2016 a v té době jsme získali finanční pomoc od Nadace Carasso, která nás v této činnosti podpořila. Zahájili jsme program nazvaný „Nové kurikulum“, inspirovala nás tradice tzv. „pedagogických misí“, což byl státní vzdělávací projekt za druhé španělské republiky. Během tří letních měsíců jsme zorganizovali program, na který jsme pozvali umělce, kteří pracují s tématem vztahu k půdě a k lokálnímu kontextu. Společně jsme pracovali fyzicky, obnovovali vesnici a zároveň jsme měli teoretické semináře – společně jsme dávali dohromady „Nové kurikulum“. Do celé přestavby se zapojili lidé z umění, sociologové, architekti atd., ale také lidé odsud, jako jsou pastevci, starosta vesnice… Pracovali jsme na konkrétním tématu, ať už to byli vlci, zemědělství, nebo zákon, který by ve Španělsku umožňoval sjednocovat území (pachtovní systém). Třeba když máš kus půdy tady a kus tam, tak si to můžeš vyměnit a mít větší. „Nové kurikulum“ propojilo obnovu vesnice s prací na těchto souvisejících věcech.

Amelie López-Aranguren, záběr z videa

Jak to konkrétně vypadalo?

Ve vesnici to začalo víc žít. Myšlenkou vždy bylo, aby výroba šla ruku v ruce s agroekologickým rozvojem. Nakonec jsme dokončili sýrárnu a včelín. Teď chceme pokračovat s ovocnou a zeleninovou zahradou a utvářením místa pro umělecký, venkovský a agroekologický výzkum a vzdělávání. A když mluvíme o tvorbě a o umělcích, tak vždy máme na mysli dlouhodobé horizonty, chceme pracovat s uměleckými přístupy, které zahrnují větší sociální kontext.

V roce 2019 vypsala madridská vláda otevřenou výzvu na dům, kde se nyní nacházíme, s tím, aby zde vzniklo kulturní centrum. A my jsme navrhli to, co je zde teď – centrum zabývající se vztahem umění a venkova –, a získali jsme dům na 5 let. A protože jsme udělali nějaké rekonstrukce a další práce, máme dům nakonec na 10 let. Šlo nám primárně o to, abychom zde mohli pokračovat v rozvíjení vzdělávání o španělském venkově a zprostředkovali cestu z města ven. Různé části domu se vztahují k různým agendám, je tu knihovna, která je spíše o kriticko-intelektuálním přístupu k venkovu. Jídelna se více vztahuje k udržitelnosti a politice potravin, ale také k péči a pohostinnosti. Každý den zde společně obědváme, vaříme si a povídáme si o náhodných věcech. Ale jídelna je také důležitá pro sousedská setkávání, ke kterým dochází prostřednictvím pravidelných pátečních obědů. Pak máme kancelář a prostory pro bydlení. Snažíme se o vytvoření fungující farmy a kulturního a komunitního centra, ale důležitý je i tento samotný dům, je to fyzický prostor, kde společně pracujeme a rozvíjíme naše aktivity.

Ikebana workshop v Inlandu. Foto: Marta Goro

Zmiňovala jsi, že jste dům získali na základě otevřené výzvy. Bylo zde na co navazovat, například na již existující sousedské vazby?

Historii budovy vlastně moc dobře neznáme. Pokud víme, fungovala dříve jako dispenzář, jakési malé zdravotní středisko v době frankismu. Poté to bylo pravděpodobně centrum pro nezletilé (dospívající sirotky) a pak byla dlouho zavřená, až do roku 2019. Okolí je však zajímavé tím, že až do 60. let 20. století to byl stále venkov. Po válce se Španělsko (stejně jako mnoho dalších zemí) potýkalo s obrovským hladem a problémy s produkcí potravin. Franco se proto rozhodl udržet co nejvíce lidí na venkově, aby podpořil produkci potravin a vyřešil tak jejich nedostatek. V 60. letech, kdy se podařilo lépe produkci potravin na venkově zorganizovat, však přišla industrializace a způsobila velký odliv obyvatel venkova do měst. Tehdy se také začala rozvíjet tato čtvrť (Quintana). První generace lidí, která sem přišla, pracovala hlavně ve stavitelství nebo v cihelnách a službách. Postavila domy, z nichž se později stala tato čtvrť. A to je na ní zajímavé – ve srovnání s jinými madridskými čtvrtěmi s velmi různorodými obyvateli působí velmi venkovsky. Pochopte, že tuto čtvrť tvoří lidé pocházející z velmi odlišných španělských vesnic, ale později také z Maroka, Peru a dalších částí Latinské Ameriky.

A jak je centrum zapojené do sousedství?

Nejedná se o soukromý projekt, protože budova patří městu, takže jsme ji od začátku otevřeli různým kolektivům, které by ji mohly nějakým způsobem využívat. V tuto chvíli má klíče od domu asi 10 nebo 12 lidí z různých kolektivů, jako například skupina spotřebitelů – organizujících se kolem principu komunitou podporovaného zemědělství. Pak je tu komunita Peruánců, kteří sem chodí každou středu tančit. Skupina pěveckého sboru, která sem chodí zpívat. Skupina s názvem Suverenita zdraví tu má také svá pravidelná setkání a před pandemií jsme hodně spolupracovali s Nadací Harra zaměřenou na práci se ženami z Maroka a doufám, že za dva týdny přijdou znovu. Organizovali různé věci od setkání a skupin zaměřených na sdílení až po vaření, dělali divadlo a tak dále. My žádný program nepřipravujeme a ani nechceme, chceme, aby tento prostor byl otevřený, aby ho mohl kdokoli využít. Tuto část programu neřídíme, udržují ji sami lidé, kteří dům využívají. Prostě se mi líbí myšlenka nekontrolovat všechno, co se tu děje.

Je to tak organičtější…

Ano, to je ta myšlenka. Není to jako instituce… k tomu to má daleko.

A provozujete teď nějaký rezidenční program?

Ne, už jsme nechtěli dělat dál pravidelné rezidence, bylo to jen krátké období a my tomuto formátu moc nevěříme. Raději dáváme přednost tomu, aby lidé přišli, pokud mají zájem, s nějakým návrhem a my se na něčem domluvíme.

Setkali jste se někdy s kritikou, že napomáháte gentrifikaci? Je pro vás toto téma relevantní?

V této čtvrti se to zatím neděje. Není to však irelevantní. Protože jak jsem říkala, lidé sem přišli v 70. letech a tato první generace ještě většinou žije, ale problém může nastat, až tito staří lidé zemřou, tedy co bude s jejich domy a kdo sem přijde bydlet. Protože přesně to se v jiných čtvrtích v Madridu děje. A samozřejmě, že místo jako toto se postupně gentrifikuje, ale my se snažíme spolupracovat v rámci této čtvrti s jejími obyvateli (antropologicky, sociologicky), vytváříme její archiv. Máme tenhle dům na deset let a doufám, že i na víc, a tohle jsou dlouhodobé procesy, takže můžeme být svědky těchto změn a spolupracovat s místní komunitou, abychom pomohli zmírnit dopad těchto změn, nicméně to bude samozřejmě problém i pro nás.

Mnoho institucí mluví o zpomalení a snaží se o to, ale kvůli grantové politice jsou tlačeny k opaku. Jak se s tím vypořádáváte vy? Na vašem webu jsem se dočetla, že hlavním tématem Inlandu je ekonomická soběstačnost.

Ano, ekonomická soběstačnost je pro nás velmi zásadní, v tuto chvíli máme tři různé zdroje financí. Jedna se týká uměleckých aktivity, které děláme, jako je například documenta 15, spolupráce s Goethe institutem a další umělecké projekty, v rámci kterých jsme placeni za produkci. Druhým zdrojem je vzdělávání a rozvoj kritického myšlení prostřednictvím The Shepherd School, Inland Academy, workshopů pro základní a střední školy s pastýři v Casa de Campo, což je velký park v Madridu, kde přebývá v zimním období stádo ovcí. Dále pracujeme na vydávání knih nebo pořádání seminářů a kurzů.

Stádo ovcí v parku Casa de Campo v Madridu

Peníze jsou pak od účastníků…

Ano, školy platí za program v Casa de Campo, za Inland Academy moc ne, ale pomáhá nám to tento projekt udržet. Další linie, kterou teď chceme více rozvíjet, je agronomická – vyplývající z toho, co dokážeme na naší půdě v Asturii vypěstovat. Chceme se ale více zabývat i výrobou sýrů, jogurtů, mléčných výrobků a masa, ale také vlny nebo zpracováním sezónního ovoce a zeleniny na marmelády, vařením piva atd.

Takže tyto různé aktivity nám pomáhají pokračovat… ale to nestačí, protože dům je drahý, práce lidí je drahá, takže stále potřebujeme granty, dárce a další finanční podporu. A to je poměrně náročné, spoustu času pak zabere administrativa týkající se grantů, vyplňování žádostí… Je to jako had, který si žere vlastní ocas.

Myslíš si, že vaše agenda a práce nějak ovlivňuje místní diskurz? Způsob uvažování ostatních institucí i to, jaká volí témata?

Ano, do jisté míry tomu tak je. S ohledem na to, jak zažíváme dopady klimatické změny a jak je nutné v souvislosti s tím změnit naše chování, se umělci a umělecký svět začínají o ekologii a naše ekologické projekty také více zajímat. Takže ano, vidím, že je naší práci věnována větší pozornost.

Sýr produkovaný Inlandem

Zřejmě i proto jste byli pozváni k účasti na přehlídce documenta 15. Má na vás tato účast nějaký vliv? Nebo jak vnímáš letošní koncepci?

Být součástí documenty je samozřejmě určité globální uznání práce, kterou tady děláme. Ale ještě lepší je vidět, že existují další lidé, organizace nebo subjekty z velmi odlišných částí světa, které se zabývají stejnými nebo podobnými otázkami, tématy a problémy. To je velmi podnětné a dodá vám to spoustu energie a motivace a jakési sebevědomí. V něčem je to podobné, jako tomu bylo u avantgardního hnutí… že různí lidé na různých místech pracovali na stejných tématech téměř ve stejnou dobu a navzájem o sobě nevěděli. Můžu pak vidět, že jsou lidé v Indonésii, Nigérii nebo v Kolumbii, kteří mají stejnou představu o umění. Je to vlastně nová definice umění, co documenta navrhuje. Myslím, že documenta a letošní kurátorský tým z Indonésie (Ruangrupa) vlastně říkají, že musíme znovu zvážit, co je umění a kdo je umělec. Že umění už není jen objekt, ale proces, jehož součástí je i vzdělávání, skrze nějž se dozvídáme o odlišných perspektivách a módech vnímání. Documenta mění i samotný systém umění – už nejde jen o umělce, ke kterému přijde kurátor a umístí ho do galerie. To je určitě jeden z možných systémů, ale documenta 15 říká, že existují i jiné formy.

Můžeš přiblížit, jakou formu instalace navrhl pro documentu Inland?

Připravili jsme jakousi formu ne-muzea a vzdělávacího prostoru nebo rozšířeného učebního plánu, který spojil různé materiály a naše probíhající projekty a spolupráce. Vznikla tak instalace do prostor Ottonea, která představila jakýsi kabinet kuriozit zahrnující poznatky od ekologie zemědělské půdy a lesa až po zvukovou antropologii úpadku a znovuoživení venkova. Instalaci pak doplnil pavilon sýrů a jeskyně s videoinstalací Animal Spirits od Hito Steyerl, která nakonec dílo z výstavy stáhla kvůli politickým neshodám s vedením přehlídky, jež se týkaly způsobu, jakým se documenta nezvládla vypořádat s kauzami nařčení z antisemitismu, a z dalších důvodů. Video Animal Spirits vznikalo částečně ve spolupráci s Inlandem již od roku 2017, kdy zde reálně existující televizní společnost zinscenovala reality show a přivlastnila si název The INLAND Shepherd School. V Animal Spirits vystupuje Nel, člen Inlandu, ovčák, youtuber a sýrař. Když virtuální vlci začnou napadat jeho pastviny a ohrožovat jeho stádo, zinscenuje částečně fiktivní boj proti ekofašistům, disneyovským ekologům a NFT tvůrcům, kteří se snaží „zvířecí duchy“ využít a instrumentalizovat. Pastýř se tak uchýlí do sýrové jeskyně, kde dochází k interakci různých druhů a zvířecí malby na stěnách ožijí. Živá simulace, částečně ovládaná „smart sýrem“, plísněmi a rostlinami, představuje umělou tančící inteligenci nabývající forem paleolitických zvířat.

Stánek Inlandu na přehlídce documenta 15 v Kasselu. Foto: Nicolas Wefers

Když se bavíme o umělecké praxi, jakým způsobem implementujete požadavek udržitelnosti do své práce a projektů?

To je obecně u tohoto typu projektů trochu problém… jak projekt udržovat při životě, jak v něm pokračovat, to je to nejtěžší. Skvělé by bylo, kdyby lidé, kteří přicházejí, jako například stážisti Bego nebo Disbel, mohli v tomto projektu pokračovat i později. My jsme to zvládli až sem, ale mohli by v tom pokračovat i další lidé, aby to nebylo závislé na konkrétních osobách. To pro mě znamená udržitelnost – že existuje nějaká myšlenka a můžu to být já nebo Fernando nebo kdokoli jiný, kdo v tom pak bude pokračovat. A vzdělávací programy jsou v tomto procesu velmi důležité. Jako v případě The Shepherd School… Učitelé, kteří tam teď vyučují, byli předtím studenty. A spousta lidí, kteří přišli a byli součástí nějakých seminářů, jsou později součástí dalšího projektu. Pro mě je toto cíl a přístup, který vypovídá o udržitelnosti.

Co pro tebe znamená vlastně venkov? Co to je?

Existují různá definice venkova… Z geografického hlediska je venkov vesnice s méně než 10 000 obyvateli. Ale venkovské oblasti ve Španělsku jsou místa nacházející se v krizi. Protože lidé z venkova odchází a veškerá infrastruktura, jako jsou nemocnice, školy, pak mizí, a tak je pro ně obtížné tam žít… Musíte mít auto, abyste mohli jít nakoupit atd. Ale dalším velkým problémem tohoto území „prázdného Španělska“ je, že se tam soustřeďují velké firmy. Všechny ty agrokombináty a obrovské agrární podniky kupují a zabírají půdu. Navíc se z toho stává i politický problém, krajně pravicové strany tam vedou velké kampaně a přesvědčují lidi, že nepřítelem je progresivní ideologie pocházejících z centra, jako je ekologie, veganství, queer, a že je třeba půdu chránit. A to vytváří dichotomii, která se stává velmi nebezpečnou.

Venkov je pro mě kultura, někdy romantizovaná, ale stále je to realita a nacházejí se zde hluboké kořeny naší kultury, našeho vědění, které je na pokraji zániku. To je znalost, kterou se Inland snaží udržet při životě, chránit a případně rozvíjet. Zahrnuje to tyto složité problémy země, lidí, kteří v ní žijí a pracují, a jejich podmínek, nástrojů, které používají, a jejich znalostí. To vše lze demonstrovat na sýru: kultura, tradice, znalosti… vytvořené z živých kultur, mikroorganismů a mikrosystémů.


Amelie López-Aranguren je vedoucí uměleckého programu Centra pro rurální přístup (CAR) v Madridu a členka Inlandu od roku 2010. Působila jako koordinátorka výstav v pařížském Jeu de Paume, vedoucí Espacio Uno v Museo Reina Sofía, prostoru věnovaného specifickým projektům začínajících umělců. Působila jako ředitelka aktivit soukromé nadace Fundación Federico García Lorca, která se věnuje uchovávání a šíření básníkova odkazu, a jako umělecká ředitelka galerie Max Estrella.

INLAND je kolektiv věnující se zemědělské, sociální a kulturní produkci a agentura pro spolupráci. V roce 2009 ji založil Fernando Garcia Dory, umělec a agroekolog, jako projekt o organizaci, která se zabývá územím, kulturou a sociálními změnami. Během své první fáze (2010-2013) a na základě Španělska jako počáteční případové studie zahrnoval projekt INLAND mezinárodní konferenci, uměleckou produkci s 22 umělci na rezidenčních pobytech ve stejném počtu vesnic po celé zemi a celostátní výstavy a prezentace. Jako poradce Komise Evropské unie také poskytuje poradenství v oblasti využití umění pro politiku rozvoje venkova a zároveň usnadňuje hnutí pastevců a kočovných národů a obnovuje opuštěnou vesnici na neznámém místě pro kolektivní uměleckou a zemědělskou produkci. V roce 2015 se představil na Istanbulském bienále, v Casco Art Projects v Nizozemsku, v PAV Torino v Itálii a v japonském muzeu Maebashi. V roce 2017 působil na Contemporary Arts Glasgow, MALBA, Matadero Madrid, Museo de Arte Moderno de Medellin a rozvíjel terénní akce v Itálii (TRANSART Festival Bolzano a Puglia) a na Jeju Biennial v Jižní Koreji. Nedávno INLAND získal ocenění Rady forem v Paříži a nadace Carasso na dokončení projektu New Curriculum, který se věnuje vzdělávání budoucích umělců a venkovských pracovníků. V roce 2019 se představil v Serpentine v Londýně, Centre Pompidou v Paříži, v berlínském Savvy Contemporary a v Casa do Povo v Sao Paulo.


Foto: (není-li uvedeno jinak) archiv Inlandu

Kateřina Konvalinová | Narozena 1991, je audio-vizuální umělkyně a performerka, pracující nyní v zemědělství. V rámci doktorandského studia na FaVU v Brně se zaměřuje na výzkum v oblasti umění a zemědělství. Umění vnímá jako možnou infrastrukturu pro pěstování idejí a podmínek pro méně invazivní lidské bytí s nadějí pro eventuální pozitivní socioekonomické změny. V současnosti zkoumá skupiny, kolektivy a jiné druhy kolaborativních praktik, které se vztahují k umění, zemědělství a ekonomické autonomii. K tématu se vztahuje z feministické perspektivy péče. Mezi její umělecké práce například projekt Baby don’t hurt me, video-eseje Manifest lásky či Korektivní vztahy: První sezení.