Artalk.cz

Transhumance a putování za buen vivir

Zemědělství a obecně péče o půdu je jedno z nejzásadnějších témat dnešní doby, které se čím dál častěji objevuje i v současném umění. Oslovili jsme proto s žádostí o příspěvek do Bodu zlomu vizuální umělkyni Kateřinu Konvalinovou, která se dlouhodobě věnuje participativním projektům a ekologickému zemědělství a jež se v rámci svých aktivit zúčastnila také stáže ve španělské organizaci Inland, vystavující na letošní přehlídce documenta 15 v Kasselu. Konvalinová nakonec připravila jak text o své zkušenosti v Inlandu a o podmínkách lidského neinvazivního bytí, tak také rozhovor s jednou ze členek organizace Amelií Lopez-Aranguren, jenž vyjde na Artalku ve středu.

Transhumance a putování za buen vivir

Následující text vychází z mé přímé zkušenosti a fascinace zemědělstvím, oblasti, která je uměleckému světu až bizarně blízko. Nejistá, prekarizovaná, tvůrčí. V závěru svého studia na pražské AVU mě začaly zajímat kolektivy a projekty pohybující se mezi uměním, aplikovaným umění a kulturní krajinou. Díky tomuto zájmu jsem měla možnost strávit postgraduální stáž ve španělské organizaci Inland. Jejich činnost je komplexní a inspirativní natolik, že jsem se rozhodla toto téma zpracovávat v rámci doktorandského studia. Ale hlavně jsem díky této stáži měla možnost poznat pastevkyni Julii, její ovce a stát se na chvíli součástí jejího stáda.

*

Všude okolo je hrozný ruch a zmatek. Jedna ovce má rodit, tak se snažíme pro ni připravit místo v chlívě. Julia (čti „chulia“) na mě cosi křičí a mám pocit, že je tak trochu naštvaná. Zároveň, ona je vždycky dost přísná a soustředěná, když je nějaká vyhrocená situace.

Už rodí, tělo se jí pravidelně zmítá v křeči kontrakcí a jen ve vytřeštěných očích a lehce strnulém výrazu můžu číst bolest, kterou teď zažívá. Jinak vše probíhá v tichosti, žádný křik. Pravidelnost stahů doplňují stejně pravidelně tupé nárazy končetin o zem po odeznění křečí. Oddychuje ztěžka, frekvence se zrychluje. V rychlém sledu událostí zrakem zavadím o čerstvě vyplavenou placentu. A ačkoli jsem jich tento rok už viděla desítky, z nějakého důvodu se mi z toho pohledu udělalo zle. Zvracím. Ale vyzvracela jsem salát úplně vcelku, takový ten typ římského podlouhlejšího salátu, úplně fresh. Začínám ho znova pojídat, je dobrej, křupavej. Další kontrakce, vytřeštěné oko jakoby nakreslené na zdech faraonské hrobky, jehož panenky se bláznivě protáčí. Panenka – bělmo – vášnivý sex – panenka – bělmo – ciferník ukazuje 2:14.[1]

Trhnutím se probouzím a zjišťuju, že je nejen opravdu těch 2:14 ráno, ale z čichání a mlaskání usuzuju, že moji hlavu od hlavy něčeho jiného odděluje přibližně 20 centimetrů včetně tenké stěny stanu. Chvíli jen ležím a ujasňuju si, v jaké realitě se teď nacházím. Nijak zvlášť nepanikařím, jednak vedle mě leží Alvarin a venku Sabak. Jednak kolem dokola leží další čtyři mastines – Uba, Linda, Mora a Cancho, kteří v tuto chvíli jako ochranka zaspali, a někde poblíž pod širákem Julia s Fernandem, ale hlavně – přespáváme na pastevecké stezce a skot je zvědavé stvoření. „Alvarin…? The cows are here,“ snažím se ho probudit. Vstávat se mi nechce a řešit je už vůbec ne. Býci to nejsou, ale nevím, jak je zdejší skot náladový – tak bych přece jen tuto situaci přenechala někomu zkušenějšímu. Kór někomu, kdo se pro zábavu a adrenalin účastní ve své rodné Salamance akce, při níž ulicemi utíká před stádem býků. Alvarin mi zpočátku nevěří, ale myslím, že je to hlavně proto, že se mu taky nechce vstávat. Nakonec se vyhrabe a krávy odežene, psi chvíli štěkají a pak je zase klid.[2]

Ráno po probuzení ještě chvíli přemítám nad tou večerní snovou jízdou a nad tím, jak skutečný byl ten pocit přežvykování salátu. Trávicí systém ovcí i skotu je fascinující mechanismus. Jejich stravovací lifestyle mi přijde neuvěřitelný – jdu, jím všechny možné bylinko-travino-pícnino-leguminosový porosty a pak při siestě, když je klid, si to hodim zpátky a velkolepě přežvykuju. Jak cool bitches s obří žvejkou. A k tomu produkuju prvotřídního hnojení a… Z proudu vědomí mě vytrhne volání Julie. Už desátý den v kuse je ona první na nohou a vaří kafe. Vydávám se k naší auto-baro-kuchyňo-lednico-komodě dát si tradičně kafe s ovesným mlékem a kousek tostada aka opečené bagety. Julia oznamuje, že v noci odháněla krávy nejmíň desetkrát a že dnes dorazíme na „fachu“ neboli „faja“ ve španělštině. Což znamená pás nebo pruh, ale Google Translate to příznačně přeložil i jako balík peněz. Prostě s ovcemi dojdeme do místa, kde zůstanou přibližně týden a budou jej postupně a precizně spásat. Jedná se o pás travin poblíž silnice, za jehož vypasení dostane Julia (dost dobře) zaplaceno – asi jako u nás vypásání v nějakém krasu nebo jiných CHKO. Ve Španělsku je to vedle diverzifikace a regulace porostu i celkem významná prevence proti šíření požárů.

Dneškem se tedy uzavře moje desetidenní výpomoc na letošní transhumanci neboli pastevecké pouti ze zimní pastvy na letní. V případě Julie a jejího stáda se jedná o pochod přímo z centra Madridu, konkrétně z městského velkoparku Casa de Campo, který se rozkládá na přibližně 1 720 hektarech. Tráví zde více méně půl roku od listopadu do května a v druhé části roku se vrací do vesničky Puebla de la Sierra, nacházející se v horském pásmu Sierra de Guadarrama. Je to něco okolo 120 km, žádné drama, ale ovčím a pasáčkovským rytmem cesta trvá skoro měsíc. Zároveň není kam spěchat, když se v tomto ročním období pastevecké stezky mění na obří švédské stoly plné prvotřídních chuťovek – a hlavně celé toto all you can eat je zadarmo!! Navíc jsou stezky protnuté i systémem kamenných vodních koryt pro napájení dobytka, často z nějakých pitných pramenů, takže se můžeme napít i my. A vůbec se mi líbí ta španělská infrastruktura veřejných kašen s pitnou vodou. Nepřekvapivě i tady pozoruju, jak se soukromé vlastnictví zakusuje do těchto commons, skupováním pozemků, oplocováním (čím vyšší a čím více ostnatých drátů, tím líp) nebo nárokováním si daného místa jiným pastevcem. Naštěstí, díky tomu, že tento druh pastevectví má ve Španělsku dlouhou tradici, byla určitá síť pasteveckých stezek zachována a nyní jsou myslím i pod ochranou jako kulturní památky. Ale byl – je a bude o ně boj. Uffff…

Když jsme předchozího večera seděli v kopcích nad vesničkou Bustarviejo a pozorovali z té dálky a výšky Madrid, Teta (Juliina kamarádka) poznamenala, že připomíná Mordor. Jo no, v temné krajině jeho plápolající světla, jakoby prosvítající ze samotného nitra planety puklinami rozpraskaného zemského povrchu, opravdu působí démonicky. Taky mi přišlo, že se dívám na úplně odlišnou kulturu, úplně jiný svět.

Sára a Sergio berou do ruky panderos, bubínky čtvercového tvaru z vyčiněné ovčí nebo kozí kůže, které Sergio sám vyrábí. Prý tradiční pastevecký nástroj.

pum-pum-caka-pum-pum-caka-pum-caka-pum-caka-pum-pum

Bubnují společně v rytmu a zpívají španělskou pasteveckou píseň. Sedíme kolem ohně, popíjíme vínko a já uléhám na záda. Měsíc je skoro v úplňku, je ohromný a celý rudý. Hvězdy září, i když světelný smog jim nedovoluje full performance. Zkouknu těch pár souhvězdí, které tak nějak poznám, a zavírám oči. Poslouchám, jak za nedalekým elektrickým ohradníkem, který na noc rozděláváme kvůli vlkům, sem tam cinkne zvonek, sem tam se ozve jemné zabečení, ale většina stáda hluboce oddechuje. A s nimi i Linda, Mora, Uba, Cancho, Sabak i Siso.

Propadám se do svých myšlenek za podkresu vášnivé španělské debaty. Někde v oblasti žaludku se mi rozlévá příjemný pocit, že je tak nějak všechno správně, že jsem, kde mám být. Jsou to takové ty chvíle štěstí, kdy už nepotřebuju nic dalšího a mám touhu se rozplynout. Like… „mm okey, I am good. So Byeee“. Přemýšlím nad tím, co všechno vedlo k této chvíli. Farmářská škola a postgraduální stáž v Inlandu. Setkání s Julií a zemědělským kolektivem, kterého je součástí. A tak zažít to, co bylo jen v mých představách. Skupina nebo komunita lidí, celkem podobného věku, ale i starší, mladší, dětní i bezdětní. Spíš anarchisti a pankáči než systematičtí well-dressed němečtí ekozemědělci. Kámošství a vzájemné vypomáhání si se sadbou, dřevem, zabíjačkou apod. funguje primárně pod taktovkou nepředřít se. Každá činnost od sázení česneku po přehánění ovcí je, když ne proložena, tak minimálně následně poctivě zakončena siestou a nějakými tapas, ideálně s vychlazeným Mahou (pivko). Jasně, není to nejziskovější model podnikání (ani nechce být), ale je to place I want to be. Život, který chci žít. Kde se umění prolíná se životem a kde everybody is an artist.[3]

Nedávno, na jednom semináři o low-stress metodě, jak manipulovat s dobytkem, přednášející zdůrazňoval, že máme trust your belly. A tak věřím tomu, že ten zvláštně příjemný pocit v břiše může mít něco společného s konceptem buen vivir aka filozofií žití vycházející z domorodých kultur globálního jihu, jejíž principy se pomalu dostávají i k nám. Hlavní charakteristikou je harmonie, harmonické vztahy mezi lidmi, ale i mezi lidmi a životním prostředím. Kde důležitou roli hraje právě odpovědnost jednotlivce vůči své komunitě a prostředí. A tak ono příjemné šimrání může být takový ukazatel harmonického sladění, kontrolka správnosti. Ojjj… putování je vážně mentálně magicky spirituální záležitost – o to víc, když pouť končí domovem. A tak mi dochází, že moje pouť nejspíš teprve začíná.

Dopíjim kafe. Julia nasazuje slamák, bere svou hůl a otevírá síť, vyrážíme.

„EEO!!“ „UMÁAA“ „MAAA“[4]

[1] Úplněk je ve štíru.

[2] Teď už chápu tu side-story se salátem ve snu.

[3] Joseph Beuys věřil, že kreativní impuls, který utváří umělecké dílo, může stejně ovlivňovat svět, v němž žijeme. Toto přesvědčení – že každý může participovat na přeměně společnosti – vedlo ke známému statementu, že „všichni jsme umělkyně a umělci“.

[4] Snaha o zachycení Juliiny komunikace s ovcemi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *