Zahradníkovo předsednictví

Součástí letošního předsednictví Evropské unii, které Česká republika zahájila na začátku července, je také skupinová výstava připravená Národní galerií Praha a jejím kurátorem Michalem Novotným. Výstava pod názvem Květinová unie tematizuje jednu ze stěžejních agend EU, udržitelnost životního prostředí, a pokouší se vyhnout kontroverzím, které naposledy způsobilo jiné české umělecké dílo v Bruselu – Entropa Davida Černého. „Jak se tedy Česká republika prezentuje a co to říká o naší scéně?“ ptá se Anežka Bartlová v recenzi.

Jakub Jansa, Opening ceremony (záběr z videa), 2022.

Zahradníkovo předsednictví

„Evropská unie je to nejlepší, co se nám přihodilo,“ slýchám od přátel a sama jsem si to taky už kolikrát pomyslela. Většinou ve chvíli, kdy vyjde najevo, že některé nařízení je prostě ku prospěchu lidstvu (nebo aspoň našim společnostem) a je nutné jej zavést i přes výsledný odpor domácí politické reprezentace. Týká se to ekologických opatření, školství a koneckonců i třeba dojednání aktuálních verzí vakcín proti covidu-19. Dokonce i v kulturní sféře máme příklad „statusu umělce“ (a umělkyně a kulturních pracujících), který Česká republika zatím (situace z roku 2020) stále nemá zákonně ošetřený, ale EU jej členským státům doporučuje mít definovaný. K principům EU, kterými bychom se mohli více inspirovat, patří také pravidelné střídání se ve vedoucích pozicích, tak aby každá ze zemí mohla využít privilegium nasměrování jednání o důležité agendě (protože kdo vede jednání, určuje do jisté míry i výsledek), a to ve stejné míře jako ostatních 26 členských zemí.

Při příležitosti českého předsednictví Radě EU dostalo Česko možnost vystavit několik uměleckých děl v prostorách budov Evropského parlamentu (prezentace sbírek GHMP) a Rady Evropy (respektive Evropského domu, který je s RE propojený). Před třinácti lety – tedy před šestadvaceti půlročními cykly –, když jsme měli tuto příležitost poprvé, „jsme to Evropě osladili“ s Entropou Davida Černého (a Tomáše Pospiszyla). Dílo to bylo kontroverzní, několik zemí se urazilo a žádalo po českých zástupcích odstranění alespoň částí díla, což se v případě reprezentace Bulharska i naplnilo. Celkově se ale kritici shodovali, že se jednalo o kvalitní kritické uchopení tématu evropské identity, konkrétně pak důrazu na jednotu v mnohosti. V dnešním zpětném pohledu však zarazí právě onen egoistický rozměr díla, postavený na výsměchu spíše než na reflexi, podtrhující potřebu paternalizovat a jen s minimální snahou usilující o pochopení toho, že je třeba přijmout zodpovědnost nejen za sebe, ale především za svět (nebo aspoň EU) v globálním kontextu. Ostatně je dobré si tyto věci připomínat, abychom lépe viděli, kam se za posledních deset let evropské společnosti posunuly. Aktuální kroky české vlády vzhledem k EU naopak naznačují, že jsme se přeci jen trošku posunuli směrem k participaci (i když The European Green Deal stále odmítáme).

Určitou změnu představuje i letošní výtvarná prezentace ČR, kterou pojal její kurátor Michal Novotný jako skupinovou výstavu současného českého mladého umění. Jenže EU nezapomíná, a tak když přišla na řadu příprava letošní umělecké intervence, dostali kurátor i umělci a umělkyně důrazné varování, aby se nepokoušeli Entropu trumfovat v problematičnosti. Umělecké intervence tak musí splňovat podmínku nepřekážení: Ve foyer budovy se totiž konají několikrát za půl roku zasedání, a umění tak má být vždy snadno odstranitelné – zároveň však (prý skutečně jako důsledek poprasku kolem Entropy) nesmí nic viset nad hlavami zasedajících.

Jak se tedy Česká republika prezentuje a co to říká o naší scéně? Vyzvaným kurátorem se letos stal Michal Novotný, ředitel Sbírky současného a moderního umění Národní galerie, která tak celou státní prezentaci zaštiťuje. Kurátor vybral pro projekt s mnoha omezeními i výzvami devět mladých umělkyň a umělců, kteří se rozhodli do budovy rozmístit na několik klíčových míst svá díla. První z nich najdeme hned za vrátnicí, které funguje jako „meeting point“. Korkový vrstvený objekt Jakuba Chomy doprovázejí obrazovky s videem Martina Kohouta a menší knihovnička s informacemi o Česku, ekologii a letošním projektu. Zůstává otázkou, zda je na první pohled logické umístění také strategicky funkční? Narážíme tu přesně na základní problém, který se prolíná celou výstavou a který je zde jen nejvíc vidět: EU ví, že umění je potřebné, důležité pro občanskou společnost a jako takové si zaslouží být součástí jednání. Zároveň je tu vždy důležitější náplň: totiž politika, vyjednávání, diplomacie a strategické plány. Umělecká díla v tomto případě fungují jako brány, skrze něž lze utéct od aktuálního stresu. To je legitimní cíl umělecké produkce, jenže k němu se patří dodat i druhou stranu téže mince. Umění v eskapistickém módu nemůže nic měnit, nezvládne (a nechce) reálně zasahovat kritikou aktuální politiky a nastavení společnosti. V horším případě pak vede k tomu, že jsou umělecká díla v roli neškodné dekorace. Aby se umění v takto nastaveném, velmi specifickém prostředí ubránilo silnému eskapistickému nasměrování a dekoračnímu imperativu, muselo by vyvinout hodně úsilí nebo velmi dobře znát své zbraně.

Téma, které si kurátor Novotný a skupina umělců vybrali, tedy „květinová unie“, sice není primárně politické, ale věnec léčivých bylinek má určitý potenciál. Léčivý aspekt bylinek, na nějž mimo jiné odkazuje doprovodný text, je totiž v současném umění relativně frekventovaným tématem – s odkazem na rozšíření nemocí duševních i fyzických. Z nedávných příkladů tematizace angažovaného bylinkářství připomeňme například video(klip) Bad trip / Slunovrat Kateřiny Konvalinové a Eriky Velické. Anebo diplomovou výstavu Antonie Bernadové Trhaly*i jsme spolu vystavenou v brněnské galerii Zaazrak•Dornych, ale i mnoho dalších. Takto radikální, a přitom poetické využití bylinek nicméně v sídle Rady EU nenajdeme. Jistě vlivem výše popsaných faktorů ovlivňujících pozici vystaveného umění.

Při bližším pohledu uvidíme, že ač se doprovodný text odvolává na „kolektivní dílo“, ve skutečnosti se každý a každá z vystavujících pokusili k autonomii díla vystaveného v rámci politické instituce přistoupit po svém. Jakub Choma vsadil se svými korkovými objekty spíše na eskapistické gesto – inspirované prostředím strategických počítačových her. Martin Kohout se naopak rozhodl vytvořit krátké smyčky videa (blízké skoro až gifům), které by mohly sloužit jako PR materiál k celé výstavě. U autora, který si evidentně uvědomuje složitost výstavní situace – vzhledem k ekonomii pozornosti, extrémně politicky přetíženému prostředí, které požaduje vysokou míru korektnosti i flexibility, a reflexe vlastní situovanosti (žije napůl v Německu) – to můžeme chápat jako vědomé afirmativní gesto ve smyslu úvodní myšlenky, že nic lepšího než vstup do EU se nám v ČR od té doby nestalo. Co se ale týče samotné instalace, výsledek působí jako dekorace vstupu do labyrintu budovy Rady Evropy.

Vzhledem k výše popsaným instalačním i institucionálním komplikacím skončila dvě videa z výstavy nakonec „pouze“ na internetu. Možná je to ale dobře: může je tak vidět kdokoliv (na rozdíl od vnitřních prostor budovy Rady EU), kdekoliv, a třebas i opakovaně.  Valentýna Janů (ve spolupráci s Kryštofem Hlůžem) se pokusila do osmiminutového hraného videa Flowers Between Two Fire vtěsnat úvahu o tom, že svět není jen černobílý, spolu s ódou na potřebu krásy a květin v uspěchaném životě. Romantické záběry na balet Labutího jezera, jakousi zmatenou moderátorku a milence na rande v Maroldově panoramatu Bitvy u Lipan se přebíjejí, jedna scéna komplikuje tu další a celek neposkytuje pointu ani katarzi. Přesto je ale zřejmé, že se Janů v tvorbě posouvá ke komplexnějším tématům, která zpracovává více technicky a „filmově“ oproti předchozí tvorbě ovlivněné formátem sociálních médií, byť i aktuální video má formát spíše tří krátkých klipů.

Jakub Jansa pak prezentuje video Opening Ceremony, které volně navazuje na jeho předchozí díla. Celerista – zde jej nelze neidentifikovat s postavou „květinového“ premiéra Fialy – tu v tradici české trapnosti vystupuje v jakési parodii na Havlovu Zahradní slavnost. Chce povzbudit ostatní přítomné „květiny“ k aktivismu, který „je sexy“, ale zapomíná, že i on se musí v tomto úkolu angažovat. Tuto chybu začátečníka se pak pokouší napravit „Vědma“, jež je tu asociována s mateřskou ochrannou i motivační silou. Zvláštní místo pro prezentaci si vybraly Johana Pošová a Barbora Fastrová – do síně určené pro tiskové konference s ikonickou řadou vlajek všech členských států a fasádou složenou z okenních rámů umístily svou ručně tkanou tapiserii Prsa, děti, bytosti a smetí. Tematizují tak proměnu a vrstvení identity z umělkyně na matku a zase zpět (klidně několikrát denně) skrze objekt až fascinujícím způsobem „obyčejný“, čímž upozorňují na pompu a odstřižení od reality okolního prostředí. Nemoralizují, jen podotýkají: jsme tu taky.

Společným vstupem do prostor Rady EU je výzdoba tzv. „prezidentského salónku“, kde se odehrávají některá jednání – jde o miniaturní a spíše neútulnou místnost v nejvyšším patře budovy. Johana Pošová a Barbora Fastrová ji společně vyzdobily „nábytko-sochami“ a art protisovým čalouněním od Overall Office (Karolína Juříková a Kristýna Nováková), dalšími dekoracemi místnosti přispěli také Valentýna Janů a Jakub Jansa. Formálně, pokusem o gesamtkunstwerk i barevností výsledek odkazuje k silnému vlivu postmoderní estetiky, kde nelze nevzpomenout na Bořka Šípka, což nás přes oslí můstek dostává k Václavu Havlovi, jedné z nejvýznamnějších osobností, které Česko(slovensko) dalo Evropě. I doprovodný text k výstavě je totiž uvozen citátem z Havla. Na rozdíl od citace Havla (jak dlouho se ještě k němu budeme odvolávat, v době, která se od té jeho v mnohém dost liší?), která je už trochu vylouhovaným čajem, je komplexní reflexe odkazu devadesátek (a vzpomeneme si na ně i skrze podnikatelský projev self-made mana Celeristy z videa Jakuba Jansy) stále pro mnohé silnou kávou. Věneček květin tady nechce léčit, chce nás vtáhnout do kola s tajným přáním, že pak všichni prozřeme.

Možná by ale pestrobarevný koberec jednotlivých květů, který je nejviditelnějším exponátem a umělecko-designérským vstupem Jana Brože do výstavy, mohl nakonec být i funkčním dílem. Mohl by zachytávat spasitelsky bahno paternalismu zdržujících aktivní klimatickou politiku, očistit nánosy výmluv typu „nejsem rasistka, ale“, a možná by zvládl pojmout i prach institucionální zatuchlosti a rezistentní systémovou krustu bláta zakrývající hluboké sociální propasti ve společnosti. Jako by snad výstava odrážela i charakter našeho předsednictví, které je kritizováno za absenci silných gest nebo vizí, byť je to omlouváno množstvím výzev, které aktuálně vláda Patra Fialy řeší. K odvaze prosazovat komplexní řešení a dělat rozhodná gesta je ovšem třeba silné zázemí a dobré tvůrčí a sociální podmínky. A toho nedosáhneme tím, že se chytneme spolu s evropskými úředníky za ruce a protančíme koberec.

Jan Brož, Barbora Fastrová a Johana Pošová, Jakub Choma, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Martin Kohout, Overall Office (Karolína Juříková a Kristýna Nováková) / Květinová unie / kurátor: Michal Novotný / Rada Evropské unie / Brusel / 12. 7. – 31. 12. 2022 / web výstavy

Cestu autorky na výstavu podpořila finančně Národní galerie Praha.

Foto: Filip Beránek