V Praze byla v pondělí zahájena generální konference Mezinárodní rady muzeí ICOM, na níž se setkávají odborníci a odbornice z muzeí z celého světa, aby diskutovali o pozici a roli sbírkotvorných a výstavních institucí ve 21. století. Kromě udržitelnosti, nových technologií nebo občanské společnosti je jedním z hlavních témat diskusí nová definice muzea. Při této příležitosti vychází na Artalku série textů věnovaných jak přímo konferenci, tak i širšímu kontextu současné muzeologie. Připomínáme také rozhovor s ředitelkou Českého výboru ICOM Martinou Lehmannovou, v němž komentovala mimo jiné i téma nové definice muzea.

Ve středu 24. 8. 2022 byla na mimořádném zasedání ICOM schválena poměrem 90 % hlasů přítomných nová definice muzea:
„Muzeum je nevýdělečná (non-for-profit), permanentní instituce ve službách společnosti, která odborně zpracovává, sbírá, konzervuje, interpretuje a vystavuje hmotné i nehmotné dědictví. Muzea jsou otevřená veřejnosti, přístupná a inkluzivní. Podporují a rozvíjejí rozmanitost a udržitelnost. Fungují a komunikují eticky, profesionálně a za účasti různých komunit, nabízejí rozličné podněty pro vzdělání, potěšení, reflexi a sdílení vědomostí.“

A právě o definování muzea je esej muzejní specialistky Ann Davis, která dříve působila jako prezidentka Mezinárodní rady pro muzeologii ICOFOM (jež je partnerskou organizací ICOM). Text, jehož překlad dnes přinášíme, původně vyšel v roce 2021 v edici ICOFOM Study Series a kromě toho, že stručně analyzuje podstatné rysy muzeí, také nabízí vlastní pokus o novou definici. Ta je míněna jako příspěvek do diskuse, která aktuální konferenci ICOM předcházela, a jejímž cílem bylo získat různé návrhy na definice muzea. Z nich byla potom v průběhu složitých vyjednávání vybrána jedna verze předložená v Praze členstvu ICOM. K analýze toho, co přináší, co změní a o čem se vedly největší diskuse, se ještě vrátíme v samostatném komentáři a rozhovoru s jednou z členek komise pro definici. Níže přeložený text tak je míněn jako uvedení do debaty, kterou na stránkách Artalku budeme postupně rozvíjet.

Definování muzea

Ann Davis

Definice je vyjádření významu nějakého pojmu. Existují různé druhy definic, například intenzionální (záměrové) definice, které popisují smysl či podstatu dané věci, a zahrnující (extenzionální) definice, které vyjmenovávají předměty či fenomény, jež daný termín popisuje. Intenzionální definice, někdy nazývané implikativní (či významové), specifikují podmínky nutné k tomu, aby věc byla členem dané množiny, stanovují podstatu něčeho. V případě muzea může jít o budovu, v níž jsou umístěny artefakty určené ke studiu a zábavě. Naproti tomu zahrnující definice, někdy nazývané též pojmenovávající (denotativní) definice, specifikují rozšíření, popisují seznam předmětů či fenoménů, které jsou členy dané množiny. Taková zahrnující (extenzionální) definice muzea by například zahrnovala seznam institucí, které lze považovat za muzea, jako jsou historické památky a zoologické zahrady, stejně jako vědecká centra a umělecké galerie, jak uvádí François Mairesse v eseji The Term Museum z roku 2010. Dosavadní definice Mezinárodní rady muzeí ICOM byly většinou spíše záměrové (intenzionální) než zahrnující povahy, ačkoli z těchto definic by bylo možné odvodit seznam různých muzeologických organizací. Níže navrhovaná definice bude také mít proto záměrovou povahu.

Na definice, zejména na záměrové definice (intenzionální), se tradičně vztahují určitá pravidla. Patří k nim i to, že definice musí obsahovat podstatné atributy definované věci, nesmí být příliš obecná ani příliš konkrétní, aby nic nevynechala a zároveň se nevztahovala na nic jiného, a musí být podána obecně srozumitelnými termíny. Při tvorbě definice muzea pro mezinárodní publikum je obzvláště důležité vzít v úvahu tyto tři výše uvedené body, protože každá přijatá definice bude široce používána a překládána do mnoha jazyků. Definice by měla být jasná a stručná vzhledem k tomu, jak široce se používá, neboť je směrodatným vodítkem i pro aktéry mimo muzejní komunity – tedy pro vlády, sponzory a veřejnost. Musí být také dostatečně flexibilní, aby dokázala pojmout působivou rozmanitost muzeí po celém světě. Stručně řečeno, nová definice formulovaná ICOMem musí být vhodná pro použití na celém světě, musí být jednoduchá a přímočará a odlišovat muzea od jiných sbírkotvorných subjektů, jako jsou archivy a knihovny.

Jaké jsou tedy základní atributy muzea? Jedním ze způsobů, jak je identifikovat, je podívat se na předchozí definice ICOM, nejprve na tu, kterou definoval Georges Henri Rivière v roce 1960:

„Muzeum je permanentně fungující instituce spravovaná ve veřejném zájmu, která pro veřejnost, její potěšení a poučení, za účelem studia, zhodnocování a zejména vystavování uchovává předměty a exempláře kulturní hodnoty: uměleckých, historických, vědeckých a technických sbírek, botanických a zoologických zahrad a akvárií apod.“

V roce 1974 byl Rivièrův návrh pozměněn s ohledem na širokou společnost a výčet funkcí byl zkrácen:

„Muzeum je nezisková, permanentně působící instituce ve službách společnosti a jejího rozvoje, přístupná veřejnosti, která získává, uchovává, odborně zpracovává, zprostředkovává a vystavuje za účelem studia, vzdělávání a potěšení hmotné doklady o člověku a jeho prostředí.“

Následovala definice z roku 2007, v níž jsou sbírky nově kvalifikovány jako hmotné a nehmotné:

„Muzeum je nezisková, permanentně působící instituce ve službách společnosti a jejího rozvoje, otevřená veřejnosti, která získává, uchovává, odborně zpracovává, zprostředkovává a vystavuje hmotné a nehmotné dědictví lidstva a jeho prostředí za účelem vzdělávání, studia a potěšení.“

Z těchto tří definic – a existuje řada dalších – je možné identifikovat a vyčlenit některé hlavní složky muzeí, jak s nimi ICOM pracoval v minulosti. Patří mezi ně správa (nezisková, permanentně působící instituce, otevřená veřejnosti); sbírkotvorná činnost; vystavování; vzdělávání; lidé (veřejnost) a účel (1960: „potěšení a poučení o … předmětech“; 1974 a 2007: „ve službách společnosti a jejího rozvoje“). Zdá se tedy, že nová definice by měla zahrnovat pojmy správa, sbírání, vystavování, vzdělávání, veřejnost a účel.

Než se na tento výčet podíváme podrobněji, je důležité se zamyslet nad tím, co dalšího by mohla nebo měla taková nová definice obsahovat, tedy jaké jsou současné představy. Mnoho práce v tomto ohledu odvedl Výbor ICOM pro definici, perspektivy a potenciál muzeí (dále MDPP). Jetty Sandahl, předseda tohoto výboru, poznamenal, že staré definice nezahrnují hodnoty a předpoklady, které jsou dnes považovány za stěžejní, jako je například role komunit v muzeích. V prosinci 2018 doporučila komise MDPP výkonné radě ICOM dlouhý seznam prvků, které považuje za nezbytné parametry nové definice. Patří mezi ně „hodnotová základna muzeí“, „shromažďování, uchovávání, dokumentace, výzkum, vystavování a … komunikace sbírek…“, uznání „klimatické krize a nutnosti vyvíjet a realizovat udržitelná řešení“, přijetí „značně rozdílných pohledů na svět“, uznání „hlubokých společenských nerovností a asymetrie moci a bohatství“, vyjádření „jednoty muzeí ve spolupráci s komunitami“, závazek být „smysluplnými místy setkávání a otevřenými různorodými platformami pro učení a výměnu“ a odpovědnost a transparentnost. Výkonná rada s tímto seznamem souhlasila, přičemž mnohé položky měly usnadnit a podpořit společenskou roli muzeí. MDPP tak mělo na starost dvojí mandát: jednak „dokumentovat a analyzovat převládající společenské trendy a jejich dopad na muzea“, jednak navrhnout novou definici. Tyto dva účely nakonec MDPP spojil, takže výsledný návrh definice, zahrnující všech 99 pojmů, byl změtí termínů a pojmů, který se nesetkal s přijetím a nedodržoval výše uvedená pravidla dobré definice. Cíle byly ovšem v pořádku, výbor se pokusil dekolonizovat svou navrhovanou definici od starých definic a ukotvit ji „v širším rámci obecných společenských trendů a problémů 21. století“. Součástí byla také snaha „čelit systémové evropské a západní dominanci“, která ICOM a jeho výbory po léta určovala. Bohužel množství těchto cílů, a zejména specifický seznam požadovaných parametrů prakticky znemožňovaly vytvořit krátkou a komplexní definici.

Mezitím se vyjádřili oponenti nové definice. Pro konzervativce bylo hlavním sporným bodem to, zda by muzea měla mít kromě správy sbírek také společenskou nebo politickou odpovědnost. Skupina 24 států, z nichž mnohé pocházely z Evropy a vedla je Francie, prosadila odklad hlasování, když byl návrh definice v září 2019 na konferenci v Kjótu představen. Následně několik členů MDPP, včetně předsedy, odstoupilo. V červenci 2020 tito bývalí členové v dopise napsali, že „podceňování těchto hodnot nebo jejich odmítání, protože jsou ,módní‘, ,příliš politické‘ nebo ,rozdělující‘, v podstatě ignoruje mnoho smysluplných diskusí týkajících se definic muzeí 21. století a muzejní praxe“. Argumentovali tím, že mnohé z požadovaných parametrů, včetně výše uvedených hodnot, patří spíše do jiných dokumentů, jako je etický kodex, poslání instituce nebo mandátová prohlášení. Navrhovaná definice se příliš vychýlila na sociální stranu, takže se v ní mnoho evropských muzeí nenašlo. MDPP odvedl dobrou práci při identifikaci výzev při vytváření nové definice pro 21. století, ale nepodařilo se jim vydestilovat mnoho z identifikovaných problémů do zvládnutelného, srozumitelného prohlášení a zároveň vyhovět tradičnějším muzeím. Úkolem je tedy vytvořit novou definici, která by uspokojila jak konzervativní muzeology, tak „socialisty“, Evropany i neevropské zástupce a která by zároveň byla dostatečně otevřená, aby umožnila zohlednit mnoho názorů v mezinárodní muzejní komunitě.

Navrhovaná definice: „Muzeum je sbírkotvorná, výstavní a vzdělávací organizace neorientovaná na zisk, v níž lidé uchovávají minulost, zkoumají přítomnost a připravují budoucnost.“

Tato intenzionální definice se snaží určit hlavní charakteristiky muzea, tedy základní atributy, které se vztahují na všechny zahrnuté subjekty. První polovina této definice úzce navazuje na staré definice; druhá polovina představuje odlišný, možná radikálně nový pohled. Struktura této definice je přímočará: jako účel muzea je označeno uchovávání minulosti, zkoumání přítomnosti a příprava budoucnosti; jako nástroje k tomu sloužící jsou zmíněny sbírky, výstavy a vzdělávání, jako správní jednotka je uvedena nezisková organizace a pro pracovníky, kteří jsou k tomu všemu potřební, je použit obecný pojem lidé. Ne všechna muzea budou vždy zahrnovat všechny tyto znaky: některá muzea se soustředí na sbírání a vystavování a vzdělávají jen málo, pokud vůbec. Zatímco jiná se více zajímají o zkoumání přítomnosti a přípravu budoucnosti, ale uchovávání minulosti věnují málo času.

V této definici chybí celá řada specifik, která by mohla být a byla zahrnuta v minulých definicích. Ty jsou zde často spíše jen naznačeny. Například tři zde uvedené minulé definice uváděly, že muzeum je přístupné veřejnosti. Dalo by se ale předpokládat, že vystavování a vzdělávání či interpretace jsou určeny veřejnosti, takže návštěvníci nemusí být zvlášť specifikováni. A stejně tak je zřejmé, že uchovávání minulosti, zkoumání přítomnosti a příprava na budoucnost jsou ve prospěch společnosti. Definice z roku 1974 také přesněji identifikovala předměty, jimiž se zabývá, jako „hmotné doklady o člověku (man) a jeho prostředí“, což je dnes genderově nepřijatelná terminologie. A naposledy pak definice z roku 2007 považovala za nutné zahrnout výslovně „hmotné a nehmotné“ dědictví lidstva. Nicméně tyto definice v zásadě neznamenaly reálnou změnu, jak si všiml ve zmíněném textu François Mairesse.

Sbírání, vystavování a vzdělávání jsou obecně považovány za hlavní metody, které všechna muzea používají ke zprostředkování svých sdělení, tedy toho, „jak“ svou práci dělají. Všechny předchozí definice je obsahovaly a v parametrech MDPP byly považovány za zásadní. Co muzeum sbírá, je ponecháno otevřené, takže lze zahrnout jak hmotné, tak nehmotné věci. Rovněž není předepsána povaha sbírky, ať už se jedná o automobily, rostliny, vědecké přístroje, nebo dřevořezby. Stejnou šíři možností je třeba předpokládat i u vystavování a interpretace. Muzeum může vystavovat výhradně své vlastní sbírky, nebo může přivážet putovní výstavy či jiné typy expozic. Vzdělávání zahrnuje komunikaci, interpretaci a potěšení.

Tato definice charakterizuje muzeum jako „not-for-profit“ (nevýdělečné), což nahradí předchozí „non-profit“ (neziskové), aby bylo zohledněno, že mnoho muzeí se v dnešní době snaží kromě vstupného vydělat finance i prostřednictvím obchodu, restaurace a členství. Kromě toho mohou muzea také hledat finanční dary na podporu akvizic, programů a budov. Zároveň je toto označení potřebné, protože je důležité odlišit muzea od komerčních, ziskových institucí.

Nejdůležitějším slovem v této nové definici jsou lidé. Upozorňuje se tak na „asymetrie moci a bohatství“ a požadavek „jednoty odborné role muzeí s odpovědností a autoritou ve vztahu ke komunitám“. Svou roli v tom sehrává i řada muzeologických přístupů – především obrat z přelomu 60. a 70. let 20. století, který byl založen na rozšíření role lidí, a to zejména těch, kteří nejsou zaměstnanci muzea. Snahou také bylo, aby muzea navštěvovali i ti, kteří se do nich běžně nedostanou, včetně lidí s nižšími příjmy. V muzeu v Anacostii, v černošské americké čtvrti, se programová náplň přesunula k tématům spojeným s místními problémy, jako je zamoření krysami, drogy a nezaměstnanost. V Mexiku se muzeum Casa del Museo zabývá hygienou a starou mexickou kulturou. Přibližně ve stejné době vznikaly ekomuzea: tedy instituce, které byly spíše „místem pro akci“ než muzeem. Toto významné rozšíření a tlak na vytvoření muzeí pro všechny našly své vyjádření v Deklaraci ze Santiaga de Chile z roku 1972 a v nové muzeologii.

Nová definice musí zahrnout všechny hlavní současné přístupy k muzeím a zvážit, kdo má pravomoc spravovat jejich obsah. Na jedné straně tradicionalisté neochvějně tvrdí, že muzea jsou především sbírkotvorné instituce, které vystavují a vzdělávají. Na druhé straně jiní prohlašují, že hlavním účelem muzeí je rozvoj společnosti a proměna světa k lepšímu. Zastánci společenské role muzeí kritizují sbírkové zaměření jako hegemonické a podporující kolonialismus, protože jsou to pracovníci muzeí, kdo diktuje povahu a obsah sbírek, výstav a vzdělávání. Tato skupina odborníků by si přála, aby muzeum bylo sociálně interaktivní, zpochybňovalo zavedené muzeologické postupy a vítalo mnohost hlasů, zejména těch vnějších. Tyto dva odlišné přístupy a vše mezi nimi musí najít prostor v definici tak, aby žádný z nich nebyl upřednostňován. Aby byl dán prostor všem názorům, muzeím ve všech fázích vývoje, neurčuje tato definice, kdo bude rozhodovat o cílech a činnosti muzea. Obecný termín „lidé“, nikoliv zaměstnanci muzea, otevírá možnost, aby kdokoliv z komunity spolupracoval s muzeem na ochraně, rešerši a plánování. Zároveň neomezuje muzeum v tom, aby si udrželo úplnou kontrolu nad obsahem, pokud si to přeje.

Další podstatnou, odlišnou a možná radikální částí této nové definice jsou účely, které mají zachovat minulost, zkoumat přítomnost a připravovat budoucnost. Tyto cíle a odpověď na otázku, proč muzeum dělá to, co dělá, musí být definovány tak, aby zahrnovaly všechny obory a byly dostatečně široké, aby umožňovaly změny a rozšíření. Účel by neměl být zaměňován s předmětem činnosti, ať už se jedná o antropologii, vědu, historii, nebo umění. Muzea se tradičně zabývají shromažďováním a uchováváním minulosti. S Deklarací ze Santiaga de Chile a nástupem ekomuzeí se však účel některých muzeí měnil z konzervačních center na nástroje ve prospěch místních obyvatel, proto byl do definice z roku 1974 doplněn výraz „ve službách společnosti a jejího rozvoje“. Jednalo se o posun v čase, od minulosti k současnosti. Dnes klasická muzea navrhují uchovávat minulost. Většina, ale ne všechna muzea se stále zaměřují na nějaký aspekt minulosti. Stále častěji se však muzea zajímají o společenské otázky, což nutně mění časovou osu z minulosti na současnost a i na budoucnost.

K pojmu posunu v čase dále přistupuje posun v roli veřejnosti, respektive návštěvníků. Komunitní a ekologická muzea si vynutila nový vztah mezi obyvatelstvem a institucí. Komunita, která už měla dost toho, co vnímala jako elitářské nebo ezoterické, nyní prosazovala participaci na chodu muzea. Kromě toho začalo hrát roli i to, jak návštěvník vnímá muzeum a jeho obsah: tedy minulost viděná očima mé konkrétní přítomnosti. John Falk v knize Viewing the Museum Experience through an Identity Lens z roku 2016 vysvětluje, že návštěvníci muzea přicházejí částečně proto, aby si vytvořili nebo potvrdili konstruování sebe sama a své identity, což je proces, který zahrnuje integraci minulosti a přítomnosti. „[V]ětšina návštěvníků muzeí se jako aktivní hledači významů zapojila do jisté míry do sebereflexe a sebeinterpretace svých zážitků z návštěvy.“ To nevyhnutelně vede ke stírání časových hranic: vedle přítomnosti a minulosti je nyní stejně podstatná i budoucnost.

Výhodou přeformátování účelů na časovou linii – namísto obecného prohlášení o službě společnosti – je, že je mnohem otevřenější, plynulejší a schopnější pojmout každou muzejní ideologii, aniž by byla odsuzující. Tato definice není zaměřena na žádnou jednotlivou muzejní teorii nebo praxi. Je volně přístupná různorodým jazykovým a kulturním skupinám na celém světě. Je neutrální, neomezená a řeší onu inkluzivní dekolonizaci, kterou deklaruje MDPP. Vyhýbá se podpoře jednoho či druhého teoretického pólu, naznačuje, že je platných více výkladů a že ICOM by neměl posuzovat hodnotu jedné teorie oproti druhé. Tím se naplňuje přání MDPP, aby nová definice „s respektem a ohledem uznala a ocenila značně rozdílné pohledy na svět, podmínky a tradice, v nichž muzea pracují po celém světě“.

Tato nová definice je postavena na jasném určení základů muzeí, na „jak“, „proč“ a „kdo“. Tedy na těch charakteristikách, bez nichž by se tyto organizace nedaly odlišit od jiných sbírkotvorných subjektů. Zaměřuje se pouze na tyto základy a eliminuje vedlejší prvky, dané otázkami „co“ a „kde“. Zároveň je tato definice dostatečně široká a obecná, aby zahrnovala prakticky všechny organizace, které uznáváme jako muzea, a všechny teorie, které tyto organizace prosazují. W. Richard West, bývalý člen MDPP, chtěl přinést novou definici, která by dala prostor „zásadním, transformačním změnám, k nimž v muzeích dochází“. Pro minulou MDPP zase bylo důležité umožnit „aktivistické postoje ve vztahu ke společnosti, k lidským právům a sociální spravedlnosti, stejně jako k přírodě, jakožto stále více ohroženému zdroji života“, a zároveň organizacím založeným na sbírkách prosazovat své přesvědčení. Tato definice to splňuje.

---

Text je publikován s laskavým svolením autorky a byl upraven a mírně zkrácen.

Foto: ICOM Česká republika