CJCH 2022: Martina Drozd Smutná

Letos představujeme na Artalku laureátky a laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého formou profilových textů od různých autorek a autorů. První z nich se ohlíží za tvorbou malířky Martiny Drozd Smutné. Hana Janečková se v něm zamýšlí nad tím, jak vlastně v jejích obrazech funguje osobní a politické.

Martina Drozd Smutná, Vojáci, 2021.

Postava na hranici rozpadu či v plném rozkročení?

V malbě Cestou jsem na vás všechny myslela (2022), který je jedním z nejnovějších obrazů Martiny Drozd Smutné, odpočívá ženské zkroucené stvoření ve stavu rozrušení, ústa povadlá, oči bílé a nečitelné, se sešlapanou černou bačkorou na pozadí vyprázdněné krajiny. Z modročerné oblohy není zcela jasné, zda se počasí vyjasňuje, nebo se blíží bouře. Pouze dlouhé lýtko ozdobené punčoškou září v jasných tělových tónech s očividnými známkami vitality. Přesto se zdá být spíše kulisou, atrapou, odpadlou částí staré loutky. Zbytek postavy je složen z vratké asambláže tělesných částí v šedomodrých a fialových odstínech, které pokrývají ostatní končetiny a trup. V pokusu o hledání rovnováhy se tělesné barvy vytrácí a zdůrazňují tak dynamiku ohnutého a morfujícího stvoření. Postava na hranici rozpadu, či v plném rozkročení?

Lýtko figuře jasně nepatří, a jak by také mohlo – je to dlouhá štíhlá dívčí nožka s punčoškou, která kontrastuje s tučňáčími proporcemi ostatních segmentů figury. Určitá plochost malířské techniky je zde proto zcela účelová. Ve zbytku malby se silné ruce opírají o kus dřevěného trámu, kde rázné tahy štětcem tvoří dojem dynamického napojení s figurou v ucelené kompozici. Drozd Smutná tak buduje tyto chvilky napětí mezi živostí a neživostí, animací a nehybností, gestem a materialitou malby. Stejně tak jako v jejích předchozích tematických řadách prezentovaných na výstavě Bordeline Cases v Debrecíně jsou části těla abstrahovány a trojrozměrnost je pouze naznačena. Formy, které jaksi nepohodlně drží dohromady, rotují a nadskakují, čímž tyto tělesné části nabývají jakéhosi samostatného života, vlastní cesty. Reprezentace se v těchto dílech často posouvá za tradiční cíle malby, které usilují o vtisknutí subjektivity a vnitřního života portrétu. Odkud a kam tyto postavy Martiny Drozd Smutné putují a kam mají namířeno?

Martina Drozd Smutná, Čajová konvice, 2022

Malba jako politika?

Intenzivní porozumění tomu, jak se sociopolitické kontexty propisují do naší subjektivity, je v dílech této umělkyně v posledních letech čím dál více přítomné. V mnoha aspektech je její tvorba neodlučitelná od výzkumné a aktivistické praxe, kde se otázky reprezentace žen v umění prolínají s hlubokým zájmem o možnosti radikálního uměleckého vzdělávání, ale i otázkami vztahu třídy k feministickému přemýšlení. Drozd Smutná je spoluzakladatelkou či členkou několika aktivistických uměleckých skupin, které utvářely v posledních letech českou uměleckou scénu, jako byl například Ateliér bez vedoucího či feministický kolektiv Čtvrtá vlna. Tematicky navazuje její doktorský výzkum, v němž se věnuje mechanismům genderového znevýhodnění na českých vysokých uměleckých školách. Z těchto aktivit pramení čitelné reference k něčemu, co bychom mohli nazvat progresivní a sebereflektivní ženskou malbou – a to ať už se jedná o zobrazení domova, rodiny, či reproduktivní práce a kritiky heteronormativních genderových rolí.

V abstrahovaných obličejích na malbách často chybí oči, nos a ústa, je tomu například i na jednom z portrétů z řady Beyond the Nuclear Family (2020). Na jejich místě často najdeme prázdné plochy vyplněné silnými tahy štětce. V této referenci k deleuziánské facialitě neboli tvářnosti – tedy k obličeji jako primární síti vizuální reprezentace – nachází autorka interpretační pozice, ve kterých promýšlí intimitu a individualitu ve figuraci. V západní kultuře tvářnosti, tedy od renesančního portrétu po selfíčko, právě potlačení výrazu tváře samo o sobě funguje jako strategie, která nabourává zažité konvence pohledu a jeho případného navracení, které často hledáme ve figurativní malbě. V malbách Drozd Smutné tak tyto redukované tváře přijímají vlastní odosobnění a vnitřní život je nahrazen pohybem malířských tahů, texturou barvy a jejich následným uspořádáním. Odmítnutí tvářnosti obrací pozornost k somatickým kompozicím a pohybu figury. Jejich často překvapivá intimita pak vyplývá spíše z dějiště a narativu, utvářející imaginativní prostory, které vizuální jazyk autorky komplexně dotváří. Fragmentaci a pichlavý diskomfort můžeme vyčíst z postavy na pláži s kaktusem v malbě Kaktus (2021), který humorně nahrazuje pohlavní orgány a kde končetiny kolabují v nepředvídaných úhlech na pozadí písečné pláže. V Dovolené (2021), malbě ze stejné série, černá pracující asambláž těla, nakročená společně s lehátky vedle bílých končetin jiného rekreanta, tak asociuje možné zdroje tohoto nepohodlí, tedy rasového násilí natolik zvnitřněného, že mu chybí exprese a artikulace.

Tyto abstrahované části postav jsou ale často zasazeny do explicitních sociopolitických a uměnovědných referencí, jako tomu bylo na výstavě Společně pokosíme, vymlátíme a odevzdáme v galerii NoD v roce 2018, kde společně s Kateřinou Konvalinovou a Maxem Máslem zasadili*y malbu do radikální imaginace socialistické reprodukční práce. Tento myšlenkový a osobitý přístup přináší diskurzivní prvky uměleckého výzkumu a spolupráce do média malby, kriticky promýšlející modernistické kódy reprezentace a média specifičnosti a autonomie umění. V malbách jako Včelaři či Kolaps (2021) se utopie jako politická kolektivní naděje a strach z budoucí katastrofy formalizuje v barevných a téměř ilustrativních plochách, kde se jasně čitelné adaptace prvků socialistického realismu míchají s vlivem pop-artu. Ve formálním experimentu s dramaturgií vystavených pláten se dynamické figurace na plátnech střídají v jakési mizanscéně objektů a barev, což je postup, ke kterému se Drozd Smutná opakovaně vrací.

Martina Drozd Smutná, Etický konzumerismus, 2019.

Mrtvé a živé objekty

V tomto smyslu patří mezi pozoruhodné aspekty v tvorbě Drozd Smutné odkazy na holandská „vanitas“, zátiší ze 17. století. Ty měly skrze zobrazení netrvanlivých komponent (kytic či jídla) připomínat pomíjivost života – tak je tomu například v malbě Čajová konvice (2022). Zde tato reference nabývá hlubšího významu ve spojitosti s výběrem objektů reprezentujících každodennost a konzum jako bublající konvice na čaj. V podání Drozd Smutné tato zobrazení či portréty objektů často nabývají asertivní a jaksi zlověstné přítomnosti. Svatební dort neúprosně zaplňuje plátno, z tmavě modrých tónů pozadí vystupuje ploténka obklopená kachličkami, z nichž prorůstá čerstvá tráva. Červená tekutina uniká z konvice v téměř hmatatelném psychickém napětí. Naproti tomu druhá malba této řady, Vůle se změnit (2022), s mohutnou postavou opírající hlavu o stůl, jako by všechnu energii vypustila do malého rybníčku z defenzivně opřeného lokte, který ji zároveň nadnáší i zneschopňuje v pohybu. Stejně tak dort je doplněn o (auto)portrét Nevěsta (2021), v němž jakákoliv životnost mizí a vše opisuje pohyb usychajících květin směrem k zemi.

Tato hra s (ne)životností objektů a postav je něco, co teoretik*čka Mel Y. Chen nazývá animační hierarchií. Podle ní rozpadající se hranice sebe sama i vnějšího okolí odkazují na dynamické vztahy s vnitřní silou věcí, rostlin a jiných mimolidských entit. Neopomíná ani důraz na specifické kulturní kódy hodnoty a užitkovosti, které tyto animační hierarchie umocňují. Obracení kódů životnosti, které vidíme v pohybu a oživení (například na plátnech Čajová konvice a Vůle se změnit), tak připomíná křehkost a rozpadající se schránku současného humanistického subjektu.

Gestická práce s pohybem, aktivací či nehybností tak přináší v dílech Drozd Smutné exaltovanou estetickou energii, která rozporuje jednoznačné čtení. Použití diskurzivních prvků, reprezentace figury, narace a postmoderních technik v malbě Drozd Smutné vytváří něco, co historik umění Kobena Mercer nazývá diskrepantním zapojením, kde třecí plochy, zlomení, nenáležení, nejistý a nedokonalý pohyb zdůrazňují rozpor mezi slovem a světem. Skrze praktiky narušení konvencí pohledu a provokativní pop barevnou škálu otevírají malby Martiny Drozd Smutné cesty k nepředvídanému afektivnímu prožitku. V něm osobně rozeznávám dětskou vzpomínku na socialistické muraly žen a dětí vztahujících ruce k obloze, které dosud zdobí polikliniku v místě mého rodiště, a tak mi asociují horizonty časem ztracené, narušené, ale přesto rozeznatelné naděje. Tato rozpadající se zkušenost času a prostoru, historické, a přesto nadčasové reference, tak hraničí s touhou po jakémsi rozuzlení, konečnosti či průlomu. Martina Drozd Smutná tak buduje tyto vize v médiu malby a v její pevné materiálnosti nám dává nástroje pro diváckou zkušenost, která ukazuje uvěřitelný příslib pro jejich naplnění.

Martina Drozd Smutná (1989) je v současnosti doktorandkou v ateliéru Intermedií II na Akademii výtvarných umění v Praze, kde dříve absolvovala v ateliéru Malby II. Byla finalistkou Ceny kritiky za mladou malbu (2014), Ceny EXIT (2015), účastnila se rezidenčního programu v kulturním centru Izolyatsia v Kyjevě nebo Českém centru v Bukurešti. V rámci stipendijního programu AKTION rozvinula na Akademii výtvarných umění ve Vídni téma své disertační práce zaměřené na původ a důsledky užívání genderově podmíněného hodnocení a na chápání malířství jako maskulinní disciplíny. Samostatně i skupinově vystavuje pravidelně na české scéně, např. v Galerii Mladých v Brně (2020), Galerii Dole v Ostravě (2020), v Národní galerii Praha (2019) či galerii NOD v Praze (2018), a také v zahraničí, např. v Kunsthalle Trafo ve Štětíně (2021) na Baltic Triennial v Litvě (2021) nebo v galerii Exile ve Vídni (2021).