Artalk.cz

Vlakem (nejen) za uměním

K létu patří v Česku i výlety vlakem. Kvůli zdražování pohonných hmot a postupující klimatické krizi se ovšem na vlakovou dopravu bude doufejme soustředit stále větší pozornost. Je proto sympatické, že si letošní ročník Festivalu m³ vybral pro umělecké intervence právě vlaková nádraží v okolí Prahy. David Bláha v recenzi nicméně poukazuje na to, že nestačí poutavé umístění, ale je třeba pracovat pečlivěji i s diváctvem. 

Eliáš Dolejší​, Bledě modré pokrytí, Festival m³ 2022. Foto: Facebook Festivalu m³

Vlakem (nejen) za uměním

Z každoročně migrujícího Festivalu m3 / Umění v prostoru, který se dosud soustředil na prezentaci výtvarného umění v rámci vymezených hranic jednotlivých pražských čtvrtí, se letos definitivně stává celopražská přehlídka umění ve veřejném prostoru – a začíná dokonce přesahovat i hranice hlavního města. V pořadí šestý ročník festivalu s názvem Mezi meziprostory, letos v pojetí kurátorek Dagmar Šubrtové a Ivy Mladičové, se totiž soustředí na vlaková nádraží. Tedy specifický typ míst, respektive ne-míst, která v sobě nejen skrývají bohatou historii, ale také odhalují současné problémy periferií, dopravy a obecně lokalit, kterým nevěnujeme dostatečnou pozornost.

Z odpočinkového procházení po Karlíně s mapkou v ruce se tak po pěti letech stává dobrodružné cestování po vlakových nádražích, na které je i jeden celý den moc krátký. Jako vhodná strategie se mi tak jevilo vydat se na objížďku s přáteli – své putování po uměleckých dílech, které dosahují až na Kladno, a v jednom speciálním případě dokonce do Chomutova, jsme museli rozdělit do dvou výletů.

Festival nás přivádí na místa, na která bychom sami od sebe nikdy nezavítali, a spontánně tak vznikaly krásně jednoduché situace typické pro letní cestování: máchání unavených nohou ve Vltavě na zastávce v Modřanech, oběd v branické nádražce, svačina mezi paneláky na Kladně nebo procházka při zapadajícím slunci v Řeporyjích. To všechno jsou momenty, kdy se zážitek z hledání jednotlivých uměleckých děl rozpíná i do nejbližšího okolí a díky tomu může být občas důležitější cesta než dílo, ke kterému směřuje. Cestování je vždycky hezčí, pokud má člověk nějaký cíl – i tak si ale dokáže užít obyčejný pohled z okna na ubíhající krajinu a netrápit se tolik tím, že se mu třeba instalaci, za kterou se tak složitě a komplikovaně vydal, nepodaří ani najít.

Erika Velická, Nádraží jako osa světa, Festival m³ 2022. Foto: Facebook Festivalu m³

Dívat se kolem sebe

V mapce ani na webu předem nezjistíte jednoznačnou polohu každého z děl, a proto je celé hledání tak trochu detektivkou. Dorazíte na zvolené nádraží, ve vestibulu si vyzvednete pohlednici Michaely Thelenové, která je nenápadně začleněna mezi letáčky Českých drah, a začnete se dívat kolem sebe. Z festivalových realizací je občas cítit, že dohoda kurátorů a umělců s Českými drahami musela být místy náročná: fyzické instalace a sochy se nám často podařilo najít někde v parcích kolem jednotlivých nádraží, přímo uvnitř nádražních budov však minimálně, což je škoda, protože napětí vztahu současného umění s výtvarným doprovodem nádražních budov by v sobě skrývalo velký potenciál.

Se starou budovou nádraží se podařilo přímo pracovat zejména Eliáši Dolejšímu, který svými modrými deštníko-satelity reagoval na prostor řeporyjské drážní budovy z devatenáctého století, která dnes čeká na rekonstrukci, zatímco nová zastávka stojí o několik metrů dál. Dolejší vytvořil specifickou situaci, ve které se pokouší formálně mluvit zároveň technickým i duchovním jazykem, netematizuje však přímo historii daného místa, jako spíš svá abstraktní témata, kterým se delší dobu věnuje. Naproti přes koleje se v prostoru vyhořelého skladu nepovedlo zrealizovat druhé dílo, které mělo s prvním komunikovat – tato zmínka v letáčku nás i tak zavedla do pěkného urbexového prostoru. A protože jsme v Řeporyjích museli strávit hodinu, než přijel zpáteční vlak, obdivovali jsme opadané zdi a bavili se o uměleckém rámování a estetice vágních terénů.

Pozornost k okolí nádraží záměrně přivádí branická zvuková procházka Petera Cusacka, která se však zamotává do svého vlastního sdělení. Na webových stránkách festivalu dostanete k dispozici mapku a podle jednotlivých stanovišť nacházíte se sluchátky v uších Cusackem předem nahrané zvuky – v praxi to však vede k tomu, že člověk postupně mechanicky nandá sluchátka, postupuje podle mapy, sundá sluchátka, zkontroluje zurčení potůčku v kanále a bez přidané hodnoty jde k dalšímu stanovišti. Výjimečné momenty bylo proto možné najít právě v okamžicích, kdy člověk mohl v nahrávkách naslouchat místům a situacím mimo svůj momentální dosah: odlišnému počasí, než které ten den panovalo, nebo zvukům práce z veřejnosti uzavřeného branického pivovaru.

Pro nesnadnou komunikaci nebylo zrealizováno dílo Rám Pavla Hoška, a to pro nemožnost „najít průnik / kompromisní řešení mezi požadavkem na parametry umělecké realizace ze strany Správy železnic a možností úpravy díla ze strany autora“, jak se píše v doprovodném letáčku. Zarámování krajiny kolem Vltavy si však nakonec můžeme představit sami, bez potřeby reálného objektu – nutně však po těchto zkušenostech přichází otázka po tom, co tedy výstava nabízí jiného než interaktivního průvodce po přehlíženém okolí nádražních budov.

Vladimír Turner, Povoz, Festival m³ 2022, Foto: Facebook Festivalu m³

Před nádražím / za nádražím

V opuštěném bočním prostoru Masarykova nádraží je k vidění abstraktní videoinstalace Lloyda Dunna, která pomocí snivých záběrů ze starých filmů kreativně pracuje s motivy ubíhající železniční krajiny a prázdninovými tématy vody a slunce. Do prostoru u Veleslavínského nádraží pak posadil Vladimír Turner auto na vlakových kolech na slepé, zarostlé vlakové koleje jako komentář pražského zbytnělého automobilismu a neustálých debat o roli aut v současném městě. Matej Al-Ali vytvořil vertikální mechanický stroj-časoměr na Kladně, primitivní hodiny odměřující čas prostřednictvím odrolených zrníček z pískovcového kamene – nabízí se tento objekt číst jako odkaz k době výstavby železnic a budování moderního světa posedlé měřením času ve jménu efektivity. Tato díla jsou však spíše abstraktními obecnými variacemi na vlakové téma, což se může v porovnání s minulým ročníkem zdát jako krok stranou.

Festival m3 se dlouhodobě od ostatních přehlídek umění ve veřejném prostoru odlišuje zejména citem a zájmem o specifickou lokalitu (ostatně i proto je jeho základním kamenem přesouvání se z místa na místo) a/nebo téma z ní vycházející. Dějinám specifické městské části se letos věnoval hlavně Petr Stibral, který se ve své variaci na dřevěnou boudu rozhodl vybudovat Pomník zahrádkářským koloniím Slatiny a Sedmidomky ve vršovickém parku Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého, a pak také Erika Velická, která reagovala na konkrétní opuštěné místo u Libeňského nádraží, jemuž se pokusila vtisknout život svým socho-příbytkem a dalšími organickými prvky. „Vlakový ročník“ se proto zdá, a pravděpodobně i pro velmi prozaické problémy výše nastíněné, v něčem nesoustředěný a obecnější, s důrazem kladeným na bohatý doprovodný program.

Celkový zážitek z letošního ročníku festivalu myslím dobře vystihuje specifická zkušenost z cesty na zličínské nádraží – přejeli jsme celé město metrem a pěšky ještě ušli necelých půl hodiny, aby nám až na místě došlo, že skupinový projekt Epose 257, Alberta Šturmy a Martina Netočného, pojmenovaný jednoduše „☒“, není žádný objekt, ale série akcí a procházek kriticky se vztahujících k současné výstavbě kolem Zličína a sídliště Řepy. Vytáhli jsme svačinu, přečetli si vtipný a kritický text této trojice, navíc napsaný až básnickým jazykem, prošli jsme se kolem, pobavili se už po padesáté o ne-místech, nové divočině a hranicích umění a pokračovali jsme spokojeně dál.

Vlaková doprava je v Čechách dlouhodobě podfinancovaná a některé spoje by se dokonce měly pro nedostatek financí rušit, přestože se současně těší zájmu širokého spektra české společnosti napříč věkem nebo sociálními skupinami. Je důležité se starat o opuštěná nádraží a objevovat vágní terény, věnovat se jim a neumrtvovat je ve zdánlivě dokonalé podobě bez špetky upřímnosti. Pohled z okna vlaku projíždějícího letní krajinou, zatímco vám ve sluchátkách hraje Martin E. Kyšperský, Severní nástupiště nebo Wabi Daněk, se nikdy neomrzí. Jezděte vlaky. Ať už je to za uměním, nebo třeba jen tak. Stojí to za to.


Matej Al-Ali, Peter Cusack, Eliáš Dolejší, Lloyd Dunn, Pavel Hošek, Petr Stibral, Michaela Thelenová, Vladimír Turner, Erika Velická, Epos 257, Albert Šturma, Martin Netočný / Festival m³: Mezi meziprostory / kurátorky: Iva Mladičová a Dagmar Šubrtová / Praha, Kladno / 15. 6. – 30. 9. 2022

Komentáře

    • Tomáš Fassati

    Aby člověk věděl to podstatné o české železnici, musí se s ní déle sžít. Anebo spolupracovat s těmi, kteří se jí zabývají. V Benešově to bylo třeba do roku 2017 muzeum umění, které využívalo místní nádraží na prezentaci umění i designu. Byla tam třeba expozice ergonomie designu sbírky železničních sedadel. Tehdejší kurátoři by Vám řekli, že železnice není podfinancovaná dlouhodobě, ale spíše nesystematicky zřizovaná státem bez schopné správní rady, která neumí nutit vedení ČD k pozici podniku veřejné služby a nechá jej divoce podnikat jako soukromý subjekt a pak jej podle nálady dotuje. Řekli by Vám, že nádraží už dávno vinou mnohamiliardového podvodu na daňových poplatnících nepatří ČD a mnoho dalších podstatných souvislostí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *