Temné historie lidských příbytků

V londýnské galerii Tate Modern právě probíhá retrospektiva Lubainy Himid. S výstavou a uvažováním této umělkyně, která se stala v roce 2017 první držitelkou Turnerovy ceny tmavé pleti, nás v recenzi seznamuje Kateřina Štroblová.

Lubaina Himid: There could be an endless ocean, 2018. S laskavým svolením umělkyně a Hollybush Gardens

Temné historie lidských příbytků

„Jsem samozřejmě šťastná, že jsem ji získala, ale je to zároveň hořkosladký pocit… je tolik černých žen, které by si to zasloužily.“ Tak okomentovala Lubaina Himid svůj úspěch ve finále britské Turnerovy ceny v roce 2017, kterou obdržela jako první umělkyně tmavé pleti. Himid ale drží v historii ceny ještě další prvenství. Je zároveň její nejstarší laureátkou – ocenění se dočkala ve svých 63 letech (věkový limit pro finalisty byl zrušen o ročník dříve). Její vítězství lze jistě chápat jako velice pozdní počátek dekolonizačního procesu (nejen) ve sféře britského umění.

Himid (* 1954) byla do té doby známá především v okruhu komunity černošských umělců z hnutí British Black Arts, v níž patřila od 80. let k prominentním osobnostem. Ve svém díle vypráví především příběhy o marginalizaci, o umlčených či zapomenutých historiích, které spoluvytvářely evropské kulturní podhoubí. V Tate Modern v Londýně nyní probíhá její retrospektivní výstava, která zabírá celé patro novostavby nad bývalými naftovými nádržemi – takzvané Blavatnikovo křídlo.

Děl z osmdesátých let, tedy období, kdy malby Himid dosahovaly maximálního účinku pomocí ironie a mnohdy drsného humoru, je zde bohužel velice poskrovnu. Naštěstí však nechybí alespoň monumentální práce A Fashionable Marriage z roku 1986. Jde o scénu složenou z malovaných, z překližky vyřezaných postav, která je satirickou parafrází na plátna Williama Hogartha (1697–1764). Zatímco Hogarth ve svých dílech vykreslil morální úpadek elity raného osmnáctého století, Himid si bere na paškál dobový politický svět v éře thatcherismu. V kulisách se zde odkrývá i britská umělecká scéna, vtělená do operního dějství: zatímco (černé) ženy-umělkyně mlčí v povzdálí, kritici se najdou mezi kastráty a obchodníci s uměním v orchestřišti.

Lubaina Himid: A Fashionable Marriage, 1986, pohled do instalace v roce 2017 © Nottingham Contemporary, Foto: Andy Keate

O kulisách zde v souvislosti s dílem Lubainy Himid nepíši bez záměru. Himid vystudovala scénografii, a i poté, co se začala věnovat malbě, je její práce definována v rámci budování prostoru jako scény. Prostor jejích pláten je k dějišti přirovnáván snad v každé zmínce o autorčině díle (ostatně i úvodní kurátorský text v Tate začíná slovy „The stage is set.“), ovšem nelze se ubránit pocitu, že je tento příměr do velké míry spíše neustále přiživovaným kurátorským narativem v osobní mytologii autorky.

Pokud však na tuto „hru“ přistoupíme a budeme uvažovat v rámci jeviště, jako diváci se nutně staneme také součástí tohoto divadla. Podle autorky je návštěvník uvnitř maleb a jeho zážitek by měl být podobný tomu, když vejde do místnosti a rozhoduje se, jak bude reagovat a interagovat. Himid vlastně neustále usiluje o zapojení publika a vtažení jej do svých děl. Permanentně vyzývá diváka k aktivní participaci pomocí nespočtu otázek, pokládaných v podobě textových instalací v každé místnosti expozice a v poetické formě jakéhosi libreta, které slouží jako samotný úvod k výstavě. Autorka nabádá k osobní účasti a reflexi: co se zde dozvím? Čím chci být? Co znamená sdílení prostoru? Kolik potřebuji času? Tato ustavičná aktivizace však postupně začne unavovat a ubírá prostor samotným dílům.

Dominantním motivem „scény“ na výstavě Lubainy Himid se tak zdá být prázdno. Nekonají se žádné prudké emoce. Barevná plejáda maleb a instalací plyne, určité motivy se zanořují, aby náhle znovu vypluly. Černošská identita a její aspekty jsou vždy v pozadí a i tak silná témata jako otroctví slouží spíše jako kulisa či linka navádějící diváka k vytváření vlastních dějových linií.

Pohled do výstavy Lubainy Himid v Tate Modern, 2021–2022. Foto: Sonal Bakrania, © Tate

Prázdné jsou architektonické struktury na plátnech z počátku 90. let. Stylizovaná obydlí či spíše schrány pouze naznačují lidskou přítomnost pomocí neužívaného nábytku. Okna i dveře těchto podivných zářivě barevných hradů jsou zavřené. Vybydlené architektonické struktury cyklu Plan B (1999–2000) jsou vybaveny pouze prázdnými židlemi sestavenými do kruhu, které jako by čekaly na rozhovor.

Důležitou roli zaujímá moře; nezkrotná vodní hladina, viditelná průzory oken či dveří, v opozici k úkrytu, jenž nám poskytují naše obydlí, i cesta, po níž naše jistoty můžeme opustit. Nezabydlený prostor budov, které obýváme, je metaforou našeho intimního prostoru, tedy těla. Himid jej přirovnává k oděvu či architektuře, která nás obklopuje. Žijeme v šatech, žijeme v budovách, ale jak nám padnou? Budujeme i vztahy podobně jako stavby a je náš život v podstatě pracovní proces? Metal Handkerchiefs (2019) je cyklus maleb na kovové desce. Připomíná tradiční africké kangy, potištěné obdélné kusy látek, užívané v různých variacích úvazu k vytvoření oděvu. Obvykle se jejich potisk skládá z dekorativní bordury a středové části, kde se často vyskytuje text v podobě přísloví či sloganů.

Autorka tento tradiční formát kombinuje s rigidním jazykem bezpečnostních upozornění a pokynů, které přenáší do oblasti mnohem intimnější. Stylizované malby pracovních nástrojů, doplněné krátkými instruktážními texty, hovoří explicitně dvojvýznamově (Keep Moving Parts Lubricated) či v symboličtější rovině (Give Warning of Undue Strains) o mechanismech mezilidských vztahů.

I na plátnech zalidněných postavami jsou patrné motivy odcizení, osamění a vzdálenosti. Mezi protagonisty se obvykle nalézá nějaká překážka, často v podobě stolu, jenž lze číst jako místo nedorozumění spíše než dialogu. Mezi postavami cítíme distanc, který nakonec zaujímáme i jako diváci. Jako by nás na jedné straně postavy odmítaly pustit mezi sebe – a my jsme tak nuceni projektovat si příběhy z odstupu, doplňovat si významy jednotlivých aktů.

Lubaina Himid: Ball on Shipboard, 2018. Rennie Collection, Vancouver © Lubaina Himid

Vrcholu tohoto symbolismu dosahuje Himid v nejnovějším cyklu Le Rodeur. Autorka přiznává přímou inspiraci událostmi na stejnojmenné otrokářské lodi, jejíž posádka kvůli infekční nemoci svůj „lidský náklad“ svrhla do moře. Jednotlivé výjevy jsou však surreálné scenérie, v nichž vzájemná interakce osob a zvířat ústí do podivných situací, které vyznívají tajemně i absurdně zároveň. Namísto drásavých historických scén vidíme fantasmagorie, které se však svou nesmyslností v podstatě blíží svému reálnému předobrazu.

Osm zvukových instalací vytvořených ve spolupráci s Magdou Stawarskou-Beavan, jež se pravidelně vynořují v prostoru výstavy, ještě zdůrazňuje její nezaplněnost. Záznamy zvuků moře, čtení chladných bezpečnostních instrukcí či variování výrazu pro modrou barvu v několika jazycích vrcholí ve finální instalaci Naming the Money (2004/2021). Ta byla původně složena z více než stovky překližkových postav, jejichž předobrazy byly reálné bytosti – černošští otroci. V Tate jsou ale tyto „osoby“ nahrazeny pouze zvukem, což je možná nejradikálnější počin celé instalace, a zároveň patří k nejsilnějším momentům. Ve vyprázdněném betonovém sálu zní z reproduktorů pouze čtený narativ, jenž přibližuje osudy jednotlivých protagonistů; nahrávky se slévají či překrývají do symfonie hlasů hovořících o temné straně dějin.

Nakonec přicházíme k poslední instalaci, k přístřešku, který připomíná prázdnou autobusovou zastávku se stojany pro kola společně s místem pro kuřáky, do něhož ale nelze kvůli ohrazení vstoupit. Na něm se nám předkládá poslední otázka, vyvedená jako graffiti: Do you want an easy life?

Jsou to především motivy z traumatických kapitol dějin lidstva, spojené s marginalizovanými skupinami, jejichž stereotypizovaný obraz se snaží dekonstruovat. Přestože jsou tato témata aktuálně nejvíce „v kurzu“, v díle Himid kontinuálně zaujímají rovnocennou pozici s motivy různých druhů lidské interakce, které tvoří jakousi protiváhu útlaku a manipulace: společná práce, solidarita, láska. Právě tyto antagonismy propůjčují dílům Lubainy Himid zvláštní harmonii, která v divákovi zanechá neklid i magický optimismus tak jako dobré drama.

Lubaina Himid / Tate Modern / Londýn / 25. 11. 2021 – 2. 10. 2022