TZ: Linda Klimentová v Galerii Vltavín

Linda Klimentová / Já jsem to jezero, já jsem ten les / Galerie Vltavín / Praha / 

Tvorba Lindy Klimentové, výrazné ryze malířské osobnosti střední generace, vyrůstá samozřejmě z profesního vybavení (2006 absolutorium Akademie výtvarných umění, ateliér malby Michaela Rittsteina, 2005 iniciační španělská stáž na Universidad de Bellas Artes en Castilia de la Mancha) a stejnou měrou z osobnostní výbavy tiché dobrodružky, nehlučně vtipné i vážné vnímavé pozorovatelky povrchu i vnímatelky hloubky. Její obrazy dlouhodobě prozařuje někdy intenzivně, jindy rozptýleno mlžným oparem či jinou vnější nebo vnitřní clonou, světlo. Jako malířka usiluje Linda Klimentová o sdělení obrazem a příběh za ním tlumí ve prospěch souhry barev, světla a stínu. Bezpodmínečnosti světla v obraze odpovídá akvarelová technika malby na papíře i na plátně. Epický obsah je vydestilován do rafinovaně jednoduchého, přesto stále v realitě usazeného a zároveň svým způsobem symbolického, výrazem současného obrazu.

Chvějivý obraz lesa na vodní hladině se druhotně zrcadlí v siluetě postavy sedící se se zkříženýma nohama na pomyslném rozhraní vody a země a postupně postavou prorůstá. Já jsem to jezero, já jsem ten les. Průzračně mystický název tohoto stejně průzračně mystického akvarelu, prvního z řady obrazů, vyjadřujících pocit opojení z prolnutí a ztotožnění se s lesem, přírodou a možností takové úzdravy, dal název uvnitřněné výstavě tvorby posledních dvou let.

Současné autorčiny obrazy jsou reflexí naší podivné a pohnuté přechodové doby, implicitně i s jejími posledními dějinnými událostmi. Opět se potvrzuje, že umělec je více než kdo jiný nadán schopností napojit se na kolektivní nevědomí světa archetypů a umí je z onoho pomyslného hlubinného jezera, kontejneru obsahů naší kolektivní duše, zrcadlit. Figurální témata na obrazech Lindy Klimentové se střídají s tématy krajinnými, respektive přírodními a propojují se tak s předchozími cykly Zelený ostrov (2016-2019) a Balanc (2013). Pro prvně jmenovaný cyklus byla inspiračním zdrojem cesta k (sic) protinožcům na Nový Zéland a tamní příroda. Druhý s humornou nadsázkou reflektoval zážitky ze společného cvičení jógy a jemně ironicky si skrze zobrazení pozice hlavou dolů čili vzhůru nohama pohrával s řízeným prožitkem vlastní intimity. Fenomén vzhůru nohama se posléze začíná čím dál více prosazovat, cvičenka jógy v pozici psa se ocitá jakoby od stropu zavěšená za všechny čtyři.

Dnes to malířka sama glosuje: Humor mě přešel, přišel skutečný pocit nejistoty. Jako již tolikrát v dějinách (i umění), v nejistých dobách tíhneme k základu, materii, zemi. Lindě Klimentové se krajinné, resp. přírodní motivy na obrazech vynořují z mlžné atmosféry, skrze její filtr ale proniká pro ni příznačná rozptýlená záře, v tuto chvíli možná příslib, že mlha se rozpustí. Dále je na pořadu již ovocný sad, sklizeň úrody. Z prvního meditačního zrcadlení ve výše popisovaném akvarelu vycházejí plátna, vizualizující akt léčebné kůry - zelené horizontální postavy prorůstávající i prorůstané s okolní přírodou, muž - Krtek - zakořeňuje svými prsty do hnědé prsti[1]. A to je již čas pro Viselce, obraz na plátně s ústřední postavou pověšenou za jednu nohu, druhou ležérně zkříženou. Dovoluji si ji v tento moment označit jako figuru klíčovou, svorník pocitů a možností. Uvažujeme-li tarotové figury jako symbolická návěští na individuační cestě, pak na tzv. 12. arkánu Viselec překračuje aktivní čili mužské zasvěcení, založené na rozvíjení sil, které jedinec čerpá sám ze sebe, do mystické oblasti zasvěcení pasivního, ženského. Osobnost přestává povyšovat vlastní síly a vědomě se odevzdává působení vnějších vlivů.

Viselcovo tělo je nečinné a nemohoucí, neboť jeho duše se uvolnila a obklopila organismus jemnou atmosférou, v níž se odráží nejčistší duchovní záření. (…) Viselec přesně vzato není již pozemskou bytostí, neboť hmotná realita mu uniká, žije ve snu své ideality, zavěšen na tajemné šibenici, tvořené dvěma osekanými stromy, spojenými příčkou z mrtvého dřeva1.

Jeho pozice mate zdánlivou nehybností, avšak jakkoli je fyzicky spoutaný a nemohoucí, o to větší má skrytou duchovní sílu. Jeho příběh je univerzálním příběhem vědomé oběti a potenciálu proměny, nachází se uprostřed iniciační cesty, na pomyslném rozhraní starého a nového (neodbytně se mi vkrádá kristovská paralela, také naplňující tento archetyp a potvrzující univerzalitu Viselcova „náboženství“). U Lindy Klimentové se na obraz Viselec symbolicky zakládá vlastně již na oné dřívější cestě k protinožcům. Nejprve jej maluje akvarelem a nyní se k němu znovu promýšlí a promalovává na plátně, jež je v současných relacích většího středního formátu, přesto působí monumentálně. Stává se myšlenkovým i vizuálním úběžníkem výstavy spolu se svým o něco dříve dokončeným pandánem Balkon a strom, na němž figura stojí na jedné noze, s rukama sepjatýma nad hlavou v jógové pozici Stromu, který jí symbolicky prorůstá.

Současné obrazy Lindy Klimentové se oproti dříve převažujícímu vizuálnímu požitku posouvají do hloubky. Jakkoli vycházejí z osobních zážitků, týkají se pocitu, na kterém bychom se většinově shodli: Všechno znejistělo. Svět se ocitl vzhůru nohama. V té nepohodlné pozici je zároveň naděje, šance nahlédnout věci z opačné perspektivy, porozpustit ego a přiznat si, že jsme součástí. Ostatně viselec, jehož hlava směřuje k zemi, neusiluje o dobytí nebes. Jeho zájmy jsou na zemi.

Lucie Šiklová, Velikonoce 2022

[1] Alespoň v poznámce pod čarou si na tomto místě připomeňme mystickou postavu Zeleného muže a Hildegardu z Bingen a její představu viriditas (zelenosti) jako zdraví.

2 Oswald Wirth, Tarot a středověká obraznost, Malvern, Praha 2013, s.135 -136