Sometimes you need to be yourself

Jaký je vztah mezi vnější formou věcí a jejich materiální subjektivitou? Možná, že vše určuje náš vlastní pocit a jím vedený pohled, jak naznačuje aktuální výstava Nevšední všednosti Karímy Al-Mukhtarové a Martina Pondělíčka v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. Ale co je tu vlastně všední a co je nevšední, ptá se v recenzi Amálie Bulandrová.

Sometimes you need to be yourself

Otázky týkající se autentického bytí jsou vlastní úvahám německého filozofa Karla Jasperse, na kterého odkazuje hned první věta průvodního kurátorského textu společné výstavy absolventky intermediální konfrontace (UMPRUM) a intermédií (AVU) Karímy Al-Mukhtarové, a studenta ateliéru Intermediální tvorby (AVU) Martina Pondělíčka, kterou kurátorsky připravil Adam Hnojil. Zdůrazňuje konkrétně metaforu horizontu, jejž je potřeba neustále překračovat. Tedy detekovat nové možnosti, aby nedocházelo k atrofii.

Nové možnosti filozofování, lépe snad nové úhly pohledu na zdánlivě všední objekty zprostředkovává i právě referovaná výstava dvojice umělců, kteří v tandemu nevystavují poprvé: začátkem roku 2020 se společně představili v bratislavské galerii Photoport projektem nazvaným Juxtaposition a spolu s dalšími absolventy AVU pak například výstavou Všechno bylo vždycky lepší (GAMPA, 2021). Jelikož se tedy zdá, že profesní vztah Pondělíčka a Al-Mukhtarové je již delší dobu budovaný, nabízí se otázka jeho podstaty. Doplňují se obsahově? Jsou mezi sebou v napětí nebo v (přímém) kontrastu? Fungují jako rub a líc? Nebo existují ve smyslu zmíněné juxtapozice – vedle sebe bez detekovaného spojovacího prvku?

Prostorem rámujícím obsahy děl obou vystavujících jsou v Jihlavě dva menší sály v přízemí historické budovy galerie, kde prvnímu z nich dominuje (snad) gotický sloup. Svou centrální pozicí předurčuje spolu s dobovou stropní klenbou výrazný vstupní předpoklad pro symetrii všeho zde prezentovaného. Druhá místnost, jejíž obsah prosvítá za chodbičkou otevřenými dveřmi, funguje naopak jako ničím nerušená white cube. Samotnou tvorbu intermediálních umělců zde představuje celkem dvacet pět artefaktů, tvořených různými materiály (sklo, bavlna a vlna, šamot, nylon atp.). Právě materiálové vztahy uvnitř jednotlivých objektů působí jako hlavní motiv celého výstavního konceptu: Křehké i hutné prvky sebou navzájem prochází, doplňují se i přesto, že svou fyzikální podstatou jako by si snad měly spíš odporovat. Možná právě tímto paradoxem přitahují pozornost, vyvolávají výraznou emoční intenzitu a navazují vztah se svým diváctvem.

Tento vnitřní materiálový poměr tak v jistém smyslu „přebíjí“ zájem o vztahy mezi samotnými artefakty, které jsou v obou částech rozvěšeny v pravidelném rytmu po stěnách, někdy také umístěny na bílé podstavce či přímo na zem. Střídají se nikoliv v přesně určeném řádu definovaném autorstvím, ale spíše v návaznosti na tematické celky, tedy takřka dramaturgicky. V prvním historickém sále tak vedle sebe nacházíme například několik hliněných obličejových masek Karímy Al-Mukhtarové, které patří do mnohovrstevného autorčina souboru Inner Feeling (2021). Všechny jsou zjevně modelované podle stejné předlohy (mají stejné proporce), avšak svým povrchovým zpracováním se liší: Některé dotváří výšivky bavlnkou, jiné jsou například pomalované fixou. Nejen nevšední materiálovou kombinací, zdánlivě nesourodou, ale i celkovým opracováním směřují k napětí mezi objektivitou a subjektivitou, podobně funguje také (snad) autentický otisk tváře a individualizované pojetí jejího vnějšku. Vyvolávají úvahy o plnosti a prázdnotě, identitě a autenticitě. Z protější galerijní stěny je navíc v ironickém vyznění doplňuje fotografie vztyčené ruky, na jejíž dlani čteme bavlnkou vyšitý nápis „Sometimes you need to be yourself“, jediný text ve výstavě.

Z celkové kompozice výrazně vystupuje také soubor Jantar I. & II. (2022) Martina Pondělíčka, jenž je tvořený menšími i velkoformátovými plátny s našitými skleněnými korálky. Tyto reliéfy a jejich abstraktní kompozice silně přitahují pozornost: jsou živé, s každým krokem se díky odleskům hýbají a přeskupují, mění svůj tvar. Původně všední materiál – skleněný korálek upevněný bavlnkou na plátnu – se jako drobný základní kámen násobí ve své mnohosti, zaplňuje plochu a generuje stále nové pohledy. Živost Pondělíčkových objektů se projevuje nejvíce při obcházení objektu, přibližování se a opětovném oddalování. Napětí mezi objemem a povrchem nabývá i zde plných obrysů, a to zejména v záplavě monochromatických korálků, odrážejících částečně okolní prostředí, tedy i nás samotné. Důležitá je přitom hra s pohledem, nemožnost vybrat si jeden správný úhel či vidět celek reliéfu vícekrát ve stejné podobě. Objekt vnucuje otázku, čím vlastně je.

„Všechno, co vím, je v rozštěpení na subjekt a objekt,“ říká v úvodu zmiňovaný filozof Karl Jaspers a dodává, že jev – předmět (objekt) je pro mne, nikoliv o sobě. Uvedené můžeme vztáhnout k plátnům z cyklu Jantar a sledovat živost korálkových útvarů, jejichž proměnlivost utváříme sami svým pohybem a zvoleným úhlem pohledu.

Avizovaná všednost užitých materiálů nijak výrazně neruší první dojem rozdílnosti výstavních sálů – vše naopak působí důsledně a promyšleně. Instalace svou precizní skladbou vybraných materiálů působí dokonce takřka posvátně: jako například textilní Měsíční kniha Slunce Martina Pondělíčka, která skrze zapracování hedvábí evokuje honosné liturgické objekty.

Uvedení výstavy Nevšední všednosti odkazem na existencialistického filozofa funguje jako podaná ruka. Povzbuzuje k soustředění se na jejich hranice i pohybu dál, až za horizont vnější formy, kde se nachází další, autentické (ale co to znamená?) vrstvy odhalující svébytnou životnost a potenciál hmoty. U obou prezentovaných umělců můžeme uvažovat o feminismem ovlivněném novém materialismu, kdy subtilní bavlnka v dílech Al-Mukhtarové není pouze prostředkem zobrazení, ale aktivizátorkou hlíny či skla, kterými prochází, aktérkou konstrukce reality. Podobně není křehkost pouze kvalitou, resp. charakteristickým prvkem papírových objektů Pondělíčka, ale aktivní složkou, která spoluutváří výslednou strukturu hmoty.

Kurátorský koncept výstavy Nevšední všednosti odkazuje na Jaspersovu tezi, že žádný objekt není bez subjektu a subjekt bez objektu. Návštěvník či návštěvnice si sami dotváří vlastní tváří celoobličejové šamotové masky Karímy Al-Mukhtarové: Jejich „tělesná“ hmota kontrastuje se subtilností výšivky i transparentním sklem; prostřednictvím horizontu vlastního odrazu na lesklém povrchu fotografie; dotykem formují textilní prvky a závěsné koberce…

Jednotlivá díla se ani nepřebíjí, ani nedoplňují – existují ve vztahu k sobě navzájem a zároveň i ke mně. Spojovacím prvkem je tu obyčejná linka-bavlnka a v hlavní roli prezentované tvorby není téma, poslání, statement či přesvědčení, ale hmota samotná. Nejlépe to ukazuje uvedený nápis „Sometimes you need to be yourself“ – podstatou díla jako by totiž nebyl ani tak význam nápisu, jako spojení bavlnky (a předpokládané, již nepřítomné jehly) a lidské kůže ruky.

Příznačné je pro tento celek téma průniku, související s tendencí rozkladu, který však simultánně nabízí možnost znovusestavení do celku. Příkladem může být rozměrné zrcadlo, jehož původní praskliny jsou nyní zaplněny (lidskými) vlasy. Vlasové struktury sice na jedné straně deformují obraz na zrcadlové ploše, na druhé jej ale vytváří, pronikají do identity zobrazovaného výjevu. Autentické bytí není ani subjektem, ani objektem – vyjevuje se naopak v celku rozštěpení na objekt a subjekt, a musí naplňovat kategorie, tedy naplňovat je smyslem a významem, tím se vracíme zpátky ke Karlu Jaspersovi.

V celku prezentované tvorby Karímy Al-Mukhtarové a Martina Pondělíčka se rozštěpení na objekt a subjekt ztrácí, prolíná se a následně opět spojuje. V meditativním, takřka bezčasém prostředí zhmotňuje jejich tvorba různé roviny a kombinace představující realitu jako nevšedně všední.

Karíma Al-Mukhtarová, Martin Pondělíček: Nevšední všednosti / kurátor: Adam Hnojil / Alternativa – Oblastní galerie Vysočiny / Jihlava / 25. 3. – 29. 5. 2022

Fotoreport, foto: Marcel Rozhoň