Artalk.cz

Tři patra barev

Museum Kampa připravilo velkou přehledovou výstavu Jiřího Sopka. Na výstavě samotné najdete rozměrné obrazy z celé jeho šedesátileté malířské dráhy. Ondřej Balada je v recenzi doplňuje také o souvislosti z malířova života a hledá významy konkrétních obrazů.

Tři patra barev

Psal se rok 1967 a v Galerii Václava Špály probíhala skupinová výstava Nová jména. Tehdy pětadvacetiletý čerstvý absolvent AVU Jiří Sopko zde poprvé vystavoval své obrazy společně s dalšími umělci nejmladší generace a malovat už nikdy nepřestal. Ani když období uvolněných 60. let skončilo a on musel opustit místo asistenta na AVU a živit se restaurováním a po dvě desetiletí nemohl vystavovat. A malovat nepřestal ani po revoluci, přes opakované vyhlášení „smrti malířství“. Průřez jeho rozsáhlým malířským dílem teď ukazuje Museum Kampa, které uspořádalo k autorovým osmdesátinám retrospektivní výstavu.

Jiří Sopko se narodil v roce 1942 na Zakarpatské Ukrajině, většinu dětství ale strávil v Kladně. V prvních plátnech variujících odstíny šedé ještě zůstal otisknutý dojem z průmyslového města plného prachu a kouře. Svou charakteristickou pestrou paletu křiklavých, téměř jedovatých odstínů žluté, červené a zelené pro sebe našel až během studií na Akademii výtvarných umění v Praze (1960–1966). Těsně po absolvování stihl odjet na cestovní stáž do Francie a na Kypr a na přelomu 60. a 70. let působil na AVU jako asistent. Svobodnější životní období uzavřela jeho sólová výstava v pražské Nové síni. Nastupující normalizace jej ale přinutila akademii opustit, a tak se živil restaurováním. I díky přátelství s Jiřím Načeradským a Karlem Neprašem měl blízko ke skupině Šmidrů a stal se ústřední postavou malířů české grotesky, jak ji definoval Josef Kroutvor. Osobní krize z nemožnosti vystavovat u Sopka vyvrcholila v polovině 80. let, na jejich konci ale přichází obrat. Už před sametovou revolucí se přidal ke skupině 12/15 Pozdě, ale přece a v roce 1987 dokonce samostatně vystavoval v Mnichově (Walter Storms Galerie). Po revoluci si jej studenti AVU zvolili za svého profesora a Sopko tam pak působil více než čtvrt století, z toho osm let jako rektor školy. Jeho poslední pražské výstavy se odehrály v roce 2002 (Jízdárna Pražského hradu) a 2007 (Galerie Rudolfinum). Navzdory tomu, že jde o důležitou postavu tuzemského umění, Sopko vystavuje jen zřídka a retrospektiva v Museu Kampa je proto vzácnou příležitostí vidět pohromadě větší množství jeho děl, z nichž část pochází ze soukromých sbírek.

Retrospektiva zabírá všechna tři patra Sovových mlýnů a Sopkovy malby v jejich prostoru získávají na monumentalitě. Zatímco v přízemí s vyššími stropy mohou návštěvníci obdivovat velké formáty z odstupu, do vyšších pater kurátor a kurátorka nainstalovali drobnější malby i díla na papíře, které lze vnímat relativně nerušeně z intimní vzdálenosti. Instalaci doplňuje subtilní architektura Tomáše Džadoně, jejíž žluté latě a police připomínající rovné tahy štětcem doplnily kvádry tmavomodrých laviček odvozených z motivu vody, opakované na vystavených obrazech. Jako prostorový celek tak výstava působí navzdory množství vystavených děl příjemně vzdušně.

 

Z rozsáhlého malířova portfolia vybrali Jan Skřivánek a Linda K. Sedláková více než stovku obrazů a okolo padesáti kreseb a prací na papíře. Díla jsou seřazena částečně chronologicky, hlavním pojítkem jsou ale motivy jednotlivých maleb. Takové řazení je logické, Sopko totiž mnohdy tvořil v tematických sériích s dlouhým časovým odstupem a k některým motivům se opakovaně vracel.

Již v přízemí muzea se pak návštěvníci setkají se dvěma momenty, kdy se autor dostal na hranu média malby. V díle Vodní pólisté ze druhé poloviny 70. let společně se sochařem Bohumilem Zemánkem propojili malbu a keramickou plastiku. Motiv vody se objevoval v díle obou autorů. Zatímco pro Zemánka byla symbolem přirozenosti a spojením lidského a přírodního, v Sopkových obrazech je živel náznakem vysvobození z omezeného prostoru totality. V obrazu Velké koupání z roku 1992 pak silueta postavy metaforicky vystupuje nad hladinu vody i rámu. Padlý režim Sopko komentuje i v triptychu Rudá lázeň, namalovaném krátce po sametové revoluci. Postavy se v něm vynořují ze zatuchlé rudé hladiny s pohledem upřeným ostře vzhůru, snad k příslibu světlých zítřků. Již na začátku devadesátých let tak dal jasně najevo, že s významově vrstevnatou, metaforickou malbou rozhodně neskončil, což dokazuje i v pozdější sérii obrazů zaměřených na fenomén světla. Plátna s jednoduchými názvy jako Světlo nebo Neon z přelomu tisíciletí jsou jedny z vizuálně nejpůsobivějších autorových prací na výstavě. Sopko v nich již nezpracovává světlo jako přírodní úkaz, ale jako duchovní fenomén nad rámec přirozeného. Kurátoři vystavili i čerstvá díla z posledních let. Série Hrady I–III, v níž malíř navázal na obrazy měst a krajin z přelomu tisíciletí, a tři obrazy Krmení se nachází v soukromých sbírkách. Retrospektiva tak může být ojedinělou příležitostí, jak je vidět na vlastní oči. Škoda, že k čerstvým dílům neexistuje na výstavě obsáhlejší komentář. Podle tiskové zprávy bylo cílem kurátorů představit Sopkovu tvorbu v reprezentativním výběru. Výběr prací z jednotlivých období a témat se na výstavě podařil, zároveň mi ale chybí ono představení. Kromě úvodního textu a stručného životopisu malíře doprovází retrospektivu čtyři krátké odstavce popisující stručně základní okolnosti Sopkovy tvorby a několik autorových citací. Rozhodnutí textem šetřit ale vnímám jako promarněnou příležitost. Ukazuje se to mimo jiné u komentáře ke kresbě Antabus z roku 1986, který odkrývá význam postavy, pilulky i ptáčka, jako situaci z protialkoholní léčebny, v níž se zvířecí alter ego postavy chystá sezobnout nenáviděný lék proti závislosti. Jistě ne všechna Sopkova díla potřebují obsáhlý komentář, navíc je malíř známý odporem k interpretování svých vlastních děl. Pokud by se ale laický nebo zahraniční návštěvník chtěl o Sopkovi dovědět něco více, nezbývá mu, než si zakoupit objemnou monografii z roku 2007.

Významově vrstevnaté Sopkovo dílo má i vzhledem k současným krizím, jež nás nutí aktualizovat vlastní hodnoty, stále co nabídnout nejen z hlediska formálních malířských kvalit. Téma lidství a vztahu jednotlivce a společnosti, které malíř opakovaně komentuje prostřednictvím metafor, jsou přes stáří některých děl mnohdy bolestně aktuální. Sopkovy figurální malby totiž odhalují lidské slabosti a momenty, které se s odstupem času nemění, jen z nich místo totalitního režimu těží současné korporace a technologické společnosti. Retrospektiva v Museu Kampa je vizuálně atraktivní výstavou, které chybí špetka kurátorské odvahy k aktuálnější reflexi Sopkových děl, díky níž by mohla být něčím víc, než „jen“ vzdáním pocty zásadní osobnosti českého umění.


Jiří Sopko / kurátoři: Linda K. Sedláková, Jan Skřivánek / Museum Kampa / Praha / 12. 3. – 29. 5. 2022

Foto: Ota Palán, celý fotoreport najdete zde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *