Artalk.cz

Fikce mezi místy reality

Jsou příběhy, které jednoho dne vzniknou a zůstanou takové, jaké jsou. A jsou příběhy, jejichž původ jen tušíme, sami jsme jejich součástí a zdaleka ne jen příjemci. Jsou to příběhy, jež se podivně proplétají ve vrstvách minulosti a smazávají hranice toho, co je, a toho, co by možná mohlo být. Právě to je přístup v tvorbě Kristiny Fingerland, která v Galerii Kostka vystavuje další část svého dlouhodobého projektu.

Fikce mezi místy reality

Kristina Fingerland svou výstavou Dvorní asistentka velké sestry Miry navazuje na svou práci Oikos, kterou vystavila v zimě v Galerii Jelení a již obhájila jako diplomovou práci na pražské UMPRUM. Výstava však zdaleka není jen pouhým prodloužením předchozího, ale další kapitolou, u které divák již při vstupu ví, že konec zůstane daleko za horizontem.

Médiem Kristiny Fingerland je fikce, kterou opracovává skrze prizma reality. Svým na první poslech jednoduchým vyprávěním příběhů otevírá společenská traumata a ohledává jejich tvar. Poprvé se jako vypravěčka představila projektem Metanoia (2018), což byl soubor sedmi upcyklovaných mikin upozorňující na problémy, kterými žijeme – či doslova „ve kterých žijeme“. Na rozdíl od jiných designérsky zpracovaných oděvů totiž každá z jejích mikin rozevírala široké téma, a to jednak ilustrativně ztvárněné ve výšivce na rubu, ale i obsáhle pojednané v textilní visačce všité v líci, kterou obvykle odstraníme, aniž bychom jí věnovali větší pozornost. Právě tyto jemné detaily směřující naši pozornost k věcem, které by jinak zůstaly nezpozorovány, jsou základním principem autorčiny práce. Ta se však stále více odpoutává od textilu ke svébytnému textu, ke kterému dospěla v práci Oikos.

Oikos představila Fingerland jako svébytné prostředí, jehož centrem je kopulovitá konstrukce obsahující objekty emotivní hodnoty. Celou atmosféru dotváří svit svící a všudypřítomný text poletující na stěnách. Celá instalace odkazuje k mnohovrstevnatému významu řeckého slova οικος, ale vzdává se toho být jen pouhou definicí. V základním významu odkazuje řecké slovo οικος k „domu“ či „obydlí“. Avšak v Odysseii jím rétoři rozšiřují jeho význam a odkazují k obsahu domu, tedy k majetku. Později nabyl οικος mnohem širšího významu jako základní buňka ekonomické, sociální a politické struktury, ke které má nejblíže náš pojem rodiny, ale zdaleka mu není ekvivalentem. Οικος v sobě váže rodinné, majetkové, ale i náboženské vazby. Oikos je malý, svébytný kosmos, tvořený příbuzenskými pouty, majetkem uchovávaným rodinnou, tradicemi i příběhy. Archaická kultura upínala tato pouta k otci, jenž je předával svým synům. Přestože Fingerland vychází ze své soukromé zkušenosti, překračuje ji vstříc k obecným principům ve společnosti jakožto majestátní stavbě. Práci Oikos proto vetkala do lehké konstrukce naplněné nostalgiemi, dědictvím a fikcí, jež se nápadně podobá realitě. Skrze předměty ukotvila svůj „román“, tematizovala je ve vzájemných vazbách a zaplnila jimi nedořečená místa. Její „román“ je stavbou, oikos, který drží vše pohromadě a současně dává prostor jednotlivým příběhům a postavám se vykreslovat. Není podstatné, které z nich mají své skutečné protějšky a které žijí jen v příběhu. Fingerland již ve svém debutovém projektu uvedla princip metonymie, který se zde stává sofistikovanějším. Zde jsou to metonymie, kterými drží vazba reality a fikce, a jsou tím, co činí její výpověď obecnější.

Tvorba Fingerland nás vede k období novověké filosofie, jež se zabývala mocenskými vazbami ve společnosti, tedy implicitními vazbami mezi jedinci. Její myšlenky však přesáhly svou dobu, a zrcadlí se v otázkách současnosti. Abstraktní dobový pojem „společenská smlouva“ by v tehdejším pojetí Thomase Hobbese měl mít svého Leviatana, svrchovaného suveréna, který dohlíží na společnost a její chod. Naopak Jean-Jacques Rousseau idealizoval stav člověka před existencí společenské smlouvy. Společnost by podle něj měla být založená na sdílené, obecné vůli. Společenská smlouva se sice soustředí na vazby a tenze, kterými společnost drží pohromadě jakožto abstraktní stavba, v jádru obsahující archaické οικος. Tato stavba se váže implicitně i ke všemu, co je v ní obsaženo, co zdědila a co po sobě zanechá. Společenská smlouva totiž zdaleka není jen o lidech. Etický vztah ke krajině, „pozemku“, na kterém stojí stavba společnosti, neleží mimo ni samu, ale je její vnitřní součástí. Snad i to byl důvod, proč se Rousseau vztahoval k prvnímu člověku. Oikos proto nalezneme jako předponu ve slovech ekonomie, rovnováha obchodního vztahu, a ekologie, rovnováha vztahů v prostředí. Rousseau viděl přirozenost člověka v jednotě s přírodou, před tím, než se jeho vazba k ní stala mocenskou. Ostatně on sám stál na prahu průmyslové revoluce. A snad právě to, mocenský vztah člověka ke krajině, je nejdůležitější vztah, který je dnes urgentně nezbytné přehodnotit.

Poetika Kristiny Fingerland neunavuje dlouhým exkurzem do filosofie osmnáctého století, při úvahách o jejím díle k nim však vybízí. Autorka nás provází stavbou svého domu, jeho obyvatelů, a jen tak mimochodem upozorňuje na to, že se nám patrně celá stavba velmi brzy zřítí na hlavu. Upozorňuje především na to, že tuto diskusi vedeme již velmi dlouho a bez valného výsledku. Namísto paniky však nabízí záplatu, pokojně vyspravit několik špatných trámů, vyplést díru ve střeše. Environmentální žal sice nezmizel, ale přiměl nás otočit se zpět, odvrátit se od neudržitelného pokroku k časem prověřeným tradicím, řemeslům a postupům. A kosmologií, která vše v její tvorbě drží pohromadě, je textil. Textilie je zde homeopatikum, jed, kterým by (snad) mohlo být léčeno. Textilní průmysl jako jeden z nejneudržitelnějších a nejpomíjivějších je jednou z příčin změny klimatu. Přesto jsou textilie nositelkami minulosti, tradic a péče, sounáležitosti kultur jakožto jedné rodiny člověka. Fingerland využívá textilní výšivku nejen jako vlastní formu své umělecké praxe, ale i nástroj vyprávění, a především jako symbol.

Materiál v jejích posledních dílech nabývá formy symbolu, tedy formy, v níž komunikuje komplexní obsah. Fingerland je totiž švadlenou – přadlenou v symbolickém smyslu slova. Vlákna, která spřádá v myšlenkách a z nichž tká pevné sukno, jsou strukturou reality – fikce, do které sama vstupuje, záplatuje a štupuje nepovedená či zpuchřelá místa. Samu sebe snad jako by situovala do pozice asistentky – dvorní asistentky – setry Miry. Její místo v příběhu je tak stejně reálné jako imaginativní. Román je tkaný ve vazbě atlasové, lesklé a hedvábné na omak. Práce s látkou, kombinace odlišných textur, vytváření komplikovaných ornamentů z prostých vláken jsou vlastní myšlení, třídění a kombinací vědomostí, konstrukcí i imaginací. Švadlenami jsou všechny editorky, překladatelky, spisovatelky, básnířky, filozofky, …, které splétají, sešívají, vyspravují díry, někdy dokonce celou látku přebarví a původní střih rozpářou a přešijí na něco zcela odlišného.

Fingerland v současné instalaci Dvorní asistentka velké sestry Miry je o kus skromnější než v předchozí instalaci Oikos, text se nyní doslova propsal na plátno a rezonuje v centrálně umístěné sešívané látce. Až asketicky vyhlížející instalaci doplňuje místo s mýdlem a umyvadélko, jež kolem Velikonoc asociovala novozákonní tradice. S narativem zde autorka začala pracovat jako se sochou, opracovává jej zvukem během četby, která rezonuje instalací – samotný text zde však absentuje. Divákovi je tentokrát znemožněno do textu proniknout konvenčně – text na plátně je sice přítomný, ale nečitelný. Vystupuje tak z modelu ilustrace stojící při textu, hmota textu se nyní stává doplňkovým materiálem – a ilustrace a předměty nesou sdělení. „Vyprávění příběhů výšivkami není luxus,“ píše Donna Haraway, „je to utváření prostoru pro životní příběh, který [Ursula] Le Guin nazývala ‚pytel hvězd‘.“[1]

Situace, kterou Fingerland vytváří, je inverzní. Vyšívá příběh, jehož text postupně hledá. Její umělecká praxe, do jejíhož fragmentu nám dává nahlédnout, pracuje s nevyjádřeným, inverzním – přesto inherentně přítomným. Je perspektivou, jak je možné pracovat s traumatem a léčit jej jako událost v širších vazbách. Se vší poetikou však zachovává apel na „tady a teď“, neodkládá řešení problému do hypotetické a teoretické abstrakce. Fikce, kterou v tvorbě využívá, má subversivní charakter – někdy je totiž nejlepší si vymýšlet, abychom popsali abstraktní problém komplexně.

[1] Donna Haraway, Introduction, in: Ursula Le Guin, The Carrier Bag Theory of Fiction (Londýn: Ignota, 2019), s. 11–12.


Kristina Fingerland / Dvorní asistentka velké sestry Miry / kurátorka: Tereza Jindrová / Galerie Kostka / MeetFactory / Praha / 13. 4. – 29. 5. 2022

Foto: Studio Flusser

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *