Krajina užitečného chaosu

Na výstavě Domov a svět v Muzeu umění v Olomouci představují kurátoři Barbora Kundračíková, Jakub Frank a Ladislav Daněk pohled na středoevropskou krajinu skrze různorodá umělecká díla. Podle Martina Drábka vytváří „asociativní koláž, v níž se prolíná minulé, současné, mýtické a existenciální.“

Krajina užitečného chaosu

Panel, na kterém visí obraz Zimní radovánky od Josefa Lady, vyplní po vstupu do instalace většinu vašeho zorného pole. Je okrajem, částí organismu, může být ale také impulzem k mylnému očekávání. Očekávání, že projekt Domov a svět je poklidnou variací na téma dlouhodobých expozic. A že olomoucké Muzeum umění je přesně ten typ instituce, která nás historií zobrazování krajiny provede s didaktickou systematičností, bude se držet časové osy, geografických kontextů a stylové příslušnosti. Nic z toho se ale nestane. Ladův obraz je totiž skutečně pouze částí složitého organismu, který je produktem spolupráce kurátorů Barbory Kundračíkové, Jakuba Franka a Ladislava Daňka. Ti zde nekonstruují vyprávění o krajině středoevropského prostoru pouze jako evidenci proběhlého, ale pokoušejí se vybudovat aktivní významové pole, experimentální asociativní koláž, v níž se prolíná minulé, současné, mýtické a existenciální.

Výstavu jak konceptuálně, tak fyzicky ohraničují tři typy krajiny. Pomezí (Šumava), rovina (maďarská pusta) a vrcholy (Tatry). Trojice vybraných metavyprávění je v ústředním prostoru muzea nainstalována tak, aby vytvářela ovál, jehož střed – zóna interpretace, zůstává prázdný. Architektura instalace tak ve zjednodušené verzi replikuje prostor střední Evropy. Prioritním cílem projektu Domov a svět bylo vyzkoušet si, jak by v budoucnu mohla vypadat jedna ze sekcí SEFA (Středoevropského fóra), jehož nová budova snad v příštích několika málo letech skutečně vznikne. A zdá se, že právě díky ambiciózní mezinárodní podstatě této platformy, odmítli jít kurátoři cestou ověřeného konzervativního formátu, tedy vystavení toho nejlepšího, co depozitář nabízí. Jejich variace na téma dlouhodobé expozice se zaměřením na středoevropskou krajinu, je tak především způsobem, jak skrze jasně definovanou kurátorskou interpretaci, obhájit smysluplnost tohoto formátu v kontextu současného světa. Zároveň tím také participovat na utváření identity transformující se tradiční instituce, jakou olomoucké Muzeum umění nepochybně je.

Vybrané artefakty zde nehrají roli dokumentátorů krajiny v proměnách uměleckých stylů, ale spíše divákovi zprostředkovávají setkání s řadou odlišných kontextů (míst, událostí, mýtů). Role jednotlivých děl tak nespočívá pouze v participování na celku a budování systému. Fungují spíše jako autonomní uzlové body, které vás bez ohledu na horizont času pohltí. Jednotky tady zrcadlí celek a jsou ve své významové složitosti metaforou, kde obecné prosakuje skrze konkrétní a kde je počet minut, použité médium, technika, či styl pouze způsobem, jak upřesnit formální specifikace. Díla jsou vybrána napříč 19., 20. a 21. stoletím, napříč médii a také napříč depozitáři participujících středoevropských institucí. Chronologie tady neexistuje, neboť není potřeba. Naproti obrazu a kresbám Joži Úprky tak například visí kresby Jiřího Lindovského, obraz Cypriána Majerníka zase sousedí s epoxidovým reliéfem konceptuálního projektu Rudolfa Sikory a 155 minut trvající film Turínský kůň běží vedle krajinomalby z 19. století od Károlyho Marka.

Mezi texty, které jsou obsaženy v katalogu k výstavě, je zahrnuta také metodologická meditace Barbory Kundračíkové, věnovaná možnostem konstruování obrazu středoevropské krajiny. Kurátorka se zde hned dvakrát odkazuje na knihu Simona Schamy Krajina a paměť, ve které tento britský historik analyzuje krajinu pomocí velmi neobvyklé metody. Krajina pro něj není pouze něco vnějšího, co se dá analyticky popsat, ale také projekce našich vědomých a podvědomých perspektiv, zahrnující mýtická vyprávění, historické sedimenty, či způsoby kultivace a přivlastňování si přírody. Nezastupitelnou a velmi užitečnou roli pak mají v tomto interpretačním chuchvalci umělecká díla, která tuto asynchronní komplexitu proměňují na řád, ovšem pochopitelně svého druhu.

To, že na výslednou podobu výstavy Domov a svět měla tato kniha velký vliv, je nepochybné, neboť kurátorský koncept zde pracuje se stejně různorodým spektrem. Mix zvolených děl nemá za úkol souvisle vyprávět, má využít jejich schopnost kumulovat. Schopnost nechat skrze vizuální umělecký fragment protékat kompletní sedimentační profil paměti zvoleného místa. Grafické listy umírající a romantické Šumavy Josefa Váchala tak sice od deníků Františka Skály dělí bezmála šedesát let a zcela jiný kontext, u obou ale zřetelně prosakuje vědomí, že se pohybují v temné, nebezpečně ambivalentní a eruptivně imaginativní zóně pomezí. Stejně tak jsou metafyzickou hrůzou a existenciální křehkostí života rovin Střední Evropy infikovány tak rozdílné obrazy, jakými je Pusta od Károlyho Marka a Řez Polskem od Wilhelma Sasnala.  Bez ohledu na dobu vzniku tady tak jednotlivá díla demonstrují, že současné je vždy do velké míry definované minulým. Že přízrak křivdy či mýtu je stále latentně přítomný a umí se velmi nečekaně aktualizovat, jak to ostatně s děsivou bezprostředností momentálně ukazuje Rusko.

Když jsem výstavou Domov a svět procházel, čím dál intenzivněji jsem si uvědomoval, že si vůbec nevzpomínám, kdy naposled mi instalace a umělecká díla v ní připadala tak nezastupitelná a užitečná. Kdy naposled jsem skrze záměrný formální a stylový chaos viděl tak vyvážený balanc mezi metavyprávěním a mikrohistorií. Zároveň je ale zřejmé, že experimentální metoda, která v muzejním formátu využívá strategie obvyklé spíše v prostředí současného umění, může u řady diváků, na které jsou zde kladeny nezanedbatelné nároky, vyvolávat odpor. Míru neporozumění pak může ještě znásobit poslední sekce výstavy, která je nazvána Otwock.

Bez jakéhokoli varování a předělu vstupujete do místa, kde se podle kurátorů odehrává případová studie, fokus na vybraný geografický a historický kontext. Ten je zde sledován skrze umělecký projekt, který se v polském městě Otwock odehrával mezi léty 2011 – 2018. Jeho organizátorem byl místní rodák, polský sochař Miroslaw Balka, který má ve svém rodném domě také ateliér. V každém ze sedmi po sobě jdoucích let se do města sjela jiná skupina umělců, básníků, literátů, historiků a kurátorů, s cílem reagovat na toto místo, jeho současný stav i na jeho historii. Nutno podotknout, že se jedná o město, které ve 20. stol. prošlo skutečně dramatickým a často tragickým vývojem a témat ke zpracování je zde tedy nepřeberné množství. V kontextu výstavy Domov a svět je ovšem poněkud problematické, že kurátoři se změnou perspektivy změnili také metodu, pomocí které toto téma prezentují. Jakoby najednou ustoupili do pozadí a nechali pracovat především dokumentaci. Prezentace projektu Otwock je tak podle ročníků rozdělena do sedmi sekcí, které obsahují texty konceptů jednotlivých setkání a několik reprezentativních uměleckých produktů. Instalaci pak uzavírá sekce se sochami Miroslawa Balka.

Právě tato metodologická schizofrenie je největším problémem jinak mimořádně inspirativního projektu. I ona je ale vlastně dokladem skutečnosti, že Barbora Kundračíková se svými kolegy nepřestává pracovat na transformaci identity Muzea umění Olomouc. A že tato výstava je spíše než uzavřenou strukturou a hotovým produktem, vizualizací komplexního experimentálního procesu, který v českém prostředí na úrovni podobných institucí nemá obdoby. A to vážně není málo.

Domov a svět / kurátoři: Barbora Kundračíková, Ladislav Daněk, Jakub Frank / Muzeum umění Olomouc / 3. 3. – 11. 9. 2022

Foto: archiv MUO (Fotoreport zde,)