Artalk.cz

Be good and shut up!

V rubrike Bod zlomu sa venujeme špecifickým a kľúčovým životným zážitkom a fascináciám. Umelkyňu Annu Balážovú som oslovila s tým, či by nechcela napísať o svojej fascinácii pole dancom. Nakoniec sa text nevzťahuje k nemu, ale k niečomu dôležitejšiemu, čo pole dance predchádzalo a čo je pre väčšinu žien bodom zlomu – rodina a s ňou súvisiaca smrť, život, pôrod, materstvo. Je to príbeh silný a archetypálny. Odzbrojuje svojou úprimnosťou, s ktorou pomenúva intimitu a vibe života bez vypúšťania toho, čo sa považuje za tabu. Kto stihol vidieť a zažiť výstavu Be good and shut up!, ktorá prebehla nedávno v brnenskom Umakarte, vie, že Anna je tornádo úprimnosti.

Family poll, foto: Anna Balážová

Abvún d-bá-šmája 

Přesně nevím, kdy se to stalo, pátrám po tom totiž marně. Řekla bych, že spíš než o náhlou změnu v mém životě, šlo o pozvolný proces neustálého zkoušení cizích přístupů, intonací, řečí těla i zrcadlení ducha, který ke mně nepatřil. Pamatuju si, že jsem většinu dne prozpívala, byla jsem holka do života. Nadšená a neustále tančící, blbnoucí a ničím neomezená. Říkala jsem koniny, trávila čas v obří smečce sídlištních dětí venku, na schodišti před bytem nebo poflakováním v přírodě. Když se objevila nějaká výzva, šla jsem do ní s lehkostí, s radostí a bez nároku na výhru. Ne, že bych občas nevyhrála dětskou recitační nebo pěveckou soutěž. Přesto jsem původu své síly nevěnovala pozornost. Mému hlasu jsem pozvolna přenechala svůj vnitřní prostor, zabordelený čím dál většími nánosy toho, co všechno musím anebo bych měla, namísto toho, co všechno můžu. A taky pohledy na život a projevenou realitu jiných lidí, kterým jsem se snažila porozumět. V neposlední řadě pak všudypřítomným hodnocením. Naskladnila jsem harampádí, se kterým jsem vůbec nevěděla, co si počít. Můj hlas se stal vedoucím skladu myšlenek a pochybností. To základní v něm však už chybělo. Pocit jistoty a přítomnost pravdy se z mého života vytratily kolem osmého roku života. Nastal zmatek, který se s každou návštěvou rodiny nebo známých, kteří v dospívajících dětech ze dne na den viděli spíše objekty vlastní touhy, prohluboval. Na to jsem vůbec nebyla připravená. Ani po vědomostní, emoční nebo po žádné jiné stránce. Může to být tak prosté, a člověk pozamyká zbytek uvolněných částí své tělesné schránky. 

Hommage Mač_X, autorská fotografie, 2014

Netkádaš šmach 

Život ve vlastním vězení představ a strachů se zdál být téměř nekonečný. Až do dne, kdy se připomněl svou nedílnou součástí, kterou jsem dosud nevnímala. Tragická smrt nejbližšího nás zastihla dokonale nepřipravené. V nevědomém bytí a z primitivní víry to bylo opravdu drsné. Pár záblesků setkání sama se sebou jsem už ale nevymazala. Je pravda, že potom, co jsem se zprávu dověděla, jsem automaticky běžela k balkónu. Je taky pravda, že to můj táta tušil a čekal mě u něj. Ještě, než mě pevně chytil do náručí, věděla jsem, že skočit z něj, není mojí cestou. Nevěděla jsem ještě jak, ale vědomí, že chci žít se v tu chvíli téměř zhmotnilo. Stejně silná byla vděčnost, která mnou po společné osmnáctileté cestě pulzovala. Za všechny upřímné rozhovory i pro tiché spojení se teď rozlévala celým mým tělem. Zavalila mě absolutní láska, systém mi spadnul úplně stejně, jako když spadne systém počítače. Dokonce jsem před očima viděla stejný obraz, v hlavě jsem slyšela podobný zvuk a v puse jsem cítila úplně neznámou chuť slin, které mi mozek do těla okamžitě vyplavil. Byl pátek, poslední březnový den, poslední den mého svaťáku. Po něm víkend, blackout. V pašijovém týdnu bylo tělo ve zvláštním režimu automat. Pohybovalo se z místa na místo, dojíždělo od povinnosti k povinnosti, jedné bizarnější, než druhé. Hned na Modré pondělí například usedlo do jednomístné lavice a na tabuli se otevřelo zadání první maturitní části. Napsat úvahu na téma Radost. No doprdele. S každým novým dnem se utrpení zintenzivňovalo. Za přítomnosti nedočkavých majitelů pohřební služby následovalo sestavení smutečního oznámení, výběr rakve, fotografie i hudby milovaného. Vše vyvrcholilo rozloučením, nesnesitelnou bolestí, ohromným smutkem i prázdnotou a léčivým tichem následujících let. 

O to překvapivější bylo setkání s ezoterickými terapeutkami téměř o dekádu později. A vlastně i s terapeuty nebo s každým, kdo se dokáže naladit na duše jiných lidí a cestovat napříč časoprostorem. Popis momentu smrti našeho bratra umocňoval jejich blažený, pro mě v tu chvíli šokující a úplně nablblý úsměv, který po chvíli doprovází zvoláním typu: No, ten to měl krásné! Nebo: To byla tak krásná smrt! Jak jako krásná? Co jako bylo krásné? Copak nikdo nevidí, jak já strašně trpím? Spadla mi jedna z neochvějných středoevropských představ, jistota smrti jako konečné a útrpné fáze života zesnulého i celé jeho trpící rodiny. A odhalila se ještě jedna skutečnost, kterou jsem v tu chvíli neviděla. Oběť, která se rýpe ve svém písečku, už je pěkně hluboko a nesmírně si v tom libuje. Lidé dychtivě každý po svém očekávali konec světa a mně představy o sobě samé, o mém životě, mých postojích a náhledech na život začaly čím dál rychleji padat jako domeček z karet. Jenže pustit k vodě každou z nich mě pekelně bolelo. Většinou jsem musela dojít až na hranu svých psychických i fyzických možností, aby mě situace vůbec donutila nahlédnout do svého stínu a přijmout ho. Cítila jsem nutnost vykročit jiným směrem. Některé změny, které jsem v životě chtěla udělat, byly z mého tehdejšího pohledu tak silné, že se mi do života dostala modlitba. Vytvořila jsem si svou vlastní, která mi těžké momenty pomáhala překlenout a záměr dotáhnout do konce. 

Z cyklu Pane Slánský, dovolte mi nesouhlasit. Kombinovaná technika na plátně, 120 × 140 cm, 2018. Chromoxid ohnivý. Caput mortuum. Indigofera tinctoria. Foto: Jan Kučera

Tej Tej Malkutach 

Pak přišlo období, které jsem vnímala jako odměnu za to, že jsem své skladiště domnělých ctností uviděla jako nikomu nesloužící hromadu naplavenin. Za to, že jsem se sama před sebou přestala skrývat a změnila pohled na povrch i nitro poslepované skořápky. Za to, že jsem teď veškerý pohyb chtěla udělat ze svého středu. Ne z mysli. Ne ze srdce, ale z Anny, která v synergii projevuje obojí. Bylo mi lehce, protože jsem vykročila z já můžu a ne z já musím nebo z měla bych. Navíc, jsem hrála takovou interní hru pro jednoho hráče. Krátce po jednom z prvních zmíněných sezení, kde se zhroutila moje představa o odchodu milovaného bratra, jsem před sebou neustále viděla blažený obličej terapeutky. Nešlo se obrazu radosti v její tváři zbavit a proto jsem se rozhodla, že to zkusím taky. Místo, abych věnovala pozornost tomu, jak moc mě jeho nepřítomnost bolí a jak moc mi na světě chybí, zkusila jsem se naladit na Adamův odchodový moment. Uvidím, co se stane, v podstatě nemám, co ztratit. Výsledek byl překvapivý. Byla jsem tam pozorovatelkou a i já jsem cítila, že je všechno, jak má být. Metodu jsem začala zkoušet i v běžných denních situacích, ve kterých jsem se třeba trošku ztrácela. Když jsem měla pocit, že někdo manipuluje skutečností nebo že úplně nerozumím tomu, proč se někdo nějak konkrétně chová, nastoupila jsem do jeho bot a zkusila nahlédnout jeho očima. Nejplodnější bylo situace pozorovat z odstupu. Ne z něčí pozice, určitě ne z té mé. 

Z cyklu Boží přítomnost Rosy alias Maria, olejový pastel na lepence, 110 × 70 cm, 2019. Mario Tiago. Foto: Jan Kučera

Když jsem otěhotněla, prožívala jsem stav skutečně jako jiný. Matky říkaly: To uvidíš, teď se všechno ještě zrychlí, veškeré změny a představy se ti teprve zhroutí před očima! Měly pravdu, byl to fičák. Jako bych letos do Lucie musela chrám nejsvětější svatyně bezpodmínečně vycídit a do adventu vstoupit jako čisté bytí. Byla jsem tornádem, co do spirály bere všechny kolem. A navíc se ve mě rodil nový život, skrze který jsem cítila všeobjímající lásku. Přestože bych racionální pochopení pro hajzly na scéně mít dříve mohla, byly to pro mě nové prožitky. Když se ve skupině objevil jasný záporňák, moje tělo mě táhlo přímo k němu. Měla jsem potřebu ho tiše objímat a být tam pro něj. Uvolnit jeho bolest i celou situaci nezměrnou láskou, kterou jsem byla. Potom se narodil Jasmin a čím déle jsem ho sledovala, tím větší smysl to dávalo. Byl samotnou láskou, radostí i štěstím. Připomínal mi tím, kým všichni skutečně jsme. 

Sjetá hormony lásky a štěstí jsem svou rodičovskou roli hravě přijala jako poslání. Byla to krásná doba, kdy bylo snadné splynout s oceánem každodennosti a věřit, že je o nás všechny postaráno. Pustila jsem veškeré ambice z hlavy. Neuměla jsem si představit, že se třeba vrátím do práce, že mi svět může ještě někdy dávat větší smysl. Předcházela tomu ale úplná čistka skladu. Když si na to vzpomenu, za pouštěním každé jediné představy byly hodiny a hodiny konfrontací s mým partnerem, křik i léčivé pláče odplavující netušená traumata. Byly to šílené stavy s láskyplným koncem. Později jsme dokázali pozorovat, jak se naše chování pohybuje po určitých drahách, že má podobný průběh a možná i podobnou cestu z nepříjemné situace. Dokonce jsme viděli, že něco souvisí jen se mnou nebo s ním. Druhého jsme pak neměli potřebu do situace zatahovat. Nebo jsme ji jen nechali proběhnout. Naladili jsme se na sebe tak, že jsme situace prožívali společně. Předtím jsme ale nahlédli do svých nejtemnějších stínů. 

Z cyklu Boží přítomnost Rosy alias Maria, olejový pastel na lepence, 110 × 70 cm, 2019. Rosa. Foto: Jan Kučera

Nechwej c’vjánach ajkána dbá-šmája af b-árha

Počátek těhotenství totiž nebyl vůbec v pohodě. S miminkem jsem se cítila skvěle, ale představy o těhotenství, porodu i o rodičovství jsem měla jen negativní. Potřebovala jsem si najít zdravé zdroje i jiné předobrazy, než jaké mi nabízely ženy z mého okolí a koneckonců celá naše západní kultura. Zpočátku mi pomohly střípky příběhů tajuplných žen, taky knihy, porodní báby, jejich kurzy i setkání s matkami a jejich dětmi po krásných porodech. Zjistila jsem, že existují a že je jich čím dál víc. Rozhodli jsme se s mým partnerem Alexisem společně, že se budeme soustředit jen na náš porodní příběh a že o jeho představách nebudeme téměř s nikým mluvit. Zastavili jsme všechny předhánějící se v děsivých porodních příbězích. Věřili jsme, že to je klíč k vysněnému porodu. Jasminův příchod na svět byl krásný. Naše šestinedělí taky. Vítaly ho zástupy návštěv přinášející překrásné dary i poselství. Svěřili nám vlastní příběhy, které jsme společně procítili, oplakali a nabondovaní jsme se v tichosti zase rozešli. 

Jasminovo lůžko, olejový pastel na lepence, 70 × 110 cm, 2019. Foto: Jan Kučera

Hav lan lachma d-sunkanán jaomána 

Uvědomovala jsem si výjimečnost celé naší situace. Byli jsme na ni dva, a protože jsme prodali téměř vše, co jsme měli, nemuseli jsme ani jeden pár měsíců pracovat. Přitom jsme si mohli jednou denně dovolit zajít ven na teplé jídlo i pečovat o sebe a svoji pohodu. Spokojené dítě, pořádně vykojené brněnské macek vypadající jako malý Buddha, nám dodávalo spoustu energie. Vně se změnilo jen to, že jsem teď místo obřího břicha před sebou tančila u tyče s balíčkem na zádech nebo v náručí. Zatímco uvnitř jel Matrix. Pozorovala jsem, jak příchozí okamžitě milují Jasmina, protože milují mě. Alexis vypadal, že to má podobně. Byli jsme takovými tunely, kterými protéká velká životní síla. Naše srdce prohřívala slavnostní atmosféra i vášeň užívat si každou maličkost. Obdivovali jsme inteligenci lidského těla a celá etapa jiného stavu u mě vyvrcholila božskými pocity ženskosti. Umocňovala jsem je na lekcích Exotic pole dance, který se ze své podstaty emancipaci pohybem, přijetí vlastního těla takového jaké je i projevování a užívání si vlastní erotické energie přímo věnuje. 

Frame z videa, autorský, 2016

Wa-š’ bok lán chaubéjn (w-achtachejn) ajkána 

d-af ch’ nán švokn l-chaj’ bejn 

Ještě rok po porodu námi tahle míza krásně proudila. Pozvolna jsme začali chodit do ateliéru a já se vrátila do ženského cyklu, kde se jaro střídá s létem, podzimem i zimou. Bylo normální, že je hlava prázdná. Po velkém psychickém vypětí i denním testování naší pohody jsme se vrátili ze španělské vesnice. Jasmin, který v té době bezvadně znakoval, ukazoval, že noční Brno děsně svítí. Měl pravdu. Jenže chvíli předtím jsem i já zachytila, že mi do hlavy připlula myšlenka. Celá ta situace mě překvapila a musela jsem nad ní přemýšlet. Snažila jsem se zážitek vstřebat a obnovit jemný stav. Měla jsem chuť nechat se zase obejmout prázdnotou. Vynutit si to ale nešlo. I na Alexisovi jsem postupně viděla, že ho už rodičovství tolik nedobíjí, naopak. Jasmin byl sice pořád v jednotě, bylo krásné ho jen tak pozorovat, jak si hraje, jak nic neřeší, jak začíná mluvit a jaká moudra z něj padají. Jenže my rodiče jsme spolu chtěli trávit víc času jako partneři, nejen najíždět do strastí každodennosti. Nechtěli jsme, aby z nás byly automaty dokonalosti. Z frustrace se nám teď dařilo nastupovat do spirály, kterou jsme ještě v těhotenství nazvali Kaskádou Satanicou. Teď už ji uměl pojmenovat i Jasmin, když viděl, že přichází a my do ní naskakujeme. Fajn bylo, že za ni nepřebíral odpovědnost, jen nás na ni jemně upozornil a šel si zase hrát. 

Došli jsme do fáze, kdy jsme si chtěli nechat pomoct odbornicí. Jenže na stížnosti, že na sebe nemáme čas došlo spíš okrajově, protože jsem na setkání jela těhotná. Chystali jsme se proto na druhý porod miminka i na další jiný stav. Byl přirozeně odlišný od toho prvního a přitom z podstaty stejný. Za ty dva roky, co jsme spoustu věcí neřešili, nás teď nutnost konfrontace se sebou samými doběhla.

Lístek Maria, z cyklu Boží přítomnost Rosy alias Maria, olejový pastel na lepence, 70 × 110 cm, 2019. Foto: Jan Kučera

We-la tachlán le-nesjúna

Ela pacan min biša 

Navíc jsme zlehčovali potřebu připravit se na změnu rodinné konstelace. Vysvětlovali jsme sice Jasminovi, co ho nejspíš čeká, jenže svým vlastním strachům jsem třeba já nečelila vůbec. Ani jsem neměla sílu si je připustit. O to tvrdší rána přišla, protože jsem si šestinedělí neusnadnila ani po praktické stránce. Porod byl nádherný, svižný a tělo teď bylo ještě v lepším stavu, než po tom prvním. A nebýt toho posilujícího zážitku, ke kterému jsem se ve všech těžkých chvílích mohla obrátit, nevím, jak bych situaci zvládla. Kojila jsem v tandemu, na všechno jsme byli sami, už se k nám nehrnuly peníze, které by se tolik hodily. Týden po porodu jsem s uzlíčkem na hrudi doprovázela Jasmina na pískovišti. Ten teď potřeboval tolik pozornosti, kolik jsem vůbec neměla sílu mu dát. Když jsem v sobě našla sílu zvednout hlavu a rozhlédnout se po okolí, otřásl mnou význam sousloví Urban jungle a okamžitě jsem věděla, že v našem stavu věcí je něco děsně špatně. Kamarádům a kamarádkám jsem dokola opakovala, že potřebujeme vytvořit smečku dětí v jaké jsem sama vyrostla. Nemohla jsem vydechnout ani já, ani Alexis. Noční běsy i nedostatek, který jsme teď na místo hojnosti cítili na všech frontách, zřejmě ještě opláčeme. 

Dělali jsme nejlíp, jak jsme mohli, ale dobře nám v tom nebylo. Zkušenost našich rodičů i prarodičů žít nechci. Primitivní národy mě hodně inspirují, všechny rady je ale stejně potřeba adaptovat pro konkrétní situaci i prostředí. Vynalézavými mašinkami a pomůckami dnešního světa si taky usnadňujeme život, přestože jen oddalují další drsnou konfrontaci s naším světem. Rozpad společenství, v jakém jsme my lidé žili dříve, měl svůj důvod. Hledání vlastních cest určitě taky. Současný stav věcí ale rozhodně není příjemným nebo funkčním řešením. Intenzivní zkušenost sprintující nukleární rodiny, která se učí metodou pokus omyl, vede člověka k pochybnostem nad sebou samým, nad společenstvím i hodnotovým systémem a nakonec celým materiálním světem. Snadno se ztratí ve vnějších věcech. Pokud si ho nevyboxuje, nemá prostor pro nahlížení reality z odstupu, natož se dostat někam hlouběji. Z celého přirozeně pečujícího týmu zbyli v tom lepším případě dva. Snad aspoň ta hrstka dětí gay–lesbických párů se čtvero babičkami, čtyřmi dědečky, dvěma otci i se dvěma maminkami, kterým se podařilo propojit a vytvořit tak mini-společenství, prožívají jiný zážitek, než kdokoli pečující v naší stále protěžované, leč hodnotově rozpadlé bílé heterosexuální společnosti, která si ani trošku nechce přiznat, v jak velké prdeli se vlastně nachází. 

BE GOOD AND SHUT UP!_test print, autorská momentka, 2022

Metol d’ lache malkuta wa-chajlá 

wa-tešbuchta l’alám almín. 

Dotlačená situací opět až na pokraj svých sil, neměla jsem jinou možnost, než se vyprdnout na všechny metody, rady i představy o tom, jakou matkou bych pro své děti chtěla být. Cesta k mojí přirozenosti je trnitá, protože až na Žalostinou, kde teď s rodinou, která se za pár dní rozroste o třetí miminko, žijeme, vede přes syrovost všeho severomoravského prožitku, kde jsem strávila dětství i své dospívání. Je to právě ta zkušenost, ke které se v rychlosti obracím, když nevím, kudy kam. To se dá v únavě jen těžko změnit. Už jsem za tím, abych si to vyčítala. Prostě jsem mamina, co dětem v klidu, ale bez okolků řekne, že ji serou. Zatím je to lepší, než na ně pak vybuchnout, i když taky doufám, že to není metoda na celý život. Teď nevidím lepší východisko, protože někdy jde člověku snadno, nechat všechno jen tak být a odevzdat se přítomnosti. V tu chvíli se znovu objeví životní síla a tolik potřebné energie. Jenže jestli stav přijde nebo ne, jakoby stejně nemohl ovlivnit. Svou rolí se navíc pravidelně připomínají hormony, proti kterým člověk vůbec nemá šanci jít. Ve své kreativní fázi pak rovnou dětem říkám, že moje nálada a nervozita s nimi dnes nesouvisí, že jsem jenom frustrovaná, protože kdyby to šlo, byla bych dnes raději v ateliéru, než si hrála a pomáhala jim řešit konfliktní situace, protože za pár dní budu potřebovat spíš odpočívat. Nakonec to bývají ty nejhezčí dny, protože mí kluci to hned vezmou na vědomí a co je moje, si na sebe nevztahují. 

Když jsem v uplynulých více, než šesti letech pozorovala všechny ty turbulentní změny v mém životě, v krizích se svěřovala cizím lidem v parku, na pískovišti, v kavárně i třeba na přechodu pro chodce, vyslechla jsem mnoho příběhů, které se podobaly těm našim. Uvědomila jsem si například, že v jinak harmonickém vztahu jdou partneři často proti sobě v totální únavě, v období velkých finančních výdajů, pravidelně například okolo hrazení nájmů a podobně. Rozdělení pracovního času i času pro sebe v jiné, než pečující roli, jakoby se stalo dalším důvodem k pravidelným rozkolům. Viděla jsem taky, že si mnoho lidí myslí, že já to s tím cizincem mám fajn, protože tam je pro tatínky péče o miminko přirozeností. No jo, Alexis možná vyrostl v konvenci, že to tak má být, jenže mu byla vštěpena. Po určité době jsem si všimla, že než žít v rovnoprávnosti, bylo by pro něj jednodušší se na ni vykašlat a dělat si svoje. Ideálně si vzít tak dva roky prázdnin od všech a od všeho. Co už ale ostatní mimo naši dokonalou tabulku péče a práce neviděli, bylo neustálé připomínání dohod a pochopení pro jejich nedodržení. 

Ze všeho nejvíc si teď přeju navzájem se mezi lidmi podpořit. Nechci už déle frustrovat prarodiče tím, že chceme hledat vlastní rodičovské cesty, protože oni to čtou tak, že na rozdíl od nás dělali všechno blbě. Ani nechci frustrovat ostatní rodiče, když nás po zoufalé odchodové hodině křiku a pláče vidí na slunci být pět minut šťastní. Stačí, že se jedno dítě oblíkne dřív, než na to druhé naházím všechno oblečení, načež se první svlíkne, že je mu horko a než to s nim urovnám, druhé si mezitím začne znova s něčím hrát a už se mu nikam nechce. Stojím tam v zimním kabátě, lituju se, že chci sakra jen na chvíli ven a mám chuť vraždit. A dokonce nechci ani děsit lidi, kteří by dítě ve svém životě mít chtěli, ale mají pocit, že na tenhle level sebe-obětující péče nikdy nedosáhnou a tak to rovnou vzdají. Proto jsem ve výstavě BE GOOD AND SHUT UP! v Galerii Umakart ukázala jeden z mnoha zážitků, který mi mateřství, hormonální proměny i neustálé transformace přináší. A který se odehrává za zavřenými dveřmi naší domácnosti. Jenže pokud jste dočetli až sem, asi tušíte, že prožitek mateřství je pro mě komplexním zážitkem. Že bych neměnila, ale rozhodně se nehodlám tvářit, že je péče v současném světě stavem konstantního ráje. 

BE GOOD AND SHUT UP! Fotografie, 2022. Foto: Karolína Kohoutková

Amén. 

Máš právo naladit se na Marii〰Výklady o ní nesdílet〰Máš právo vyzývat〰A přitom nebýt objektem〰Máš právo milovat se se sebou〰Máš právo na celibát〰Kohokoli odmítnout, dokonce i milovaný protějšek 〰Užívat si jednotu〰Vrátit se do duality〰Všechno jen tak pozorovat〰Nasadit mantru Serepes, kdykoli si vzpomeneš〰Celý den se šklebit〰Máš právo scrollovat, u toho těžkou situaci rozdýchat 〰I když všichni kolem blbě čumí, odsuzují tě a neváhají radit〰Zapnout dětem telku a jen tak chvíli lelkovat 〰Máš právo být zase láskou, radostí i štěstím〰Máš právo lehce žít. 


OTČENÁŠ 

(jeden možný nový překlad z aramejštiny) 

 

Ty, je(n)ž zrozuješ! Otče-Matko Kosmu, 

soustřeď v nás své světlo – ať je k užitku. 

 

Svou vládu jednoty stvoř teď. 

 

Tvá jediná touha pak s naší působí,
jak ve všem světle, tak i ve všech formách. 

Dopřej nám náš denní chléb i vhled – tolik, 

kolik potřebujeme každý den. 

 

Uvolni lana chyb, které nás svazují, 

jakož i my pouštíme z rukou vlákna, 

jimiž držíme viny ostatních. 

 

Nedej, aby nás oklamal povrch věcí, 

ale osvoboď nás od toho, co nás zdržuje. 

 

Z Tebe se rodí vůle vševládnoucí,
život a síla k činu, píseň, která vše odívá do krásy 

a obnovuje se od věků do věků. 

 

Vpravdě – síla těchto výroků 

nechť je půdou, ze které 

vyrůstají všechny mé činy: Amen.


Douglas-Klotz, Neil. Prayers of the Cosmos. Meditations on the Aramaic Words of Jesus.
Do Češtiny přeložili Štětka D., Hoffmanová L., korektura Chrášťanská L., revize Aramejských
výrazů Sláma P. Aramejský otčenáš. Meditace na Ježíšova slova. DharmaGaia , II. vydání, s. 69.
V Praze, 2014.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *