Jak (ne)vystavovat performance art?
Mezi úkoly galerií a muzeí umění patří také doplňování sbírek, v poslední době se instituce snaží získávat i díla nedávného a současného umění. O tom, jaké problémy přináší prezentace takových akvizic performance, píše Jana Orlová v komentáři k výstavě akvizic Galerie hlavního města Prahy.
Jak (ne)vystavovat performance art?
Performance art či akční umění si postupem času našlo cestu do většiny sbírkových institucí. Vystavovány jsou v případě prací ze 60. a 70. let zejména fotodokumentace, od 80. let přibývají i případy videodokumentací či performancí pro kameru. Živé akce vidělo ve většině případů jen velmi omezené množství lidí a dokumentace je tedy důležitý způsob konzervace performance a její zpřístupnění veřejnosti.
Otázku vystavování performance artu bych ráda otevřela v souvislosti s výstavou nových akvizic Galerie hlavního města Prahy (GHMP), které jsou veřejnosti zpřístupněny v Domě fotografie pod názvem No Art Today? Na jednu stranu je skvělé, že se městská galerie rozhodla do svých sbírek přidat také dokumentaci československého akčního umění 60.–80. let (+ projekt Replaced Barbory Klímové), zarazil mne ale způsob, jakým jsou prezentovány. Kurátorský tým (Sandra Baborovská, Jitka Hlaváčková, Magdalena Juříková, Jakub Král a Olga Malá) se rozhodl nové sbírkové přírůstky vystavit způsobem, který je značně rozporuplný a na první pohled nekonzistentní. U některých performancí chybí popisky, u děl Barbory Klímové sluchátka. Chybí viditelné odlišení fotografií, které jsou původní či je u nich respektována dobová „vintage“ estetika od těch, jež jsou naopak současnými zvětšeninami. Zatímco tři videa Vladimíra Havlíka jsou prezentována na menších tabletech, video Tomáše Rullera je na obrovské obrazovce, a to bez zjevného kurátorského záměru či vysvětlení. Doprovodný text, který by nezasvěceným návštěvníkům a návštěvnicím pomohl rozklíčovat, o jaký druh umění se jedná, ale bohužel chybí.
Nejde ale jen o tyto formální problémy, dle mého názoru totiž jde o důsledek mnohem hlubší problematiky, a to, jakým způsobem je u vás performance vnímána. Nejedná se totiž „jen“ o fotografie, ale jde zároveň o dokumentace akcí, a tomu je třeba výstavní praxi uzpůsobit. Takové fotodokumentace tak není dle mého názoru vhodné vystavovat stejně jako „běžné“ umělecké fotografie z několika důvodů, které se nyní pokusím nastínit.
Zastřešujícím argumentem je povaha díla, podstata performance je totiž imateriální, můžeme říct, že je to idea, koncept. Tento koncept je nějakým způsobem zachycen fotografem či fotografy a autor performance si z většího či menšího množství fotografií vybírá tu či ty, které nejlépe splňují jeho představu o vyjádření ideje. Když je však vystavena pouze dokumentace bez kontextu, není mnohdy zřejmé, o co jde. Kontextem může být krátký či delší popis akce, datum, lokace apod. Kontextem může být písemné či zvukové zachycení autorových pocitů a prožitků během akce či třeba historky o tom, co se kolem samotné akce dělo (například záznam o tom, jak V. Havlíka zadrželi během performance příslušníci veřejné bezpečnosti a uměleckou performanci vyšetřovali). Podobnou vysvětlující roli mohou mít relikty, tedy materiální pozůstatky z performancí, apod. Stejně tak může vše výše uvedené absentovat, avšak v tom případě by měl existovat doprovodný kurátorský text, který ideovou stránku přiblíží. Idea či koncept by měly být na úrovni dokumentace, popisky či doprovodný text by měly být dobře čitelné a umístěné na úrovni fotografií. Performanci je tedy třeba vystavovat spíše jako konceptuální umění než čistě jako fotografii.
Příkladem výstavy, která takový přístup akcentuje, je putovní retrospektiva Milana Kozelky Na cestě (v současné době k vidění v Domě umění v Ústí nad Labem, posléze bude v brněnském Domě umění), na které pracoval kurátorský tým ve složení Pavlína Morganová, Vladimír Havlík a Jana Písaříková, tedy propojení uměleckohistorické erudice, performerské praxe a znalosti problematiky dokumentace a archivace performance artu. Mám za to, že se způsobem prezentace týmu povedlo divákovi přiblížit zážitek autenticity performancí, stejně jako životní postoje umělce v měnícím se kontextu doby, ve které žil. Vystaveny tu jsou jak fotodokumentace, tak přípravné skici performancí, autorovy popisky a umělecké statementy psané na psacím stroji, nechybí ani básně (v psané podobě i v audio formě). Pro vystavování performance je dle mého mínění klíčové položit si otázku, co to vlastně performance je a dle toho ji vystavovat: soustředit se na to, v čem je jedinečná.
Pro srovnání kurátorských přístupů ještě zmíním opavskou výstavu Demonstrace pro všechny smysly ze sbírky dokumentací předrevoluční performance Muzea umění Olomouc. V kulturně-uměleckém prostoru Kupé si Štěpánka Bieleszová s Ladislavem Daňkem vyhráli s možnostmi i specifickými omezeními výstavního prostoru. Vidět monumentální zvětšeniny černobílých fotografií v „oknech“ galerie byl pro mě nečekaný zážitek. Kreativní práce s původní dokumentací zpřístupnila dokumentace současnému divákovi tím, že je přiblížila soudobému výstavnímu úzu. I této instalaci by však prospěl kurátorský text, který by předem nepoučenému divákovi poskytl širší kontextuální rozhled.
Všechny tři uvedené výstavy se soustředí na historické či dnes již „kultovní“ performance, otázkou je, kdy začnou být častěji vystavovány ty porevoluční, tedy práce z posledních cca třiceti let. Přinesou totiž s sebou pravděpodobně do výstavních síní nové problémy a výzvy v otázce vystavování. Jistě by stálo za to konfrontovat starší a novější díla – což se částečně děje na zmíněné výstavě Milana Kozelky nebo na nedávné retrospektivě Tomáše Rullera –, nicméně širší zmapování novějšího vývoje zatím stále chybí.
Zamyslíme-li se nad principem nákupu performancí, spíše než rovnítko mezi nákupem performance a nákupem foto- či video-dokumentace by dávalo smysl uvažovat o nákupu konceptu. Tedy podobně, jak už v zahraničí a v malé míře i u nás funguje princip NFT (non-fungible token), který umožňuje nákup čehokoliv, včetně videa anebo konceptu instalace. NFT umožňují také nákup digitálních dat, tedy bylo by možné prodat či koupit ideu dohromady s dokumentací anebo i bez ní. Takový pohled na performanci by mohl také proměnit formu výstavní praxe, odlehčit jí a dodat hravost.
No Art Today. Nová díla ze sbírek Galerie hlavního města Prahy / kurátorský tým: Sandra Baborovská, Jitka Hlaváčková, Magdalena Juříková, Jakub Král, Olga Malá / Dům fotografie – Galerie hlavního města Prahy / Praha / 16. 11. 2021– 10. 4. 2022
Foto z výstavy: Tomáš Souček
Demonstrace pro všechny smysly / kurátoři: Štěpánka Bieleszová, Ladislav Daněk / Kulturně-umělecký prostoru Kupé / Opava / 3. 3.–4. 4. 2022
Milan Kozelka: Na cestě / kurátorský tým: Vladimír Havlík, Pavlína Morganová, Jana Písaříková / Dům umění / Ústí nad Labem / 3. 3. – 24. 4. 2022
Milá paní kolegyně,
děkuji za Váš zájem o výstavu No Art Today? zabývající se kolekcí akčního umění ve sbírce GHMP. Na váš text reaguji jako autor uvedené části výstavy. Mimo institucionální technické obtíže popisujete problematičnost způsobu vystavení dokumentace performancí. V našem případě jsme se architekturou výstavy snažili exponovat dobový způsob distribuce tohoto typu umění, a sice s využitím stolů. Zatímco na stolech jsou bez výjimky umístěny původní dobové zvětšeniny, na stěnách jsou potom v drtivé většině vystaveny novotisky. Stoly jako nástroj vystavování konceptuálního a akčního umění, jakkoli jsou dnes výstavním akademismem, mají ve výstavě připomínat dobový způsob soukromé prezentace blízkému okolí jeho autorů. Co se prezentace videí Vámi zmíněných dvou autorů na výstavě týče, klíč byl zvolen tak, že v případě Vladimíra Havlíka jsou akce z principu spíše intimní a tudíž prezentované na menším formátu (nehledě na to, že způsob vystavení jsem s autorem konzultoval). V případě videa Tomáše Rullera jde o záznam prvního veřejného a legálního vystoupení performera v tomto státě a vzhledem k autorovým preferencím je využita projekce na větší plochu. A konečně protože jde o sestřih pravděpodobně vůbec prvního čistě dokumentárního záznamu živé performance otevřenému okruhu diváků, byla zvolena právě tato kinematografická forma. Troufám si říci, že dokumentace akčního umění je zároveň také výrazné subtéma výstavy a jakkoli nejsou zcela explicitně pojmenovány (ale spíše vizualizovány) její dílčí proměny, úvodní text tuto kvalitu zmiňuje. Téma historických proměn záznamu je také mimo jiné důvod, proč je na výstavě zastoupena Barbora Klímová, jejíž Replaced – Brno 2006 chápu jako jiný / emocionální způsob dokumentace „historického“ akčního umění. Další věcí, kterou se v textu zabýváte, je absence doprovodných textů. Autorské texty jsou součástí vždy všech popisek, pokud je autor sám k popisu svých akcí využívá. Téma rozšířených popisek jsme důkladně diskutovali před výstavou a nakonec jsme se rozhodli jich nevyužít, protože by došlo k přetížení expozice textem. V úvodním textu pak zmiňuji rozvržení výstavy do jednotlivých okruhů, které jsou jakýmisi asociativními kapitolami základních vnějších podmínek akčního umění. Na samotném začátku úvah jsme se rozhodli, že nechceme výstavu jako celek pojmout historicky, ale spíše než naše vědění jsme nechali promlouvat umění samotné, které ačkoli jde o umění dnes už v zásadě historické, promlouvá zcela současnou řečí. A jen na okraj k Vaší poznámce o muzealizaci autorských idejí, v loňském roce GHMP zakoupila do svých sbírek dílo Barbory Klímové Personal Events, které je jako sbírkový předmět zcela nemateriální a sestává z pouhého svolení autorky k jejímu provádění. V každém případě ještě jednou děkuji za Váš zájem, z muzeologického hlediska zcela souhlasím, že pokud výstava neměla větší ambici, než představit část sbírky GHMP, mohla klást větší důraz na jeho totální zpřístupnění širokému okruhu diváků. A na úplný závěr bych rád dodal, že všechny tři výstavy, které ve svém příspěvku srovnáváte, mají zcela odlišné institucionální zázemí, zaměření, důvod svého konání, což by bylo potřeba vzít důsledně do úvahy, chtěli-li bychom se na jejich příkladech dobrat možných odpovědí na otázku jak (ne)vystavovat performance (lze-li to vůbec).
Ještě jednou děkuji a srdečně zdravím!
Jakub Král