Artalk.cz

Minulá budoucnost, nerealizovaná přítomnost

Prostory pražského metra začnou procházet obnovou s jasnější koncepcí a pod dohledem hlavní architektky Anny Švarc. Citlivější rekonstrukce prostor s dochovanými autentickými designovými prvky i výtvarnými díly mají metro zbavit i významné části obchodních ploch, jež jsou v současnosti beztak zčásti opuštěné. Jak by do budoucna mohly rekonstruované vestibuly i nástupiště metra vypadat, naznačují první dokončené realizace. Plánované zapojení vizuálního umění pak předznamenává aktuálně probíhající výstava ve vestibulu stanice Na Knížecí, která se příznačně zaměřuje na samotný výtvarný odkaz nejstarších částí pražského metra.

Minulá budoucnost, nerealizovaná přítomnost

Zatímco ve stanici Opatov, které se původní lesk vrátil už před více než rokem, se rekonstrukce nijak nedotkla vstupního vestibulu (a ten nadále zůstává doslova zamořen pozdějším komerčním vizuálním balastem), ve stanici Anděl se nedávno dokončená rekonstrukce zaměřila naopak právě na vestibul pod autobusovým terminálem Na Knížecí. Zdejší urbanisticky znehodnocený a co do své městotvornosti dysfunkční silniční uzel v současné době očekává novou etapu své existence, neboť se nachází přímo na hranici staveniště nové čtvrti v místě zrušeného smíchovského nákladového nádraží.

Na rozdíl od protějšího vestibulu téže stanice, odkud byla již na konci minulého tisíciletí při začlenění výstupu z metra do budovy obchodního centra odstraněna rozsáhlá kamenná mozaika s vyobrazením Moskvy, byl vestibul Na Knížecí obnoven včetně monumentální výzdoby upomínající na někdejší spolupráci Prahy a Moskvy při budování metra. Právě stanice Anděl – původně Moskevská – měla navíc svou podobou evokovat moskevské metro, a proto se svým vizuálním stylem, použitými materiály či typem vestavěného osvětlení vymykala nejen ostatním stanicím na stejné trase, ale celému pražskému metru vůbec. Do budoucna se tak vestibul Na Knížecí stane místem ostrého kontrastu mezi prostorem stanice s nezvykle ideologicky explicitní výzdobou, oslavující úspěchy Sovětského svazu, a komerčními plochami luxusní čtvrti. Je proto nasnadě, že na tuto politickou dráždivost některých součástí umělecké výzdoby pražského metra reagují i Anna Švarc s kurátorkou GHMP Marií Foltýnovou výstavou, kterou nově zrekonstruovaný vestibul aktuálně hostí.

Výstava s názvem Minulá budoucnost je umístěna do dlouhé výlohy situované přímo v čele velkorysého prostoru zcela vyčištěného od komerčního vizuálního smogu, důvěrně známého z drtivé většiny vestibulů pražského metra. Samotný název – ovšem s využitím odlišného anglického překladu – je přitom nepřiznaným odkazem na stejnojmennou knihu Jana Zálešáka z roku 2013. Zálešák se v ní tehdy zabýval tendencemi v současném umění středovýchodní Evropy, směřujícími k nenaplněným utopickým vizím budoucnosti. A i když aktuální pražská výstava prezentuje v první řadě originální artefakty z prostor metra, mají přece jen mnohé co do činění s přetrvávajícím zájmem o nenaplněné vize budoucnosti, jež v důsledku pro dnešní publikum nesou imaginativní přídech alternativní, nerealizované přítomnosti.

Prezentované stavební a dekorační prvky z pražského metra na výstavě doplňují vstupy spoluautora výstavy Adama Turečka v podobě grafických prvků a hravých ilustrací a také amalgám textů nalezených na internetu, které vystavené předměty a fotografie doplňují o rovinu asociativních souvislostí. Právě tyto druhotné vstupy se přitom zaměřují do velké míry právě na zdůraznění utopických témat a propagaci vědeckého a technického pokroku přítomné nejen ve figurativní výzdobě metra. A přestože Tureček volí někdy až mystifikační notu, když kosmické aluze vkládá například i do designů Patrika Kotase realizovaných na počátku 90. let, především u nejstarších fází výstavby metra není odkrývání utopických významů v žádném případě jen novodobou interpretací, a představuje skutečně onu (nenaplněnou) vizi budoucnosti, ke které se nejpozději od konce 50. let československý režim státního socialismu soustavně hlásil – byť od počátku normalizace čím dál více jen v rétorické rovině.

Přibývající pražské realizace pozdně modernistické architektury přitom už v době svého vzniku začaly v roli poslů budoucnosti vstupovat také do popkultury. Příznačný je zde pohled do historie československých filmů žánru sci-fi a sci-fi parodií. Zatímco režisér Jindřich Polák svou ikonickou Ikarii XB 1 z roku 1963 natočil v dekoracích Jana Zázvorky (stejně jako o dva roky dříve Oldřich Lipský natočil v kulisách od téhož architekta satirickou sci-fi Muž z prvního století), v roce 1977 už Polák při natáčení sci-fi komedie Zítra vstanu a opařím se čajem využil pro ztvárnění blízké budoucnosti druhé poloviny 90. let hned několik pražských novostaveb včetně vestibulu metra. Vyobrazení těchto prioritních reprezentačních staveb hlavního města v parodickém filmu z budoucnosti, vyprodukovaném ovšem státním filmovým průmyslem, má v důsledku dvojaký efekt: v Praze budoucnosti sice významným způsobem figuruje tehdejší nejnovější architektura, parodický tón ale zároveň na tyto realizace vrhá již v době jejich dokončení stín nadsázky a mystifikace, jaký u starších snímků pracujících s utopickými tématy nenacházíme. V důsledku je proto třeba se ptát, nakolik byla právě v normalizační éře utopická rétorika ještě vůbec vážně míněná i vážně přijímaná.

V pražském metru všudypřítomnou propagaci utopické budoucnosti a technologického pokroku si Adam Tureček, Anna Švarc a Marie Foltýnová sice velmi dobře uvědomují, ale i když se ji nerozhodli nijak zevrubně analyzovat, naštěstí ji ani nereflektovaně nereplikují. Prostřednictvím Turečkových grafických intervencí si s ní především pohrávají tak, jak to u poválečného umění ve veřejném prostoru už dávno dělá lidová slovesnost – a jak už bylo řečeno, časově ji protahují až do devadesátých let. Kosmonauty Jana Bartoše u stanice Háje (původně Kosmonautů) přetváří ve „čtenáře holografického displeje“, Kalich Františka Paška u vstupu do stanice Želivského vykresluje jako „warp pohon“, v Kotasových sklenících ze stanice Lužiny vidí „vesmírnou zahradu“, v lampách Alexia Appla u téže stanice zase „intergalaktickou anténu“.

Kromě této dokumentačně-mystifikační vrstvy ale výstava funguje zároveň jako otevřený depozitář představující vzorník tvarů a materiálů, které lze v pražském metru potkat na stěnách vestibulů i nástupišť. Jak totiž upozorňuje Anna Švarc v podcastu Na dotek, pražské metro není charakteristické jen obklady z eloxovaného hliníku ve stanicích linky A, ale lze v něm najít podstatně širší plejádu originálních vizuálních a materiálových prvků. Ať už jde o mozaiky, keramické obklady z linky B, kamenné prvky z linky C, nebo třeba tzv. televize ze stanice Náměstí Republiky – ty všechny ukazuje výstava na jednom místě a didakticky připomíná vizuální rozmanitost metra. A nezapomíná připomenout ani rozmanitost zvukovou, a to prostřednictvím malého překvapení, které mohou kolemjdoucí zažít, když za pomoci mobilního telefonu rozezní celý vestibul historickými zvukovými signály.

Výstava Minulá budoucnost je příjemná ve své přímočarosti, s níž se v samotném prostoru metra snaží cestujícím zprostředkovat témata související s vizualitou míst, kudy právě procházejí. A je zároveň také příslibem, že tuto linii rozvinou i další výstavy, se kterými se do budoucna v pražském metru počítá. Snad ale časem budou moci podobné počiny vyjít i ven z vitrín, které sice dostávají nový život, ale zároveň znemožňují přímý kontakt s artefakty, jež původně od cestujících žádné sklo neoddělovalo. Pokud se totiž podaří s rekonstrukcí pokračovat tak, jak se aktuálně začalo, nebudou žádné muzejní vitríny pro vystavování designu metra potřeba. Metro totiž bude svou výstavní síní samo – jen bude potřeba vědět, kam se dívat, kde poslouchat a čeho se dotýkat.


Minulá budoucnost / autor koncepce: Adam Tureček / kurátorky: Anna Švarc, Marie Foltýnová / organizátor: Umění pro město (Galerie hlavního města Prahy) / vestibul stanice Anděl – Na Knížecí / 18. 1. – 31. 12. 2022

Foto: Petr Hejna, GHMP

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *