V Galerii Kurzor v Centru pro současné umění Praha zakončují Sráč Sam a Denisa Bytelová svůj roční kurátorský program výstavou Možná nevadí, když ten stín chybí, která se věnuje tématu zátiší. Anna Roubalová se v recenzi zaměřuje nejen na samotnou výstavu, ale také na způsob uvažování kurátorek, umělců, umělkyň, diváků i divaček.

Absolutně s důvěrou svěřený prostor

V Galerii Kurzor právě probíhá poslední ze čtyř výstav, kterou připravily Sráč Sam s Denisou Bytelovou. Po návštěvách předchozích výstav této kurátorské dvojice už trochu vím, co mám čekat a s jakým nastavením do výstavy vstupovat. Vím, že mi toho moc nebude vysvětleno a že budu chápat a tápat současně.

V prostoru vidím konstrukce, velké krabice, které se po rozložení uzavírají do původního tvaru a vytvářejí tak zákoutí. Na jejich vnitřních i vnějších stěnách jsou nainstalovány fotografie, obrazy a části předmětů. V jednom ze zákoutí dlouho sleduji fotografii od Jana Dienstbiera se ztrouchnivělým pařezem stojícím v lese. Olámané zbytky jeho měkkého, ale ještě na pohled ostrého dřeva trčí směrem nahoru. Zrcadlí v sobě všechny živé stromy, které ho obklopují a které trčí k nebi. Fotografie Adama Vačkáře zobrazují kořeny obalené hlínou a propletené svojí podzemní estetikou. Položené na nepatřičně čistém igelitu, jehož záhyby podléhají naprosto odlišným pravidlům estetiky. Fotografie obsahují téma kolonizace přírody člověkem, stejně jako jeho další nedávné práce, ve kterých se věnoval bolševníku. Tuto skutečnost ale nemusíme znát, a i tak fotografie samy o sobě působí jako tichá, až ohlušující zátiší.

Ze stěny se spouští pruh plachty Markéty Kinterové se změtí pomíchaných a tekoucích tvarů, kterými jsme obklopeni na billboardech, domech a sloupech téměř kdykoliv, když se pohybujeme v městském veřejném prostoru. Z této změti zírá obrovský pár očí. Jde o vizuální kaši, která však zobrazuje naše vnímání při procházení městem. Je to prvek, který rozbíjí intimitu a útulnost výstavy a připomíná, že my nejsme jedinými, kdo pozoruje. Při pomalém obcházení objevuji nová schovaná zátiší.

Přestože vystavené práce nevnímáme ve většině případů jako zátiší, výstava vzbuzuje klid, kdy s každým dílem sdílíme jeho zákoutí. Zátiší bylo také zadáním, které umělkyně a umělci na tuto výstavu s názvem Možná nevadí, když ten stín chybí od kurátorek dostali. A to jednak kvůli vánočnímu času, ale také kvůli paradoxu zátiší, které je málo doceňováno jako kvalitní umění a současně se objevuje v téměř každém domově a často v lidech právě pocit domova vytváří. Je možná dobré se zamyslet nad tím, jestli právě přístupnost a uchopitelnost žánru zátiší pro všechny lidi není jedním z důvodů, proč bývá za kvalitní umění málokdy považováno. Výstava se tak vzdává takových předsudků a dává tomuto žánru možnost vstoupit do kontextu současného umění v instituci, která se na současné umění zaměřuje. A jak je vidět, tento žánr může nabývat rozličných podob, které ze stereotypní představy zátiší přebírají jenom málo.

Tato výstava je zakončením ročního programu o čtyřech výstavách a pro další výstavní cyklus bude kuratela svěřena dál. Všechny čtyři projekty připravené touto kurátorskou dvojicí nechávají hodně nezaplněného prostoru – jak doslova, co se týče množství vystavených prací a způsobu instalace, tak i tím, že zde nechávají hodně nevysvětleného prostoru v obsahu vystavených děl i výstav samotných. Mají ale současně něco, čím prostor, který zůstává nezaplněný a nedořečený, formují. To je něco, co všechny čtyři výstavy spojuje – důraz na vztahy a komunikační a tvůrčí procesy napříč všemi, kdo výstavy utvářeli a utvářejí – kurátorkami, umělci a umělkyněmi, diváky a divačkami.

Sráč Sam v rozhovoru pro Artalk uvádí, že má absolutní důvěru v diváka. Divákovi či divačce je svěřen obrovský prostor a je na něm či na ní, jestli se podaří tento s důvěrou svěřený prostor zaplnit. Všechno jde mimo mě; Hodně by mi v dalších úvahách pomohl jakýkoli plánek; Když tě slyším, jak to říkáš, tak mám v očích radost; Možná nevadí, když ten stín chybí – názvy výstav, věty, které někdo z vystavujících během příprav vypustil z úst, jsou jejich součástí a vytváří tak pro diváka či divačku další podnět ke zpracování. Říkají nám toho o výstavě sice málo, ale zároveň jsou vyříznuté ze samotného těla jejího procesu vznikání, a tomu možná rozumíme víc, než si myslíme.

Jedná se ale o balancování na velmi tenkém ledě, kdy takový přístup může znamenat naprostou odtrženost od diváků a divaček a zapouzdřenost výstav sama do sebe. Ale díla jsou součástí sítě vztahů, přátelství, zadání, odpovědí, bezmocnosti, nevědění, co s tím, prostě něco udělat a potom tam vystavit to, co vzniklo (tím vůbec nechci shazovat kvalitu vystavených děl) – to jsou přirozené procesy v tvorbě a komunikaci, které všichni známe.

To zároveň neznamená, že by výstavy postrádaly témata – na poli čtyř výstav se vyskytovala témata jako reakce na dílo někoho jiného; volba, zda vystavím svá díla, anebo díla někoho jiného; esoterika v dílech umělců a umělkyň a role a paradoxy zátiší. Kurátorky ale držely otěže příjemně volně, zatímco například výstavy kurátorované v Galerii Kurzor v předchozím roce Václavem Janoščíkem působily dojmem, že vystavená díla jsou spíše ilustrací myšlenek kurátora.

Texty k výstavám kurátorské dvojice Sráč Sam a Denisa Bytelová jsou krátké, jednoduché, popisují proces vzniku výstav a nemají ambice celou výstavu obalit do příliš pevného rámce. Uměleckým dílům tak rozumíme díky kontextu tvořenému vztahy a procesy, které vzniku děl a výstavy předcházely. Takový kontext může být mnohem čitelnější, než když je podrobně a často zbytečně složitě popsán v kurátorském textu.

Přímočarost, lakoničnost a svéráznost je pro tvorbu Sráče Sama charakteristická. Nedávno jsem rozečetla její knížku Strach mého muže. Každá její myšlenka se rozeběhne, a než stihne zplanět, přichází tečka na konci věty. A od tečky se odráží nová věta, která je taky vzápětí ukončena. Stejný princip provází i výstavy v Kurzoru. Proud se rozeběhne, ale už nám není řečeno, kam se rozuteče. Koneckonců, inspirací pro celoroční program je věta Sráče Sama Když couvám, tak se zouvám, která implicitně obsahuje směr proti uspěchanosti, pokroku za každou cenu a stále nových, velkých témat, ale stejně tak se může jednat o básnický obrat. Je těžké něco nedoříct tak, aby bylo něco řečeno, ale když se to podaří, výpovědní hodnota může být velká. A domnívám se, že to se na uplynulých čtyřech výstavách v Kurzoru podařilo. Žádná velká nová témata výstavy explicitně sice nepřinášejí, a ani to nebylo jejich cílem, ale organicky obsahují společný kooperativní přístup, který umožnil vytvořit a vystavit různorodá umělecká díla, jež dostala prostor mluvit sama za sebe.

---

Libuše Jarcovjáková, Markéta Kinterová, Karolína Rossí, Jan Dienstbier, Lukáš Kubec, Ondřej Vinš, Adam Vačkář / Možná nevadí, když ten stín chybí / kurátorky: Sráč Sam, Denisa Bytelová / Centrum pro současné umění Praha – Galerie Kurzo / Praha / 15. 12. 2021 – 6. 2. 2022

Foto: Filip Beránek