Artalk.cz

Kdo se směje nejvíc

Anna Remešová se zamýšlí nad tím, kam se ztratila radost z výstavy Not Without Joy v Galerii Rudolfinum. Ta se soustředí na zkušenost Afroameričanů v USA a afrických migrantů v Evropě a připravil ji kurátor Petr Nedoma. Kdo se ale doopravdy na výstavě směje nejvíc? A co zůstalo nedořečeno?

Sunday Service (společně s Kanye Westem), 2019

Kdo se směje nejvíc

Na výstavu Not Without Joy v Galerii Rudolfinum jsem se upřímně těšila. V době omezeného cestování do zahraničí a po více než půlročním lockdownu vítám každou výstavu mezinárodního současného umění, která se nás pokouší vytrhnout z našich kulturních vzorců. Těšila jsem se na díla Otolith Group, Karu Walker, ale i na kvalitně provedenou přehlídku pohyblivého obrazu a na nový text v doprovodné brožuře od Pavla Barši. Byla jsem také zvědavá na otázku, jakým směrem se ubírá diskuze o hnutí Black Lives Matter a k jaké reflexi dochází v rámci současného umění.

Výstava Not Without Joy zprostředkovává ve formě převážně velkých videoprojekcí zkušenost s černošskou identitou (blackness), jejíž historii i současnost utvářel hluboce zakořeněný útlak vyvěrající z představy o bělošské nadřazenosti. Alespoň tak lze velmi stručně interpretovat spojující linku mezi loutkovou povídkou o lynčování černochů od Kary Walker, křehkými kolážemi Fridy Orubapo, které tvoří neklidné, často i fragmentarizované postavy, nebo filmem od Ufuomy Essi, jež na obrazově velmi sugestivním příkladu prozkoumává vztah matky a dcery, tedy první a druhé generace migrantek z afrických zemí do Velké Británie. Tyto jednotlivé mikropříběhy pak doplňují malby Noaha Davise, video od Otolith Group rekonstruující skladbu od Juliuse Eastmana a záznam vystoupení gospelového pěveckého sboru Sunday Service, založeného rapovou megastar Kanyem Westem (v současnosti používá jméno Ye).

Kara Walker, Fall Frum Grace, Miss Pipi’s Blue Tale, 2011

Každé z vystavených děl má svůj svébytný přístup k tématu blackness, a to především ve vztahu k prostředí globálního Severu (konkrétně USA, Anglie, Norsko). Nelze se však ubránit pohledu, který nastavuje hned při vstupu do výstavy čtvrthodinové video Fall Frum Grace, Miss Pipi’s Blue Tale z roku 2011 od Kary Walker. Tedy pohledu umělecky ztvárněného brutálního rasově motivovaného násilí, vetkaného do příběhu o bělošské dívce, která se zamiluje do černošského zotročeného chlapce, který je kvůli zakázanému vztahu zlynčován a upálen. Že má dílo daleko do jakékoliv pohádky, i když by se to mohlo díky formální podobě (vystřihovaným postavám a hudbě) tak zdát, dokazují reálné snímky zlynčovaných Afroameričanů, které ve videu občas problesknou.

Druhý a čtvrtý sál Rudolfina pak obsadily hudební performance, které zároveň velmi dobře fungují jako své protiklady: video The Third Part of the Third Measure (2017) od Otolith Group reprodukuje minimalistickou skladbu Juliuse Eastmana, který během svého života čelil intenzivní cenzuře a homofobním útokům, zatímco Sunday Service je epickou gospelovou jízdou odehrávající se v kalifornské sportovní a koncertní hale The Forum, jejíž hlavní hvězdou je Kanye West. V tomto ohledu je možná k podivu, že Westovo jméno na plakátě k výstavě má sice zřejmě nalákat hlavně širokou veřejnost, ale už nezajistí dostatečně kvalitní reproduktory, aby si návštěvníci a návštěvnice aspoň jeho vystoupení na velkém plátně a v zešeřelé místnosti pořádně užili.

The Otolith Group, The Third Part of the Third Measure, 2017

Westovu performance propojuje kurátor Petr Nedoma v doprovodném textu s tvorbou Kahlila Josepha, s jehož filmem m.A.A.d. (2014) se bylo možné seznámit na výstavě Domestic Arenas v Rudolfinu před čtyřmi lety. Joseph pro toto své video využil píseň rapera Kendricka Lamara, u něhož – podobně jako u Westa – vidí Nedoma hudbou vyjádřené úsilí o emancipaci, jejíž cestu lemuje jak sdílená radost a hrdost, tak i zkušenost s rasismem a diskriminací. Právě radost se objevuje také v názvu výstavy, který je v doprovodné brožuře přeložen do češtiny jako Nikoliv bez radosti. Název je parafrází na knihu Not Without Laughter (Nikoliv bez smíchu) z roku 1930 od afroamerického básníka a spisovatele Langstona Hughese, která vyšla v době největšího rozkvětu tzv. harlemské renesance, kulturního a intelektuálního afroamerického hnutí v USA, jehož byl Hughes hlavním představitelem. Tato drobná zmínka v textu Petra Nedomy ale zároveň vzbuzuje vtíravou otázku: Proč je podle Hughesova díla pojmenována výstava, aniž by k němu jakkoliv víc odkázala či aniž by kurátor jakkoliv pracoval s touto osobností ve svém konceptu?

Ostatně Langston Hughes je pro český a československý kontext více než zajímavou postavou. Hughesova básnická tvorba byla v Československu 40. a 50. let dobře známa, a to i díky kontaktům, které udržoval autor s českými básníky (ale třeba i se Skupinou 42) a překladateli – a ovlivnil velkou řadu z nich (mimo jiné Ivana Blatného či Václava Hraběte). Jeho sbírky, stejně tak jako další antologie afroamerické poezie, vycházely velmi záhy v českém překladu. A v opačném směru zase Hughes velmi intenzivně sledoval dění v Československu – například v roce 1943 reaguje v jedné své básni na vypálení Lidic, v jiné (báseň Song for Ourselves) zase píše doslova o „lynčování“ Československa pod hákovým křížem, čímž velmi explicitně propojuje utrpení Afroameričanů v USA a zkušenost s nacismem v Evropě. Jak ve svém doktorském výzkumu ukazuje amerikanistka Františka Schormová, podobné cesty solidarity existovaly již v polovině 19. století, kdy vychází v češtině překlad knihy Chaloupka strýčka Toma od abolicionistky Harriet Beecher Stowe, přičemž dochází k identifikaci s otrokářstvím v USA skrze zkušenost života Čechů pod Rakousko-Uherskem.

Noah Davis, Bez názvu (Děti na předním dvorku), 2010

Tato historie česko- a československo-afroamerické solidarity je dneska právě díky dizertaci Schormové a jejím výstupům v médiích (například na Alarmu nebo na webu FF UK) více známá, proto je otázka, proč je tento odkaz naznačen pouze v názvu výstavy, ale pak již dále není nijak nerozveden, a to ani v doprovodném textu Petra Nedomy. Místo toho kurátor vybral díla, která vždy nějak vztahují identitu Afroameričanů nebo afrických migrantů k západní Evropě či Severní Americe. Přitom v tomto ohledu by mohla výstava dobře propojit nám vzdálený severoamerický kontext a poukázat na to, že možná by až tak moc vzdálený být nemusel. Anebo Nedoma předpokládá, že tuto historii všichni dobře znají a není ji třeba více přibližovat, stejně jako není ani třeba doplňovat do videí české titulky pro ty, kteří neovládají angličtinu (věřím, že některé pasáže ve videu From Where We Land od Ufuomy Essi mohou být velmi špatně srozumitelné i pro rodilé mluvčí).

Místo tématu o sdílené solidaritě a emancipaci nás v Rudolfinu však čeká spíše soubor nahodilých motivů, jež se různým způsobem a různou vizuální či hudební formou váží k blackness. Podle politologa Pavla Barši, který k výstavě sepsal obsáhlou esej, jsou jednotlivá díla na výstavě dokladem takového uměleckého vyjádření, které experimentuje s jazykem dominantní kultury – tedy s jazykem bělochů a evropské kulturní tradice. Aby se totiž černošství vyhnulo esencializaci či partikularizmu vlastní kultury, je třeba imaginativního využívání médií a jazyka, který se podílí na bělošské nadvládě. Barša tak na výstavě sleduje primárně jakousi kulturní revoltu v rámci interpretace jednotlivých děl a boj za vlastní identitní emancipaci vyjádřenou uměleckými prostředky.

Frida Orupabo, Pikkassova maska (v popředí), 2021

Pokud se tedy budeme soustředit na jednotlivá díla, která si užijeme, kterým věnujeme určitý čas a zamyšlení, pak může být výstava přínosným programem na víkend, který lze doplnit i večerním koncertem skladeb Juliuse Eastmana, což mimo jiné velmi zdařile propojuje obě kulturní instituce, které v Rudolfinu sídlí – výstavní síň a Českou filharmonii. Pokud ale budeme chtít jít více do hloubky a budeme si klást otázku, jak kurátorský koncept propojuje jednotlivá díla a co nám říká o současném strukturálním rasismu nebo vztahu českého kontextu a kritiky bělošství či jak se tato témata formálně posouvají ve vizuálním uměním, pak budeme nejspíš zklamáni.

A nakonec zůstává ještě otázka, jak tomu je s tou radostí avizovanou v názvu? Ze všech děl na výstavě, která více či méně pracují s traumatem, ji nejvíce evokuje energický gospelový koncert Sunday Service. Kdo by ale nepůsobil radostně s takovým výdělkem, jaký má Kanye West (či Ye) díky neplacené práci zpěváků ve sboru, který založil, a již ho kvůli tomu zažalovali o 30 milionů dolarů? A je Sunday Service Choir opravdu tím nejlepším příkladem osvobozující černošské víry v Boha (pokud nebudeme počítat fakt, že církve – a těžko říct, zda opravdu West neaspiruje na založení vlastní církve – jsou v USA osvobozeny od různých typů daní)? Pokud toto nejsou ambivalentní otázky, které chtěla výstava Not Without Joy tematizovat, pak je bohužel jen promarněnou šancí.


Kara Walker, Julius Eastman & The Otolith Group, Sunday Service (with Kanye West), Noah Davis, Frida Orupabo, Ufuoma Essi / Not Without Joy / kurátor: Petr Nedoma / Galerie Rudolfinum / Praha / 20. 11. 2021 – 20. 2. 2022

Foto: Martin Polák

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *