Vágní krása

V ostravské Galerii Dukla probíhá do konce ledna výstava Mlází, která je skupinovým výstupem Sarah Dubné, Jakuba Dvořáka, Kristiny Fingerland, Kateřiny Jirsové a kurátorky Šárky Zahálkové. I když se v instalaci vztahují k tématu vágních terénů a prostor na pomezí světa lidí a světa přírody, Martin Drábek ji zasazuje mimo jiné do kontextu vánočního aranžérství.

Vágní krása

Jsou Vánoce, svátek dekorativnosti. Čas, kdy se z oken stanou vitríny, katalyzátory nekonečné aranžerské kreativity. Skutečné vitríny v pasáži bývalého ostravského kina Dukla tak nemohly zůstat stranou. Výstava Mlází ale není pouze nějakou participací z povinnosti. Skrze úzkostlivou důslednost, s níž aranžéři současné instalace vstupují do sněhově bílých prostor jednotlivých prosklených buněk, či skrze materiální podstatu, sociální a environmentální stopu použitých objektů se tady totiž odehrává něco skutečně magického. Galerie Dukla není jenom dalším aranžérským výtvorem v řadě, stala se epicentrem. Epicentrem, v jehož schématu se mění pravidla hry.

„Je to prostor na pomezí humánního světa a světa přírody. Zároveň se vztahujeme k tématu vágních terénů, míst, která jsou stranou lidských zájmů. Pokud se ale na ně podíváme nějakou citlivější perspektivou, zjistíme, že mohou být útočištěm rozličných rostlinných i živočišných druhů, nebo lidí bez domova (…).“ V takto definovaném rámci se kurátorka Šárka Zahálková rozhodla spolupracovat se třemi umělkyněmi, tedy se Sarah Dubnou, Kristinou Fingerland a Kateřinou Jirsovou, a s architektem Jakubem Dvořákem. Ti pak do vitrín umístili instalace tvořené pestrou škálou produktů. Od červené, bílé a žluté sádry přes dřevěné pražce, hlínu, rezavé železné pláty či fragment žárovky až po chuchvalce keřů, trav, ulomených větví a chorošů. Výsledkem jsou kompozice vykazující vysokou míru estetické senzitivity a pečlivosti.

Galerie Dukla tvoří svojí architektonickou podstatou rozhraní mezi kultivovanou porubskou Hlavní třídou a prostorem vnitrobloku. Ten je naopak typickým představitelem takzvaného vágního terénu, špinavého místa ovládaného zaparkovanými auty a zdivočelou přírodou, která prostřednictvím stromů, keřů, trávy a plevele obsazuje ostrovy hliněných ploch a expanduje do trhlin mezi beton a asfalt. Projekt Mlází je tak snahou napojit se skrze místní kontext na současný diskurs tematizující environmentální krizi, v jehož rámci je stále větší pozornost věnována také problematice vágních terénů, někdy označovaných jako nemísta či vnitřní periferie. Ostatně poměrně nedávno byly publikovány hned dvě knihy, které se teoretickému zkoumání tohoto fenoménu věnují. Nemísta měst od urbanistky Anny Beaty Háblové a Město naruby – vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy, interdisciplinární práce autorů pod vedením Radana Haluzíka, na kterou se Šárka Zahálková ve svém kurátorském textu přímo odkazuje.

Navzdory komplikované a chmurné vážnosti teoretických východisek ale není výstava Mlází ani trochu depresivní. Spíše než o variaci na téma raněné planety jde totiž o prezentaci krásné a esteticky kultivované formy, striktně ohraničené precizní řemeslnou a profesní erudicí. Navzdory divokým předobrazům jsou tady jednotlivé vitríny pod dokonalou kontrolou, vystavěny tak, aby mohly komunikovat hned v několika rovinách najednou. Primárně jako abstraktní obrazy konstruované z elementů, které byly před použitím podrobeny důsledné transformaci. Všechny ty odpadky a plevel sice svou materiální podstatou odkazují ke špinavému místu, odkud přišly, před vstupem do světa umění byly ale sterilizovány a staly se pouze formálním zrcadlením své minulosti. Staly se nástroji v mikrokosmu elegantní minimalistické úspornosti.

Svět sterilizované přírody a odpadků se zde ale prostřednictvím kresby setkává také se světem klasického vizuálního umění. Vybrané vitríny jsou pokryty pulzující chaotičností linií, případně je kresba ve formě abstraktních fragmentů či monumentalizovaných kvádrů křídy (sádry) součástí materiálových instalací. Právě kresba zde tak produkuje nebezpečnou zběsilost vágních terénů, o kterou byly objekty z nich vzešlé tak důkladně připraveny. Jednotlivé vitríny nicméně vypráví také příběhy, stávají se jakýmisi metaforickými generátory historické paměti, mytickými a kultovními místy, arénami, nad kterými se ještě nervózně chvěje odér nedávných sociálních dramat. To vše je doprovázeno fragmenty textů přilepených na skla vitrín, které nás těmito tajemnými světy provází. „Už jsme byli hezky blízko, když pojednou ohýnek zhasl.“

Klíčovou otázkou pochopitelně je, cože nám chce vlastně projekt Mlází zprostředkovat. Proč bychom se na tak důležitá témata, jakými dopady environmentální krize na náš každodenní život nepochybně jsou, měli dívat právě skrze tuto instalaci. Zdá se, že podle zúčastněných tvůrců by to bylo proto, abychom měli únikovou cestu. Abychom mohli, bezpečně obklopeni vší tou kontrolovanou a sterilizovanou krásou, zapomenout na všechno to zlé venku. Skrze introvertní, sentimentálně romantický a znalecky poučený prožitek kultivovanosti nabýt mír v duši. Všechno tady působí jako dobře odvedená aranžerská práce. Jako instalace, která je i přes svoji formální a významovou vrstevnatost vlastně naprosto nepřekvapivě čitelná. Nebo také jako práce tvůrců, kteří mají k dispozici všechny dostupné nástroje, ale neumí nás vychýlit ze zajetých stereotypů.

Výstava Mlází je tak především vánoční výstavou. Zónou bezpečného dekorativního klidu, po jakém všichni ve skrytu duše toužíme. Aranžérským anestetikem, které sice nemá sílu podvratně demontovat naše obranná racionální schémata, může ale alespoň zásadním způsobem rozhodnout o designu našich dalších Vánoc.

Sarah Dubná, Jakub Dvořák, Kristina Fingerland, Kateřina Jirsová / Mlází / kurátorka: Šárka Zahálková / Galerie Dukla / Ostrava / 9. 11. 2021 – 30. 1. 2022

Foto: Tomáš Knoflíček (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)