Anketa Co nás čeká v roce 2022?

31. 12. 2021Artalk Komentář

Již potřetí jsme oslovili na konci roku několik osobností současného umění, aby se zamyslely nad tím, co nám přinese následující rok. Ačkoliv se může zdát, že budoucnost jsme už „projedli“ či „spálili“, my v redakci Artalku si myslíme, že je dobré mluvit a psát i o tom, jaký svět (nejen ten kulturní a umělecký) bude, a jaký bychom chtěli, aby byl, protože pořád je možné něco změnit. A protože rok 2021 byl velmi nezvyklý a plný mnoha silných zážitků, omezení, ale i radostí a objevů, zeptali jsme se i na to, co udělalo našim respondentkám a respondentům radost v období právě uplynulém.

Artalk PF 2022, autor: Šimon Levitner

  1. Jaká událost, dílo, výstava či setkání vám v roce 2021 udělaly radost (doma nebo v zahraničí)?
  2. Co nás čeká na kulturní/umělecké scéně v roce 2022?

 

Zbyněk Baladrán, umělec a kurátor galerie Display

1) V roce 2021 jsem neviděl tolik výstav, abych mohl porovnávat a hledat to nejlepší a nejzajímavější. V létě se mi podařilo, během krátké návštěvy Berlína, vidět několik skutečně dobrých výstav. Berlín je metropole s živým veřejným prostorem a má takové instituce, které dokáží zprostředkovat skutečně relevantní a aktuální témata široké veřejnosti. K nim určitě patří Deutches Historisches Museum, ve kterém jsem viděl výstavu documenta, Politik und Kunst. Výstava pojednává o dějinách kasselských document mezi lety 1955 až 1997. Na základě důkladného výzkumu byla tato významná umělecká instituce umístěna do politického kontextu studené války. Zjednodušeně řečeno popisuje na příkladu prvních deseti vydání document tvrdý kulturní boj mezi socialistickým a kapitalistickým realismem. Překvapila mě samozřejmostí, s níž ukazovala informace o členech SA a SS, podílejících se na organizaci prvních výstav, a vlivu nacistické minulosti na artikulaci a definici toho, čím měla documenta být. Výstavu i přes svou nepřehlednost nebylo možné opustit ani po dvou hodinách, ale naštěstí k ní byla vydána kvalitní kniha.

Výstava v HKW Investigative Commons shrnovala několikaletou práci Forensic Architecture. Divák mohl vidět sumu všech důležitých projektů a metod, které tato skupina na pomezí investigativní novinařiny a umění za několik posledních let vyvinula. Otázky samotné hranice či formulace týkající se umění v 21. století rozvinula také doprovodná kniha Investigative Aesthetics, která je zároveň jakýmsi teoretickým rámcem výstavy.

V nedaleké n.b.k. bylo možné vidět výstavu americké režisérky a dokumentaristky Laury Poitras, která dokonce na některých pracích spolupracovala se zmiňovanými Forensic Architecture. Je to dáno pravděpodobně synergií produkovanou velkými městy, že spolu témata a trendy komunikují a rozvíjejí se. Na výstavě bylo možné vidět a ověřit si možnosti nových technologií a promýšlet, kde přesně se odehrává napětí mezi estetickým a politickým.

2) V předchozí odpovědi jsem chválil berlínský veřejný prostor. Aniž bych ho přeceňoval, může nám dát dobré zrcadlo tomu našemu. Možná jsem zbytečně skeptický, ale u nás v roce 2022 očekávám spíše jeho další mizení. Určitě na to bude vliv mít inflace a také rozpočtové provizorium, kombinované s ordinováním utahování opasků na podvyživené tělo místní kultury. Může se stát, že takové „úspory“ pohltí část grantů neziskovému sektoru a vůbec všem výstavním projektům na tomto systému postavených. Veřejné instituce neslibují velká překvapení, pokud k nim nepočítáme výstavu Josefa Mánesa a (již několikrát odloženou) novou stálou expozici poválečného a současného umění v NGP. Na obě velké výstavy se těším, ale z dlouhodobého hlediska to nevypadá na kulturní ofenzívu.

Největší událostí bude určitě otevření pražské Kunsthalle. Soukromé peníze a korporátní přístup k produkci umění určitě přinesou něco v Praze dosud nevídaného. Nepochybuji o tom, že to bude oblíbené místo pro percepci výtvarného umění. Přesto, že ještě máme mnoho veřejných institucí, je škoda, že obecným trendem u nás je jejich dlouhodobá marginalizace. Nedivil bych se, kdybychom se jednoho dne probudili s přesvědčením, že funkční jsou jen ty soukromě financované, a rozhodli se zrušit ty ostatní, protože jsou „neefektivní“ a v nich prováděná veřejná kontrola zavání „komunismem“.

 

Hana Buddeus, historička umění, kurátorka Fotograf Gallery

1) Bilancovat uplynulý rok v době, kdy se teprve dokončuje, co je potřeba ještě stihnout, není snadné. Potěšilo mě, že se neptáte na to, co bylo nejlepší, ale co nám udělalo radost. Díky tomu snad zvládnu odpovědět a nebudu muset přemýšlet, co všechno jsem tenhle rok viděla a neviděla. Zrovna nedávno jsem totiž měla opravdu radost už jen z toho, že jsem navštívila několik výstav a dala si pak kafe v kavárně. Zjišťuju, že občas zapomínám, že to jde. Hodně jsem si užila výstavu Alžběty Bačíkové v Nevan Contempo, byl to fyzický zážitek oscilující mezi chvilkovou koncentrací a příjemným pocitem, kdy se člověk nechá unášet proudem, což asi nejlíp odpovídá mému aktuálnímu rozpoložení.

 

Ivana Hrončeková, kurátorka Galerie TIC Brno

2) Pri prechádzaní doporučenými projektami z open callu Galerie mladých (Galerie TIC) pre nasledujúci rok som v porovnaní s tými predchádzajúcimi postrehla zmenu ich tónu. Sebavedomý apel manifestu bol vystriedaný introspektívnym ponorom opačným smerom. Je tomu rozumieť. Skepsa, plynúca z izolácie a pocitu nemožnosti zo svojej pozície čokoľvek zmeniť, je paradoxne zjednocujúcim postojom. A to je dobrá správa. Koronakríza ukazuje, aký veľký vplyv má každý človek na rozsiahlu sieť ľudí a procesov okolo seba. Revolúcia sa už deje, akurát je trochu slow-mo. Dúfam, že počet prívlastkov pre slovo kríza sa v budúcom roku nezvýši a budeme môcť pokračovať v stavaní staro-nového sveta, aj keď zatiaľ len z tenkého skla. Asi preto slow-mo.

Paula Rego, The Dance, 1988, Tate Britain, zakoupeno 1989

Hana Janečková, kurátorka

1) Vzhledem k izolaci, kterou jsme prožívali od začátku 2021, byla návštěva prvních výstav od května velkým zážitkem – zvláště po mé vlastní zkušenosti přípravy výstavních projektů v lockdownu. Ty nakonec existovaly spíše v podobě komunikace s umělkyněmi a dokumentace v galerijním prostoru s expanzí do online formátu. V českém kontextu mě velice upoutala výstava autora*ky Toyen v Národní Galerii, hlavně pro uchopení poválečné tvorby, pro mě neznámých koláží či erotických ilustrací. Velice jsem také ocenila výstavní cyklus Ó a Ach, krása, ruina a strach Edith Jeřábkové v ostravském Platu, obzvláště pro zařazení tvorby Lenky Klodové a Anny Daučíkové. Z formátů, které se snaží pracovat s prostorami mimo galerijní prostor, bych ráda zmínila projekt Divoká Šárka žije, i když zde bych vítala experimentálnější práci se samotným formátem exteriérové ne-výstavy. Jsem také zvědavá na projekt Podhoubí Báry Bažantové, který se chystá pod záštitou Tranzitu v Mostě.

Největším kulturním zážitkem letošního roku byla ovšem retrospektiva portugalsko-britské malířky Pauly Rego (* 1935) v londýnské Tate Britain. Rego malovala ženskou zkušenost v celé její protikladnosti, ale zároveň s otevřeností, kde se maskulinní tradice a vizuální jazyk malby potkávají v procesu, který je něčím živým, relevantním a současným. Na obrazech najdeme těla v podivných sexualizovaných pózách či v tzv. hysterickém záchvatu, který upomíná na přeživší genitální mutilace nebo potratů: napůl ženské figury a napůl hračky, Sněhurky anebo hybridní stvoření na pomezí loutek a zvířat. Rego pracuje s podivuhodnou emocí a schopností vztáhnout a pohltit publikum do svého světa. Přestože autorka čerpala ze socio-politických témat nedávné minulosti a vlastního života, výstava nepůsobí didakticky a ukazuje, že díky citlivému kurátorskému přístupu se může malba stát intenzivně politickým médiem. Ocenila jsem také jednoduchost instalace s promyšlenými tematickými okruhy, které umožnily soustředit se na samotnou malbu.

2) Co se týče současného politického klimatu, domnívám se, že nás na poli umění čekají polarizující zkušenosti jako například rozpočtové škrty, které budou odůvodněny bojem s covidovou pandemií. V širším globálním kontextu očekávám stále více institucí, které se budou pokoušet hledat řešení v partnerství s korporátními organizacemi typu Google, které hledají způsoby budování vlastní identity sponzorováním umění. V době nekonečných lockdownů můžeme očekávat, že zde s námi zůstane popularita formátů jako jsou NFT, tedy uměleckých projektů, které vypadají dobře jen na obrazovce telefonu a které nabízejí potěšení personalizovaného minispektáklu.

Myslím, že spolu s tím poroste také míra přemýšlení o opravdovém významu spolupráce i regeneraci, a doufám, že poroste tlak na environmentální udržitelnost velkých institucí a přehlídek umění. Nejen v rovině tematických výstav, ale celkových procesů, stejně tak to platí i pro sociopolitické otázky, jako je dekolonizace či politika reprezentace. A v neposlední řadě doufám, že s postupným ústupem covidu se v umění uvolní impuls k tvorbě, kterou nám nemohou zprostředkovat obrazovky či sociální media, a že umělecká tvorba se bude obracet ke společnému prožívání umění v celé jeho obtížnosti, materiálnosti, tělesnosti a nepředvídatelnosti.

 

Tomáš Kajánek, umělec, kurátor galerie etc.

1) Nejvíce mě potěšilo zahájení vyvlastňovacího řízení Liečebného domu Machnáč v Trenčianských Tepliciach na Slovensku, na podnět Spoločnosti Jaromíra Krejcara.

2) Těším se na další činnost Zuzany Janečkové a Ivany Piatrové ve Važci, u Liptovského Mikuláše pod Tatrami. V příštím roce budou pokračovat v úpravách na Dome Jana Hálu, kde chystají kromě různých výstav a programu pro místní i sympozia a také uměleckou rezidenci.

 

Šimon Levitner, umělec, člen BCAA System

1) Za rok 2021 mě asi nejvíc potěšila povedená rekonstrukce pražské Jedna dva tři gallery v Petrohradské, kde se podařilo vytvořit hezkou středně velkou galerii. Na rekonstrukci navázal taky zajímavý kurátorský koncept vzájemně se prolínajících výstav kurátorek Lindy Vondrové a Edity Štrajtové, který udržel dech po dobu asi 13 výstav, což cením. Dále pak trojdílný seriál výstav Spooky butt ve sklepení Divadla Husy na provázku v Brně. Mimo výtvarné umění jsem si pak užil hudební Festival Alternativa, především pak večer organizovaný kolektivem WRONG plný „temňáckých“ podivností mezi heavy metalem, noisem a dekadentní performance.

Detail pohledu do instalace Spooky butt, Brno. Foto: František Svatoš

Michal Novotný, pedagog, kurátor v NGP

1) Nepřestává mne uchvacovat skupinou Nabis inspirovaná eskapistická melancholie Petera Doiga, jakýsi útěk k tradici: Sním o zahradě s citrónovníky a tichem. V brutální grotesknosti byla inspirativní výstava Jacqueline de Jong v bruselském Wiels, především zvláštně halucinačně perspektivně pokřivené obrazy ze 70. let, které v jaksi rozmáčknuté křeči vyjadřují něco velmi současného. Baví mne, jak dokáže s umělecky opuštěným, ale ve skutečnosti stále palčivým tématem imitativnosti východu pracovat Henrike Naumann. Zaujaly mě i instalace Sung Tieu, kde ukazuje racionálně funkční design mlýnku na maso, kterým současná ekonomika ve vztahu k extrakci lidských těl opravdu je. A daří se jí to bez upadání k obvyklému moralismu, díla obsahují i skvělé a vhodně začleněné texty. I když z různých sfér, chci zmínit autory jako Camara Taylor nebo Julien Creuzet, kteří ukazují blackness, ne jako jakousi novou identitární ikonografii, ale jako systém viditelnosti a neviditelnosti, materializují vztahy moci a snad tak nabízejí i určitou alternativu k tvorbě, stále založené primárně na individuálním autorství. Na české nejmladší umění jako by mělo největší vliv mexické duo ASMA.

2) Napříč celou společností, v umění je to jen díky jeho bezúčelnosti lépe vidět, bude pokračovat ze řetězu utržený morální apel produktivity, který se stále rychleji roztáčí ve spirále mantrických ekonomických pravidel. Dočkáme se tak i nadále přehršle umělecky kvalitních podzimních aktivit bez diváků i dotazování se po jejich vlastním smyslu, což je v podstatě i hlavní strategie české grantové politiky. Respektive můžeme si gratulovat, protože rozpočty pravděpodobně budou zhruba udrženy v loňské výši, což nás staví v podpoře nezávislého umění, troufám si říci, třeba daleko nad úroveň Francie. Všichni naši známí si budou ale i nadále na tuzemské podmínky stěžovat. Rozevření nůžek diskurzu mezi uměleckou bublinou a uměleckými akademiemi na jedné straně a společností jen několik metrů za plotem na straně druhé přesáhne desetiletí. Zachraňovat nás samozřejmě bude i nadále jen vlastní bezvýznamnost a kamarádský klientelismus. Utvrzovat se můžeme jen v tom, že ty ostatní umělecké scény již byly dávno z veřejné podpory i akademií vytlačeny. Žádný organizovaný nátlak na klíčové pozice v institucích nebo strukturální změny ve financování kultury čekat nelze. Ta opravdu viditelná kultura se však bude, tak jako je tomu v okolních, nejen postkomunistických zemích, stále více politizovat.

 

Silvie Šeborová, kritička a edukátorka současného umění

1) Na obvyklé cesty za uměním do zahraničí nebyla v uplynulém roce eufemisticky řečeno „nálada“ – rodinná, ale hlavně ani ta společenská. Výsledkem této situace byly cesty po Česku, zvláště pak v letních měsících. Mám radost, že čím dál více vzkvétají menší, i docela malé galerie a další instituce nejen v krajských a dalších (ve srovnání s Prahou, Brnem či Ostravou) menších městech, ale i v končinách, které mají k jakémukoli centru na české poměry daleko. Mezi ty etablované instituce, o nichž se v poslední době mluví, patří například Galerie moderního umění v Hradci Králové, kde nyní probíhá vydařená výstava věnovaná falzům, nicméně se mi konečně podařilo uskutečnit dlouho plánované návštěvy Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem či Mečlovy Nové Perly u Krásné Lípy. Fajnšmekři tam mezi staršími kousky z nakladatelství Divus najdou třeba publikaci o Jánu Mančuškovi či staré číslo Umělce s textem Tomáše Pospiszyla o estetice obrazů používaných na tiskovinách vydávaných Vesmírnými lidmi.

2) Otázka zní, co nás čeká obecně. Prý žijeme v době postcovidové. Ono „post“ je poměrně často používáno v uměleckém světě, ať již pro dnes již historické směry (postimpresionismus), či ty, které máme v poměrně živé paměti (postinternet). Jenže v případě aktuální pandemie ještě není úplně na místě. Tedy ani trochu. S aktuální situací se budeme vyrovnávat jako jedinci, jako společnost, a musí se s ní naučit pracovat i umělecký svět, kterého se dotýká intenzivněji než řady jiných oborů. Že cestou není jen bezmyšlenkovitě překlopit umění a výstavy do onlinu, ukázal už rok 2020. Čeká nás tedy nutnost přestat se nové situaci divit a začít s ní pracovat. Teprve potom může přijít doba postcovidová. Třeba právě po ní bude nazváno současné umění.

Henrike Naumann, pohled do instalace Ostalgie (Urgesellschaft) v KOW Berlin, 2019, mixed media, Foto: Ladislav Zajac

Barbora Šimková, umělkyně

1) Obvykle mám v záloze spíš ty události, které mě zrovna dvakrát nepotěšily, ale letos mi udělal největší radost výsledek voleb. Tedy těch na Akademii výtvarných umění. Jednak je vyhrála poprvé za více než dvě století (!) existence školy žena. A ještě nikdy se mi nestalo, že by jakékoliv volby vyhrál někdo, komu jsem fandila. Takže pro mě je i tohle nová zkušenost, ale úplně nejradostnější je, jak zásadní roli v procesu voleb sehrály hlasy zástupců studujících v akademickém senátu, který Mariu Topolčanskou zvolil za rektorku.

2) V novém roce nás ani tentokrát nečeká žádný med, ale v této části světa to nejspíš ještě přežijeme. Budeme zase soutěžit o pozornost a přízeň na Instagramu, o drobné na naše projekty a o to, aby po nás ty projekty vůbec někdo chtěl. Nově se budeme výrazněji handrkovat s kulturně-kreativním průmyslem o zdroje z veřejných rozpočtů, kdežto naše pracovní podmínky a životní realita se pravděpodobně nijak významně nezlepší. Náš duševní stav se bude spíš zhoršovat a bankovní konta ztenčovat. Již tradičně budeme čelit všemožným krizím, výkyvům počasí i nálad světových lídrů. Na hranicích Evropské unie budou asi dál umírat děti hladem a vyčerpáním, ale to se nedá nic dělat, protože rozkaz „neustoupit Lukašenkovi za žádnou cenu“ zněl asi jasně. Petr Pudil slavnostně otevře svoji velkolepou Kunsthalle na Malé Straně, protože někdo si pořídí tryskáč a někdo sbírku umění a barák na ní. To vyjde v podstatě nastejno, znáte to taky, ne?

Systém uměleckého vzdělávání zůstane zakotven v 19. století, nevítězka CJCH poletí do New Yorku a Izrael bude dál okupovat Palestinu. To už je ale z kategorie evergreenů. Podle dat z předchozích let se dá předpokládat, že situace se bude vyvíjet stabilně tímto směrem i nadále. A to je dobře, protože jsme zase o krok blíž takovému svrabu, který už si třeba nenecháme líbit a společně se mu vzepřeme.

 

Šárka Zahálková, umělkyně a kurátorka GAMPA

1) Každá radost má v sobě něco neopakovatelného a ze všeho nejlepší je si malé (a to především umělecké či kulturní) radosti dopřávat pravidelně. V reakci na tuto otázku mi však zcela spontánně v mysli vytanul začátek letošního května a s ním spjaté znovuotevření galerií. Až euforické pocity tehdy ještě umocnil krátký výlet do Vídně (vlakem a na kole). Umění jsem hltala plnými doušky, obecné nadšení osekalo kritický pohled na minimum. Blaho. Těžko říct, zda bych v rámci jiné časoprostorové konstelace vnímala výstavu Josepha Beuyse v Belvederu jinak, ale po dlouhé kulturní abstinenci mi přišla zkrátka bezvadná.

2) Při pomyšlení na budoucí rok cítím pověstné motýly v břiše. Těšení se mísí s nervozitou. Kladu si množství otázek a sama sebe se ptám, zda náš zamýšlený programový formát bude fungovat. 2022 bude pro pardubickou Gampu totiž posledním rokem ve stávajících prostorách barokní sýpky, na nějž naváže stěhování do novostavby od arch. Šépky. Ta pro naši galerii roste v areálu Gočárových automatických mlýnů. Tento přesun, změnu a určité mezidobí jsme se s kurátorským týmem rozhodli pojmout v rámci motta „Intermezzo“. V příštím roce dáme zarezonovat klíčovým principům, které jsme testovali v letech předchozích, ale i těm, co zamýšlíme do budoucna. Místo chronologicky řazených projektů chceme dát prostor průniku a prolínání, žánrovým přesahům, péči, vzdělávání, udržitelnosti, zpomalení, spolupráci; chceme zkoumat a otevírat možnosti soudobé výstavní praxe a role galerie v kontextu města a jeho komunity. Čeká nás další vzrušující rok, který bude spoluutvářen řadou proměnných.