Artalk.cz

Just dance?

Když není rozumné chodit v současné pandemické situaci do klubů a na party, ještě se dá chodit aspoň do galerie. V pražské galerii Nevan Contempo i na brněnské výstavě laureátek a laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého se totiž tančí. David Kořínek se v dvojrecenzi zamýšlí nad tím, co vlastně tanec znamená, zda může působit emancipačně i na plátně a odkud se vogue vzal.  

Valentýna Janů, Hair Flip, 4K video, 12 min, 2021, pohled do instalace, foto: Daniela a Linda Dostálkovy

Just dance?

„Breakdance je pryč, teď všichni tancujou vogue, pravil můj světaznalý spolužák někdy před letními prázdniny roku 1989. Bylo to v době, kdy všichni vyhlíželi další léto lásky, v tehdejší Jugoslávii kupovali trička se smajlíky a o pár měsíců později si stejný symbol připichovali na bundu jako znak solidarity se Sametovou revolucí. Něco se dělo a dělo se toho hodně. Řadě z nás však bylo jasné, že vogue se v českých ulicích a diskotékách (slovo klub bylo neznámé a pojem party znamenal něco úplně jiného) rozhodně nechytne, protože přeci jen otočit si kšiltovku dozadu je o dost jednodušší než otočit vztah ke svému pohlaví (pojem gender viz klub a viz party). Navíc na začátku devadesátých let jsme v době, kdy se u nás dohání kdeco a klubová hudba ještě nějakou dobu bude znamenat především nařvaného chlapa s kytarou nízko.

O třicet let později se waackingu věnuje po práci ve startupu kdekdo, není třeba tomu říkat hned vogue, navíc by se to pletlo s českou verzí stejnojmenného časopisu, na nějž se názory mění dle okruhu spolupracovníků konkrétního čísla. Disko už pár desetiletí není sprostým slovem a gender je v prvních liniích kulturních válek. Tanec jako nositel subkultury je pohybem, o jehož politických významech snad nikdo nepochybuje. Nárok na zábavu (po práci či bez ní) je celospolečenským tématem.

Zaměřme se však nyní na dva konkrétní krátké filmy dvou českých umělkyň mladší generace. Hair Flip Valentýny Janů je promítán v Moravské galerii v rámci výstavy laureátů a laureátek Ceny Jindřicha Chalupeckého, Shine your light on me Alžběty Bačíkové je vystaven v pražské Nevan Contempo. Na první pohled jde o dva dosti rozdílné přístupy. Oba však spojují stejné kulturní kódy a u obou je tanec hlavním tématem. Janů nás ve studiové stylizaci provází různými podobami tance, v němž dominují vlivy vogue, Bačíková dokumentárně posbírala taneční pohyby nejrůznějšího druhu při svých procházkách New Yorkem. Ve videu Valentýny Janů vidíme vždy jen jednoho tanečníka na scéně, která jako rekvizitu obsahuje vždy jen jinou židli, performance jsou určeny a připraveny jen pro nás a my můžeme nabýt dojmu, že je to jen „Just Dance. Prostě tanec je i u Bačíkové, avšak ten se děje stále a na různých místech, je autentickým pohybem ve velmi různorodých situacích a většinou se jedná o sdílený projev. Někdo někde prostě tancuje, ať už je to jen tak, či na demonstraci, ať je to na křižovatce, v klubu, či v parku. Náhodný návštěvník obou galerií si bude užívat především onen pohyb, možná se i v rytmu vrtět začne, může však odcházet zklamán, že nic jiného než zábava to nakonec není. Ať už sleduje formát televizní show, jejž moderuje Valentýna Janů, nebo dokumentárně deníkový záznam z předloňské rezidence. Je to jedno, ti lidé před námi se prostě jen baví.

Alžběta Bačíková, Shine your light on me, 2021, záběr z videa

To jen může stačit, pro většinu z nás to však bude spíš málo. Nemůžeme však ani říct, že jsme svědky nějakého nového uměleckého trendu. O novosti v případě něčeho, co s námi existuje tak dlouho (od narození, od prvních rituálů či jen aktivit radosti) lze pochybovat. Je však pro naše úvahy opět dobré naskočit do stroje času a vrátit se zase o pár desetiletí zpátky. Důležitým pohledem do zpětného zrcátka onoho stroje bude vytěžování subkultur a jejich vliv na hlavní proud kultury.

Prvním, kdo exploatoval subkulturu vogue, byl odborník na podobné krádeže, situacionista, který šel v principech detournementů tak daleko, až si z nich učinil živnost, aniž se zpronevěřil boji proti globálnímu spektáklu jednoduše proto, že toto plundrování prohlásil za novou uměleckou strategii. A nevadilo ani, že jeho předchůdci své umění rozpouštěli v běžném žití. Malcolm McLaren se nikdy netajil svým talentem na obohacování se prostřednictvím nejrůznějších trendů, které byl schopen podchytit už v počátcích. A paradoxně to bylo ku prospěchu všech (viz punk). Americký Billboard v kategorii klubové hudby obsadil prvním místem singlem Deep in Vogue v červenci 1989, dva měsíce po jeho vydání (tedy v době, kdy onen můj spolužák ohlašoval smrt break dance). Na pomoc si tehdy přizval Marka Moora a Williama Orbita. Ten první byl globální ikonou acid houseového šílenství započatého o rok dříve (viz Theme from S’Express) a ten druhý producentem, který ovlivňoval elektronickou hudbu řadu desetiletí. Nutno dodat, že McLaren své exploatace prováděl skrze pečlivý umělecký výzkum a v případě vogue, dodal oběma remixérům nejen samply z filmu Paris Is Burning, na který dokonce zajistil povolení jeho režiséra (ten jsem mohl vidět až v roce 1995 na festivalu v Karlových Varech, kde „dekadence newyorských klubů příliš nikoho nezajímala, protože tehdy všichni prožívali nejrůznější lokální dekadence každý týden). McLaren dokonce pro tento singl najal Williho Ninju, jednu z hlavních postav filmu a hybatele celé newyorské ball kultury, který se postaral o vokály. Singl se stal hitem z mnoha důvodů, mimo jiné i díky skvělému načasování, kdy se protnuly dvě klubové mánie z obou břehů Atlantiku. My hrdí noví Evropané jsme tomu říkali prostě „další acidovej trek.

Zatímco o rok později (pro přesnost to byl rok 1990, ale pamatuje se to už těžko) jsme plundrovali vídeňskou Maria Hilfer Strasse, v televizích ve výlohách módních a hudebních obchodů jsme v přímém přenosu sledovali exploatování ball kultury Madonnou, která jeden ze svých největších hitů nazvala prostě Vogue. Vážnosti této subkultuře dodala za pomoci tehdy neznámého režiséra Davida Finchera, když taneční gesta prováděná skutečnými „voguery doplnila ikonickými gesty a portréty hvězd zlaté éry Hollywoodu. Tehdy většině z nás došlo, že tyhle vogue pózy („Stay the Pose!) jednoduše převzít nepůjde a že je to vyšší liga než válet se po chodníku a napodobovat přitom vrtulník (max. dvě otočky) či želvu (po třech sekundách náraz do brady). Vogue se stal definitivně globálním fenoménem především vizuální kultury, aniž se mohl stát žitou praxí. Pochopitelně nešlo jen o šikovnost, ale o nemožnost překročit hranici sociální, geopolitickou a především tu, která jasně určuje identity. Vogue byl prostě něco, co je „jejich. A díky tomu si udržel i svoji léta přetrvávající autentičnost.

No, a právě o tu nakonec půjde i při posuzování našich dvou videí. Je třeba hned dodat, že obě jsou skvělá – ač každé z úplně jiných důvodů – a jejich estetické strategie zanechat na osobním vkusu diváků. Co se však skrývá pod nimi? Chtělo by se říct, slovy Andrew Darleyho, co se skrývá pod povrchem ve smyslu podtitulu jeho knihy Visual Digital Culture jako „surface play (tedy ne povrch jako povrchní, ale jako povrchové). A jen tak na okraj (kolikátý už okraj a v jakém významu?) i on se v jedné kapitole zabývá analýzou videoklipů Neneh Cherry, který v náznacích obsahuje … vogue, vogue, vogue. Jaké zprávy nám tedy Valentýna Janů a Alžběta Bačíková přinášejí? A pozor, ani jedno z těchto videí není přímo o vogue.

Alžběta Bačíková, Shine your light on me, 2021, záběr z videa

Hair Flip je sadou pěti sólových tanečních choreografií, autorka vystupuje v jedné z nich, ve zbylých pak tančí Monina, Michal Ninja, Miss Cool Cat a Míša Ambitchous. Znalému divákovi je jasné, že každý a každá z nich reprezentuje nejen jiný taneční styl, ale především jinou subkulturu, pro niž je tanec demonstrací širšího pole témat a významů. Michal Ninja je zástupcem české vogue scény, Miss Cool Cat asi nejznámější českou tanečnicí burlesky. Jako diváci jsme v pozici voyeurů, kterým je na okamžik dopřáno kochat se něčím exotickým, běžně v domácnostech neprovozovaným. Nelze si nepoložit otázku, zda tento exotismus není něčím nepatřičným, co nás při použití tohoto označení má varovat před nevhodným využíváním čehosi neznámého. A není to atraktivní jen proto, že je to něco jiného než hlavní proud taneční zábavy vyhrazené mantinely taneční party a Star Dance? Ale co s tím, když už před třiceti lety to samé provedli vzpomínaní McLaren a Madonna (a stovky dalších) na globální úrovni? Je to zase jen další opožděný import? Asi nemusíme být takto přísní: Svá těla přece vozíme pořád tam a zpět, stejně jako jakékoliv další produkty. Můžeme se však ptát po autenticitě takovéhoto činění. Tady však, obávám se, skončíme u konstatování, že i subkultury jsou globálními fenomény, které neznají hranic a jsou určovány tradičně jen několika málo místy, respektive metropolemi. Přiznejme si, že skutečně místní subkulturu nemáme. Nebo je mezi námi skutečně někdo tak odvážný, kdo by chtěl v galerii sledovat film, v němž vystupuje parta tanečníků za zvuků kapely přehrávající v těžko poznatelných verzích hity osmdesátých let? Nebo snad jakousi modifikaci lidového tance z kulturáku? Rozhodně by to nebylo oči otevírající. To známe. Takže nám nezbývá než doufat, že i po stopadesáté vtloukané teze o různosti nám mohou v něčem pomoci. Vždyť i ono Just Dance Lady Gaga z krizového roku 2008 znamenalo mnohem víc než jen „just dance, nezbývá než jen věřit, že si většinové publikum odnese tuto podstatnou zprávu. Ačkoliv onen zdánlivý exotismus může být při projekcích v zahraničních galeriích paradoxně vnímán jako zpráva o lokálních projevech něčeho globálně známého, u nás může naopak být sledován jako dokument z cizích krajů.

Tím se dostáváme k videu Alžběty Bačíkové, které je skutečně dokumentem z cizích krajů. Bačíková sleduje při více méně náhodných procházkách New Yorkem vyloženě autentické taneční projevy jeho nejrůznějších obyvatel. Video je svým způsobem etnografickou sondou do různosti a přirozenosti tančících těl. Sama autorka navíc tento náhodný sběr podtrhuje deníkovým charakterem svého komentáře. Zástupce jednotlivých komunit či uskupení ani nevnímáme, zůstává tanec jako univerzální projev spontaneity. A to není „jen. Důležitý je také její osobní vztah k sledovaným skupinám, kdy její postoj je většinou nezaujatý, je výsekem každodennosti, sama si od pohybů před objektivem zachovává odstup. Tady nejsme v klubech, kde se tančí vogue, nevyžaduje se tu tréning, tady jsme na ulici a ono se to prostě děje přímo před námi. Autenticita projevu je však nabourávána soundtrackem AidKida, který různorodost propojuje do jednoho globálního reje.

Valentýna Janů, Hair Flip, 4K video, 12 min, 2021, pohled do instalace, foto: Daniela a Linda Dostálkovy

Tanec je nejbytostněji prožité umění, které můžeme zažívat. Tělo reagující na hudbu vytváří její jedinečnou interpretaci, a tím tedy vzniká umění další. Každý tanečník a tanečnice – nebo jednoduše ti, kteří si u poslechu hudby nemohou pomoci a musí se hýbat – zažívají během svých rytmických pohybů jiný druh vědomí. Ostatně, tanec patří k lidské kultuře od nepaměti a stále proměňuje své významy od těch společenských, politických či intimních. Pokud budeme například vogue z osmdesátých let interpretovat jako tanec, kterým newyorská gay komunita komunikovala svoji existenci, pak nejjednodušším vysvětlením, proč se dnes v českých galeriích objevují taneční videa, je konstatování, že téma identit je opět aktuální. Jenže dnes, v roce 2021, nejde jen o gay komunitu, ale o mnohem širší záběr minorit a náš vztah k nim. (Mimochodem, nedávno ještě platilo, že na českou burlesku chodilo více žen a Miss Cool Cat je na svých workshopech učila „Stay the Pose. Nicméně v podání například této umělkyně nejde o pózování pro někoho, ale především pro sebe sama…) Na rozdíl od osmdesátých let tak na tento trend nemusíme nahlížet jako na dovozovou exotiku, kterou nemůžeme zcela pochopit, natož při tanci prožít. Díky současnému globalizovanému světu máme dnes mnohem více jasno. I když, kdo ví… na obě videa můžeme jít tančit do galerie, ale na YouTube asi moc trendovat nebudou. Škoda.


Alžběta Bačíková / Shine your light on me / kurátorka: Hana Janečková / Nevan Contempo / Praha / 12. 11. – 18. 12. 2021
Valentýna Janů / v rámci výstavy Cena Jindřicha Chalupeckého 2021 / kurátorky: Kolektiv Společnosti Jindřicha Chalupeckého (Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Karina Kottová) / Moravská galerie v Brně / Brno / 23. 9. 2021 – 30. 1. 2022

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *