Artalk.cz

Pátrání po Ester pokračuje

Matěj Forejt recenzuje výstavu Ester Krumbachová v Domě umění města Brna, která představuje pozůstalost této významné osobnosti československé nové vlny a jíž byl věnován v posledních letech výzkum spolku Are (Edith Jeřábková a Zuzana Blochová). Výzkum zahrnuje jak digitalizaci dokumentů, fotografií a předmětů, které Ester Krumbachové patřily, tak i současné umělecké intervence, jež vytváří svébytnou interpretaci autorčiny tvorby.

Ester Krumbachová. Foto: archiv Libuše Jarcovjákové

Pátrání po Ester pokračuje

Když na přelomu let 2017 a 2018 proběhla v pražské galerii tranzitdisplay výstava ESTER KRUMBACHOVÁ Sněžný muž – Nosit amulet – Zamotávat archiv, byla to první příležitost seznámit se s tehdy se rozbíhajícím projektem, jenž měl postupně zpřístupnit osobní pozůstalost všestranné umělkyně a filmařky Ester Krumbachové a otevřít ji nejen širšímu badatelskému zájmu, ale také novým uměleckým interpretacím a intervencím. Pro časopis Iluminace jsem tehdy v narážce na název vystaveného videa Jesse Jones napsal, že „toto není výstava, je to něco víc“ a že „umělci [a umělkyně] pracující s archivem Ester Krumbachové se rozličnými způsoby zaměřili na rozkrývání jeho jednotlivých vrstev – stávali se svého druhu archeology provádějícími průzkumné sondy a odvíjeli od svých nálezů nové autonomní linie“. Ve fázi samotného otevírání archivu se takový „sondovací“ přístup zdál být zcela namístě a sliboval nové, umělecko-vědecké impulzy pro dlouhodobě oblíbené využívání archivních materiálů v současném výtvarném umění i praktickou realizaci konceptu „otevřeného archivu“ britského teoretika Francise McKeeho.

O čtyři roky později se již digitalizovaný archiv Ester Krumbachové chystá ke svému uvedení online a projekt vrcholí další výstavou, tentokrát uvedenou v Domě umění města Brna. Od bilanční výstavy, které předcházely jak průzkum a katalogizace archivu, tak události spekulativnějšího charakteru, přitom už není na místě očekávat ani o nic více, ani o nic méně než sebevědomou prezentaci nalezených a zdokumentovaných materiálů, případně také intervencí, jež na ně reagují, a to včetně objasnění konceptů a vazeb souvisejících s vystavenými artefakty i prezentací jako takovou. Před vstupem do výstavy jsem se ovšem nedokázal ubránit obavám, jež v průběhu uplynulých čtyř let živila občasná útržkovitá setkání s tím, jak se zpřístupňování Krumbachové archivu dále (ne)vyvíjelo.

Dvě hlavní iniciátorky a realizátorky projektu – umělkyně a kurátorky Zuzana Blochová a Edith Jeřábková – se totiž sice rozhodly pro chvályhodné nabourání tradičně omílaného obrazu Ester Krumbachové coby „múzy české nové vlny“ a deklarovaly snahu prezentovat ji jako samostatnou aktérku a svébytnou tvůrkyni, přesto ale brzy samy uvízly v osidlech zjednodušujících tezí o archetypální ženskosti a jejím spojení s nadpřirozenem, ezoterikou, magií a čarodějnictvím. Pochopitelně, že při budování komplexnější představy o Ester Krumbachové na základě její osobní pozůstalosti mají i tato témata své důležité místo, ale prostá náhrada obrazu „múzy“ za obraz „čarodějnice“ je nedostatečná.

Úvodní část brněnské expozice situovaná do Procházkovy síně Domu umění na malou chvíli tyto obavy ještě přiživila. Po přečtení úvodního textu otištěného na doprovodném barevném letáku se nedaří rozpustit dojem, že si autorky modelují vlastní obraz Ester Krumbachové coby rebelské femme fatale, aniž by se však ohlížely na historické reálie. Ve stručném shrnutí Krumbachové biografie tak na jednu stranu připomínají, že na jistou dobu odešla žít do vysídleného jihočeského pohraničí, kam údajně „nikdo nechtěl“. Ve snaze zdůraznit Krumbachové nonkonformismus se přitom například vůbec nepozastavují nad realitou státem organizovaného dosidlování, při kterém byly celé pohraniční vesnice či městečka obsazovány novým obyvatelstvem a které je dobře popsáno i v českojazyčné literatuře.[1] Na druhou stranu se v tomtéž textu dočteme, že Krumbachová „celý život“ prožila v nájemním bytě v ulici Za Zelenou liškou na Praze 4. Právě Krumbachové byt je přitom pro autorky projektu – vzhledem k povaze zkoumané osobní pozůstalosti pochopitelně – zásadním středobodem zájmu. Koncepce vstupního výstavního sálu ovšem v podstatě odpovídá myšlenkovému půdorysu již zmíněné, čtyři roky staré pražské výstavy a neevokuje žádný zásadní posun. Publikum se zde sice může začíst do rukopisů a strojopisů z pozůstalosti Ester Krumbachové, způsob jejich prezentace na černobílých xeroxových kopiích v plastových kroužkových rychlovazbách je ovšem coby závěr digitalizačního projektu žalostný. Kromě čítárny pak prostor nabízí několik současných uměleckých intervencí a obrazovku s dokumentárním filmem Věry Chytilové Pátrání po Ester (2005), který je připomínkou předchozí snahy o komplexnější představení osobnosti Ester Krumbachové a zároveň zve do jejího soukromého tvůrčího světa, který se má lépe odhalit teprve v dalších výstavních prostorech.

Zbývající výstavní sály jsou pro účely aktuální výstavy netypicky zaslepené, takže jimi nelze korzovat, jak je to v Domě umění obvyklé. Představují tak alegorii svébytného, do sebe uzavřeného tvůrčího světa Ester Krumbachové, který je zde rozčleněn do několika oblastí, ovšem nijak striktně, takže se při procházení výstavou její jednotlivé oddíly fluidně prolínají. V souladu s ústředním motivem celého projektu je i zde věnován významný prostor současným intervencím, mezi něž patří mystifikační plakáty (Beca Lipscombe, Morwenna Kearsley, HIT, Bernie Reid, Laura Richmond), videa parafrázující závěrečnou scénu z Krumbachové jediného realizovaného režijního počinu Vražda ing. Čerta z roku 1970 (Marek Meduna) či kočičí ocas vinoucí se napříč výstavními sály (Jiří Kovanda). Nezdá se však, že by se za uplynulé čtyři roky podařilo archiv Ester Krumbachové otevřít zásadně širšímu okruhu intervenujících umělců a umělkyň. Ani vzájemný vztah archivu a jednotlivých intervencí autorky příliš nevysvětlují, a přítomnost aktuálních děl tak ve výsledné instalaci vyznívá spíše ornamentálně než významotvorně. Pokud totiž projekt opakovaně deklaruje svůj vztah k osobité poetice Krumbachové bytu, pak brněnská výstava působí překvapivě chladně a ani vystavené intervence, jež na tuto poetiku měly údajně reagovat, výsledný dojem nenapraví. Naopak, onen chlad dost možná ještě prohlubují, protože zde figurují v roli glamourových solitérů.

To, co je však na výstavě jedinečné a co je jejím jednoznačným obsahovým těžištěm, je prezentace archivního materiálu z Krumbachové pozůstalosti jako takového. Vystaveny jsou zde širším publikem dosud nespatřené originály textů, kresby, v realitě socialistického Československa značně neobvyklé osobní polaroidové snímky, amulety nebo návrhy divadelních a filmových kostýmů. Mezi posledně jmenovanými upoutají třeba kresby určené pro dnes kultovní sci-fi režiséra Jindřicha Poláka Ikarie XB 1 z roku 1963. Pozoruhodným detailem, kterého si zde lze díky paralelní prezentaci snadno všimnout, je třeba skutečnost, že zatímco divadelní kostýmy Krumbachová navrhovala se záměrem vzájemné barevné souhry, při navrhování kostýmů určených pro černobílé filmy využívala jen stínování na šedé škále. Množství archivního materiálu, v němž se neoddělitelně prolíná umělecká tvorba, nekonformní myšlenkový svět a každodenní realita autorčina soužití s kočkami a početným rostlinstvem, pak doplňuje také soubor fotografických aktů, které v době Krumbachové nepřítomnosti u ní doma pořídila Libuše Jarcovjáková.

V bytě Ester Krumbachové. Foto: archiv Libuše Jarcovjákové

Kromě archivních originálů je pak na výstavě k vidění i zmíněný film Vražda ing. Čerta, jehož zvuk se line okolními částmi výstavy a neustále podprahově připomíná nejznámější Krumbachové tvůrčí počin, a také trojice projekcí s ukázkami z filmů, na nichž se Ester Krumbachová podílela především jako výtvarnice. Poměrem archivního materiálu a současných uměleckých vstupů však mohla výstava raději ještě výrazněji upřednostnit výchozí materiál celého projektu z pozůstalosti Ester Krumbachové, nechat vyniknout jedinečnou auru dosud neviděných originálů a dát slovo mikropříběhům ukrytým v kresbách, fotografiích i textech. Sošná inscenace ani minimalistická prázdnota při jejich vystavení přitom není potřebná, občas je naopak v až ostrém kontrastu s imaginací, hravostí a živočišnou lidskostí otisknutou do přítomných archivních materiálů. Ovšem právě kvůli možnosti prohlížet si originály těchto materiálů v jejich rozmanitosti na jednom místě stojí nakonec aktuální brněnská výstava jednoznačně za vidění. Za výsledným dojmem ukotvení výstavní koncepce právě v archivním materiálu a jeho přehlednou a divácky vstřícnou prezentací přitom nelze nehledat vstup Kateřiny Svatoňové, která dvojici původních iniciátorek projektu rozšířila a aktuální výstavu coby kurátorka připravila společně s Edith Jeřábkovou. Má-li tedy projekt průzkumu a zpřístupňování osobního archivu Ester Krumbachové nadále úspěšně pokračovat, zdá se pro něj být těsnější propojení uměleckých a akademických východisek jako dobrá cesta.

Na okraj se možná ještě sluší zmínit tu součást výstavy, která si zatím získala největší mediální ohlas: Než jsem výstavu navštívil, i já jsem napjatě očekával, jak na mě zapůsobí slibovaná přítomnost opuštěných koček, jejichž eticky sporné umístění do výstavy kurátorky vysvětlily v doprovodném textu, zveřejněném i na webu Domu umění. V den, kdy jsem výstavu navštívil, se však Domem umění žádné kočky neprocházely – zpřítomňovaly je tu pouze polohlasné debaty místních kustodek o tom, jaké praktické komplikace jejich plánovaná přítomnost může přinést. Ačkoli jsem tedy při prohlížení Krumbachové polaroidů nemohl hladit hřbet toulavé kočky, coby reminiscence na filmy české nové vlny, do jejíhož okruhu Ester Krumbachová neodmyslitelně patří, bylo v tomto ohledu kouzlo nechtěného maximální.

[1] Především viz Andreas Wiedemann, „Pojď s námi budovat pohraničí!“. Praha: Prostor 2016.


Ester Krumbachová / kurátorky: Edith Jeřábková a Kateřina Svatoňová / Dům umění města Brna / Brno / 24. 11. 2021 – 6. 3. 2022

Foto (není-li uvedeno jinak): Polina Davydenko

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *