Vyjádření GHMP k akvizicím pohyblivého obrazu
Publikujeme text, který do redakce zaslala ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříkové a v němž se vyjadřuje k akvizicím pohyblivého obrazu v této instituci.
Jak sbírat pohyblivý obraz? Poznámky k akvizicím (nejen) v Hradci Králové
V reakci na nedávno uveřejněnou zprávu Galerie moderního umění v Hradci Králové o rozsáhlé jednorázové akvizici pro sbírku pohyblivého obrazu se Galerie hlavního města Prahy rozhodla vyhodnotit svou akviziční činnost v oblasti pohyblivého obrazu. Nechceme soutěžit o prvenství, jen bychom rádi pro pořádek upozornili na své aktivity v této oblasti, ve které dosahujeme zajímavých výsledků. Vždy je také hrdě prezentujeme na svých výstavách nových zisků, kde je tomuto segmentu pokaždé věnován významný prostor. Toho si nelze nevšimnout i na právě probíhající výstavě No Art Today?, která shrnuje naše akviziční úsilí za poslední tři roky. Ve druhém patře Městské knihovny je zde vystaveno celkem třicet videí, v Domě fotografie pak šest. Zařazování děl z oblastí nových médií, videa, umění instalace a příbuzných aktuálních forem považujeme za naprosto samozřejmé – snažíme se v rámci našich akvizic současného umění co nejvíce obsáhnout celé jeho spektrum ve všech médiích. V zásadě je pro zařazení díla do sbírek čím dál významnější kvalita, než konkrétní médium, ve kterém je autorská idea realizována.
V GHMP jsme systematicky a s důrazem začali sbírat videa v roce 2017, kdy jich do sbírky přibylo dvacet pět. Nejvýznamněji byla naše kolekce rozšířena v roce 2020, kdy jsme získali celkem třicet pět děl. Nicméně už v průběhu předchozí dekády jsme jich zařadili do sbírek celkem patnáct. V současnosti máme evidovaných osmdesát osm videí a před registrací pak dalších čtrnáct děl, která schválila letošní nákupní komise. Dosud tato investice představuje celkem 3 850 000 Kč. Letošní přírůstky budou pořízeny za celkovou částku 2 839 300 Kč. Část bude proplacena ještě letos. Nejde jen o tato strohá čísla, která uvádíme pro srovnání, jde nám o to, dokumentovat, že náš odborný zájem je setrvalý a že dle našich finančních možností neustále pracujeme na zachycení stále invenčnějšího a sofistikovanějšího repertoáru našich současných protagonistů z oblasti videa. Pokud nám to okolnosti a finance umožňují, vracíme se k významným archivním dílům (Woody Vasulka, Vladimír Havlík, Peter Rónai, Tomáš Ruller, Ján Mančuška) i těm z nedávné minulosti (Milena Dopitová, Jiří Černický, Barbora Klímová, Anna Daučíková, Tomáš Svoboda, Jan Šerých, Michal Pěchouček, Václav Magid, Adéla Babanová, Roman Štětina, Marek Ther, Adam Vačkář, Pavla Sceranková, Jan Pfeiffer aj.)
Samostatnou kapitolou je pak soubor videí z cyklu Start Up, který se nám i zpětně daří postupně mapovat jako celek (Johana Pošová, Jiří Žák, Miroslava Večeřová – Pavel Příkaský, Richard Janeček, Barbora Dayef, Dominik Gajarský, Marie Tučková a další). Za posledních deset let jsme realizovali patnáct výstav, na kterých bylo video buď výhradním médiem, nebo alespoň silnou složkou celého projektu. Dlouhodobě se zabýváme nejen samotnými akvizicemi významných videí, videoartu, dokumentů a záznamů akcí, ale také aspekty jejich uchovávání a související problematikou autorských a licenčních práv. Vzrůstající zájem o tuto oblast umění, které lze díky digitalizovanému obsahu snadno šířit až za kontrolovatelné hranice, je zatím založen spíše na důvěře než na udržitelných pravidlech. Galerie moderního umění v Hradci Králové jistě není jediná, která svou pozornost obrací tímto směrem, a tak tu před námi stojí otázka, zda je únosné, aby konkrétní video, různé žánrové mutace tohoto specifického druhu umění a záznamy akcí byly součástí hned několika sbírek na našem území. Zda bychom si v tomto směru neměli případně rozdělit kompetence, nebo jestli je naopak v pořádku, že ochraňujeme toto poněkud „efemérní“ duchovní bohatství na více místech zároveň, abychom zajistili jeho technologicky bezpečné přežití do budoucna? Je výhradní licence s ohledem na tvůrce spravedlivá cesta k jedinečnosti každé sbírky pohyblivého obrazu? Nemáme raději usilovat o společnou „archivačně-distribuční platformu“ (Sylva Poláková v rozhovoru s Nelou Klajbanovou, Artalk, 22. 11. 2021), když musíme pracně vytvářet vlastní infrastrukturu k péči o tato díla?
Magdalena Juříková
Je výborné, že se Magda Juříková ozvala, těch zjednodušených textů vyplývajících z uzavřených generačních či zájmových bublin je stále hodně. My jsme napsali do NFA podrobný dopis o akvizici videa počínající již v 90. létech (ještě na VHS kazetách) v benešovském Muzeu umění a designu. Zůstal příznačně pro naši dobu bez odezvy. Účelem sbírkové kolekce byl především vzdělávací proces, nic hlubšího, neboť je muzeum zaměřeno na design. Podařilo se nám shromáždit téměř dvě stovky prací autorů z celého světa, neboť jsme se vydali cestou pořizování distribučních kopií videoartu prodávaných v museum-shopech. Je to jistě jedna z přirozených cest, která potvrzuje správné konstatování Juříkové o logické relativitě vazeb originál-kopie v digitální tvorbě. Ve spolupráci se sponzorem jsme začali řešit problém uchovávání digitálních děl, který má mnohé společné technické znaky s uchováváním funkčnosti elektronických produktů designu. Marně jsme se pokoušeli komunikovat s pořadateli českých přehlídek videotvorby, kteří měli velké „sbírkové“ fondy, ale neměli motivaci je uchovávat pro budoucnost. Zájem o videoart u nás souvisel s častou prezentací dokumentárních i hraných filmů veřejnosti (festivaly Jeden svět, AniFilm, Trilobit ad.). Také jsme měli dlouholetou plodnou spolupráci s Ars Elektronica Linz, díky ochotné české pracovnici v této instituci. To vše mělo především osvětový a vzdělávací cíl, který by měl být samozřejmostí pro každou regionální galerii. Nejnověji jsme měli sjednánu spolupráci se sdružením producentů českých videoher (každoroční malý festival), neboť jsme pochopili, že tato tvorba dost ovlivňuje veřejnost a může mít různé kvality. Tomu už ale zamezil bezprecedentně arogantní politický útok na muzeum v roce 2017. Píšu o tom i proto, že na současném webu muzea je veškerá jeho historie účelově vygumována.
Magdu Juříkovou je třeba pochválit za myšlenku potřeby koordinace akviziční činnosti. My toto už dlouho navrhujeme v oboru designu, aby se neplýtvaly síly, čas, finance a došlo k co nejkomplexnějšímu pokrytí dokumentace české tvorby. Koordinace by měla být povinností MK, má na to svá málo využitá metodická centra. V nouzovém případě by ji mohla dělat profesní sdružení.
Nebýt toho, že se dvě muzea umění ozvala, tak to vypadalo, jak je Hradec Králové mimořádný a všichni byli náramně spokojeni, že jedině mladá generace přináší potřebné inovace. To by kvalitní redakce neměla připustit a umět tomu systematicky předcházet.
Je dobré si vždy všímat situací ne ze svého nebo skupinově omezeného hlediska, ale z hlediska celkově společensky odpovědného jednání. To je charakteristické tím, že každé právo vyvažuje povinností. Tady v tomto případě měla redakce ArtAlku upozornit autora rozhovoru s N. Klajbanovou na nekomplexnost pohledu na českou akvizici pohyblivého obrazu a vyzvat jej k doplnění. To je vyšší rovina redigování, kterou by ArtAlk mohl zvládat. Pokud by k tomu neměla redakce dost zkušeností, je možné využívat mechanismus podpory vhodně složenou redakční radou. Ale spoléhat na to, že všechny nevyváženosti vyřeší komentáře nelze. Je vidět, jak je komentářů málo a většinou nedostatečných. Ale samozřejmě „zaplaťpánbů“ za ně. Mnohá média, například Czechdesign nemají ani to.