Kdo si může dovolit být moderní (ženou)

V Moravské galerii v Brně byla na začátku října otevřena výstava Civilizovaná žena. Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury, kterou kurátorsky připravily Martina Pachmanová, Kateřina Svatoňová a Andrea Březinová. Jedná se o velký projekt, který vychází z dlouhodobého zájmu kurátorek a dalších autorů a autorek o meziválečnou emancipaci žen a její vztah k tehdejší vizuální kultuře. Výstavu a doprovodný katalog rozebírá v recenzi Marianna Placáková.

Kdo si může dovolit být moderní (ženou)

Půdorys výstavy je vystavěn na historizaci dvou výstav konajících se na konci dvacátých let v Brně. Jednalo se o Výstavu moderní ženy, probíhající v roce 1929 na brněnském výstavišti, a o dnes o dost známější výstavu Civilizovaná žena, otevřenou o několik měsíců později v brněnském Pavilonu Aleš. Zatímco posledně zmíněná výstava, připravená autorským kolektivem Jan Vaněk – Zdeněk Rossmann – Božena Horneková, vycházela z avantgardních představ o racionalizaci a modernizaci života žen, Výstava moderní ženy, připravená za spolupráce mnoha ženských spolků, se obracela k nejširším vrstvám obyvatelstva a kromě prezentace nejnovějších výrobků, textilního a nábytkového designu nebo výstavy československých umělkyň byly její součástí i různé osvětové akce – například výživová poradna pro matky a kojence, návody na domácí fyzická cvičení a další.

Tyto dvě akce, které jsou prezentovány v prvních sálech současné výstavy, daly rámec celému projektu. Prezentovány jsou zde proto nejen díla tehdejších československých umělkyň, vizuální reprezentace žen či filmové ukázky, ale i dobové spotřebiče, rekonstrukce modelů dámského oblečení a nábytek. Výstava v ostatních sálech představuje diskurz o proměnách pozic žen v meziválečném období v oblasti jejich veřejného působení, v domácnosti, jejich roli v módním průmyslu a spotřebitelství či to, jak pronikaly do světa sportu a automobilismu. Ačkoli projekt v zásadě vychází z analýzy dobového vizuálního diskurzu, autorkám se zde povedlo představit emancipaci žen daleko za hranicemi proměny tehdejší image žen v podobě prvorepublikového „zkracování sukní a vlasů“.

Projekt tak ukazuje modernizaci postavení žen v československé společnosti jako ambivalentní fenomén – tím, jak čím dále více pronikaly a uplatňovaly se v různých pozicích ve veřejném prostoru, vzrůstala v mnoha oblastech jejich agentnost, na druhé straně ale byly nadále objekty mnoha různorodých politik a zájmů. Ať už se jednalo o státotvorně-nacionalistický diskurz o ženě-rodičce československých občanů, eugenický narativ o zdravém ženském těle, spojený s rasovými teoriemi, či eurocentrický koloniální pohled, přirovnávající ženy (jako v případě publikace Civilizovaná žena) k „nekultivovanosti afrických divochů“. Ženy byly zároveň vystaveny novým fenoménům, souvisejícím s poválečnou modernizací. Reklamní strategie spotřebitelského průmyslu cílily převážně na ně a práce v domácnosti, o které se stále uvažovalo jako o primárně určené pouze pro ženy, byla tématem mnoha projektů racionalizace domácnosti. K tomuto diskurzu přispívala například autorka knih o úspornosti práce v kuchyni Marta Pořisková-Urbanová, inspirovaná americkou tayloristkou Christine Frederick, nebo Skupina pro organizaci práce v domácnosti v rámci Jednoty přátel Masarykovy akademie práce, chápající domácí práci převážně jako technický problém, řešitelný modernizačním pokrokem. S těmito narativy tak byla současně spojená i rozšířená představa o moderní roli hospodyně jako o plnohodnotném naplnění života ženy.

Zrcadla, karikatury, texty

Novým fenoménem se stala rovněž sexualizace a objektifikace ženského těla ve veřejném prostoru, která se zintenzivňovala tím, jak se ženy postupně stávaly jeho samozřejmou součástí. Tento fakt autorky výstavy promítly do výstavní architektury, v níž je několik panelů tvořeno zrcadly, navracejícími divákům a divačkám jejich pohledy. Ačkoli to může být pro někoho iritující zážitek, i vzhledem k tomu, že zrcadla cílí pouze na dolní část diváckých těl, můžou být tyto artefakty chápány jako funkční zcizující prvek (na Výstavě moderní ženy bylo součástí expozice i přeměřování ženských proporcí podle dobových norem).

Podobně jako mohou být pro někoho v architektuře výstavy rozčilující zmíněná zrcadla, pro jiné to mohou být zvětšené reprodukce dobových sexistických karikatur, které se prolínají celou výstavou. Pro mě osobně jsou opodstatněné jako součást tehdejšího genderového diskurzu. Co ale na výstavě postrádám, je prezentace většího množství textů. Móda „čtecích výstav“, hlouběji osvětlujících určité fenomény, se bohužel v místním prostředí ještě příliš neosvědčila. Tato výstava by přitom k ní byla přímo stvořená. Jedná se o aktuální téma, které může být představeno na historickém materiálu. Navíc výstava, skrze své dlouhé trvání (bude otevřena devět měsíců), slibuje velký počet diváctva. Ačkoli zde samozřejmě texty osvětlující kontext přítomné jsou, většina výstavy je založena na vizualitě vystavených předmětů. Podobně i v předmluvě knihy Civilizovaná žena, pod níž je autorsky podepsaná Martina Pachmanová – svými texty však přispěli i další autoři a autorky (Hubert Guzik, Libuše Heczková, Eva Kalivodová, Kateřina Svatoňová, Magda Španihelová) –, píše Pachmanová, že publikace nepracuje s obrazem jen jako s ilustrací k textu, ale autorka sama obrazy chápe jako vizuální reprezentaci, z níž lze „vydestilovat mentalitu a vkus doby stejně jako svět každodennosti“ (s. 16). Přestože by se s autorkou dalo do určité míry souhlasit, domnívám se, že vizuální recepce k pochopení složitějších politicko-společensko-ekonomických otázek prostě nestačí.

U prezentace dobových karikatur mi tak osobně chybí především popis kontextu, v němž byly původně publikovány. Je zde vystavena například karikatura Výstavy moderní ženy (jako vulgární poloobnažené kouřící ženštiny) otištěná v časopise Šejdrem. Vyvstává tak například otázka, zda podobné karikatury byly součástí běžné mainstreamové praxe, anebo šlo jen o vyhrocené projevy politického konzervativního spektra (vydavatelem tohoto časopisu byl Jiří Stříbrný, předseda Národní ligy, populisticko-pravicové nacionalistické strany). Na výstavě navíc nejsou více slovně prezentovány a popsány fenomény, které se zdají jako přitažlivé příběhy pro dnešní publikum. U prvorepublikové sportovkyně Zdeny Koubkové je tak vystavena její fotografie a kniha Lídy Merlínové Zdenin světový rekord (1935), kterou doprovází pouze jedna věta o tom, že si sportovkyně během třicátých let nechala změnit pohlaví. Při zmínění zrovna tohoto příkladu mi nejde přitom o propagaci „senzačních“ příběhů, ale o hlubší osvětlování dobových kontextů, jež by ukázaly místní tradici související s genderovou problematikou, která dnes mnohými může být chápána jako umělý import ze zahraničí.

Absence více informativního charakteru výstavy (spojeného mj. i s ekonomickými, prostorovými možnostmi ad.) navíc v tomto případě nesouvisí s tím, že by kontext vystavených exponátů nebyl popsán, ale nachází se pouze v publikaci, kterou si však i vzhledem k její ceně (950 Kč) koupí spíše omezená část návštěvnictva. Vycházelo se zde tak pravděpodobně z klasického předpokladu, s nímž stále pracuje mnoho galerií, v němž se kurátorské texty chápou jako pro „běžného“ diváka a divačku obtěžující a ubírající výstavě na její atraktivitě.

Kdo byly moderní ženy?

To, že na výstavě není přítomno mnoho doprovodných textů, nesouvisí pouze s tím, že „něco nebylo řečeno“, ale může vytvářet i jiný obraz původního sdělení. Hlavním tématem projektu je konstrukce obrazu moderní ženy – tedy to, jakým způsobem se v různých politicko-společenských kontextech a rozličnými mluvčími tato figura používala, co si pod ní představovali a k jakým politickým cílům jim sloužila. Jelikož se výstava v prvním plánu věnuje především popisu diskurzů, v nichž se nově ženy ve větší míře začaly objevovat, a na sociálně-politické otázky neklade takový důraz, může tak vznikat zkreslený obraz, podle něhož se zdá, že byl nový životní styl propagovaný jako moderní přístupný všem ženám nehledě na jejich společenské a sociální postavení – ať už se to týká nového stylu bydlení, módy, zařízení domácnosti, či přístupu k automobilismu. Ačkoli sice bylo mnoho modernizačních projektů neseno myšlenkou demokratizace a přístupnosti pro všechny, v realitě se tato praxe uskutečňovala velmi pozvolna.

Na Výstavě moderní ženy, jejímž cílem bylo „překlenout sociální, ekonomické a etnické odlišnosti mezi československými ženami“, tak byl například vystaven architektonický návrh „Pokoje samostatné ženy“ od Hany Kučerové Záveské, projektovaný jako ekonomicky dostupný pro širší společenské vrstvy. Podle Martiny Pachmanové tento projekt již neoslovoval nejbohatší třídu, v jejímž prostředí se v meziválečné době staly populární oddělené luxusně zařízené ložnice, přesto na ni mohla dosáhnout v rámci bytové krize dvacátých let většinou jen omezená část společnosti. Pachmanová tak například v knize cituje novinářku Marju Boučkovou, popisující situaci na začátku třicátých let v Československu tak, že přístup k elektřině, plynu a vodovodu měly domácnosti jen v několika větších městech republiky – situace, která příliš neodpovídala představám o racionalizaci a „zvědečtění“ kuchyňského provozu.

Ekonomicko-sociální otázky byly také jedním z nejdiskutovanějších rysů emancipace žen (například jeden z argumentů v debatě o možné emancipační roli kalhot je odsuzoval i kvůli složitosti střihu – jelikož by se nedaly dobře šít doma, staly by se výsadou pouze privilegovaných žen). Na výstavě je tato ekonomicko-sociální rovina přítomná hlavně ve vystavení oděvního návrhu „Modelu pro všechno“, otištěného v komunistické Rozsévačce, dlouhodobě z levicových pozic představující možnost účelného a ekonomicky dostupného odívání pro dělnice a ženy z nejnižších sociální vrstev. Tématu práce žen se věnuje pododdíl výstavy „Rychlost a technologie: mašinizovaná žena“, který poukazuje na proměnu práce žen z hlediska postupné technologizace a industrializace průmyslu. Z mého pohledu by si ale tento složitý fenomén zasloužil větší prostor, na němž by se dala ukázat například třídní problematika, dobové představy o emancipaci žen (z hlediska jejich zaměstnávání či domácích prací) či další ekonomicko-společenské a politické problémy.

V kontextu práce žen by se daly představit i různé proudy feminismu, které na výstavě splývají spíše v jednolité hnutí. Výstavu například uvádí zvětšené reprodukce obálek ženských časopisů (Žena a domov, Práce ženy, Hvězda československých paní a dívek, Rozsévačka, Eva, Československá žena ad.). Bez jejich slovního komentáře může možná diváctvu uniknout, že se jednalo o časopisy, které, ačkoli se věnovaly tématům spojeným s emancipací žen či určitým oblastem, důležitým z hlediska jejich každodenního života, zastávaly často naprosto protikladné zájmy. Šlo o zástupkyně od levicového spektra komunistek a sociálních demokratek přes liberálky až po konzervativní agrární a lidovecké ženy. Tento rámec výstavy by se tak hodil i pro debatu nad současnými feminismy – například o tom, pro jakou vrstvu žen je určen časopis Heroine nebo obecněji, jaké feministické pozice a zájmy můžeme najít v současném mainstreamovém tisku.

Projekt tak představuje velkou šíři témat a diskurzů, které byly s konceptem moderní ženy spojeny, a otevírá možnost dalším výzkumům týkajícím se jejich politicko-společenských kontextů (stálo by za to třeba dále na jednotlivých příkladech rozvést vztah mezi avantgardou a feministickým hnutím, který je v katalogu často pojednáván dost antiteticky). Veskrze se ale jedná o dobře připravenou výstavu, která možná některé z absentujících témat nahradí ve svém doprovodném programu.


Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury / autorky výstavy: Martina Pachmanová a Kateřina Svatoňová / kurátorka: Andrea Březinová / umělecká spolupráce: Milena Dopitová, Libuše Heczková, Ondřej Přibyl, Alice Klouzková / Moravská galerie v Brně / Brno / 8. 10. 2021 – 10. 7. 2022

Foto: archiv Moravské galerie v Brně

Marianna Placáková | Marianna Placáková je historička umění. Zabývá se feminismem a genderovými kontexty v období státního socialismu a postsocialismu ve vztahu k vizuální produkci. Od roku 2021 je součástí výzkumného semináře Narrating Art and Feminisms: Eastern Europe and Latin America (Varšavská univerzita, Univerzita v Buenos Aires, Getty Foundation). V roce 2022 byla visiting fellow na Center for Women in the Arts and Humanities (Rutgers University). Aktuálně jí vychází článek Emancipation Despite Circumstances: The Prague Spring, (Dis)engagement on the Art Scene and the Emergence of Feminist Consciousness among Women Artists v časopise Umění (4/2022).