Artalk.cz

Rozporuplný svět Williho Sitteho

Na začátku října zahájilo Kunstmuseum Moritzburg Halle (Saale) rozsáhlou retrospektivní výstavu malíře Williho Sitteho (1921–2013), a to u příležitosti jeho nedožitých stých narozenin. Přičteme-li k tomu fakt, že od roku 1986 se jedná o vůbec první monografickou výstavu tohoto čelného představitele východoněmecké výtvarné scény, bez nadsázky se dá hovořit o jedné ze středoevropských událostí sezóny. A přestože je Sitteho tvorba u nás prakticky neznámá, ani pozornosti českého publika se zájmem o poválečné umění by výstava neměla uniknout. Důvodů k tomu ve své recenzi jmenuje Matěj Forejt hned několik.

Willi Sitte. Foto: Jürgen Domes

Rozporuplný svět Williho Sitteho

Pokud by bývaly české dějiny umění do okruhu svého zájmu počítaly také německy mluvící umělce a umělkyně, o jejichž rehabilitaci se dlouhodobě snaží především Anna Habánová svými aktivitami v Oblastní galerii Liberec, nemusel by ani u nás být Willi Sitte tak úplně neznámý. Rodák ze severočeské Chrastavy – Němec po otci, Čech po matce, rozené Karbanové – měl po prvních pětadvacet let svého života domov v Československu, kde také na liberecké umělecké škole získal vzdělání kresliče vzorů a kde si tehdy v Liberci, Hradci Králové či Praze odbyl účast na několika výstavách. Ačkoli Sitteho liberecké studium sponzoroval textilní průmyslník Egon Mallmann, Sitte se již v té době hlásil k radikální levici a byl členem komunistické mládeže, Svazu přátel SSSR či Dělnické tělocvičné jednoty. Ve své rodině přitom nebyl výjimkou: Jeho otec byl členem sociální demokracie, který v roce 1921 (tedy shodou okolností právě v roce narození Williho Sitteho) přestoupil do odštěpené Komunistické strany Československa. Sitteho dědeček měl pak být dokonce zakládajícím členem chrastavské buňky komunistů.

Tato prehistorie umělecké i politické dráhy Williho Sitteho je důležitá při posuzování jeho pozdější tvorby i oficiálního angažmá v Německé demokratické republice a kurátoři výstavy Thomas Bauer-Friedrich a Paul Kaiser ji v žádném případě nepřehlížejí. Naopak, poměrně důkladně se jí věnují hned v samém úvodu výstavy, jehož součástí je vedle raných prací i několik portrétů Sitteho rodičů. Na jednom z nich, Meine Eltern IV (Moji rodiče IV) z roku 1974, ukazuje Sitte otce i matku u příležitosti 65. výročí jejich svatby ve stylu své typické expresivní figurace, v pozadí se pak vynořuje otcova legitimace člena KSČ a tvář dědečka.

Willi Sitte, Meine Eltern IV, 1974. Foto: Punctum/Bertram Kober © VG Bild-Kunst, Bonn 2021

Začátek války prožil Sitte na Malířské mistrovské škole Hermanna Göringa v Kronenburgu, odkud byl ale vyloučen po protestech proti vojenským podmínkám, jež na škole panovaly. Posléze byl nasazen na ruské frontě, kvůli onemocnění žloutenkou ležel v několika vojenských lazaretech a před nasazením v Africe a pravděpodobnou smrtí na vybombardované vojenské lodi ho zachránila zakázka na výmalbu kasina Wehrmachtu v Kostříně v dnešním Polsku. Konec války prožil jako voják Wehrmachtu v Itálii, kde i po kapitulaci zůstal na jistý čas tvořit a kde si v roce 1946 odbyl vlastní výstavu v Miláně. V létě 1946 se pak vrátil do rodné Chrastavy, aby zde organizoval tzv. antifašistické přesídlení (v němčině označované jako „Antifa-Umsiedlung“) českých Němců do sovětské okupační zóny. Jednalo se o dobrovolné vystěhování protifašistických skupin německého obyvatelstva, které neměly být z Československa organizovaně vyhnány. Oficiálně se jako důvod tohoto přesídlení uváděl záměr podílet se na budování nových poměrů v Německu, reálně se ale jednalo o útěk před nenávistnou protiněmeckou atmosférou poválečného Československa, jež byla stěží snesitelná také pro protinacisticky smýšlející české Němce. Sitte opustil Československo s posledním transportem této akce v říjnu 1946.

Již brzy po příchodu na území sovětské okupační zóny se Sitte začal i zde politicky angažovat, když vstoupil do Jednotné socialistické strany Německa (SED). Ta vznikla Sověty vynuceným sjednocením sociální demokracie a komunistické strany, aby se posléze stala vládnoucí stranou Německé demokratické republiky. Právě SED ho následně povolala do města Halle, jež mělo být jeho novým domovem a působištěm. Právě zde začal pracovat nejprve jako výtvarník pro stranický aparát, posléze coby pedagog i stranický pracovník na umělecké škole Burg Giebichenstein. V 70. a 80. letech byl předsedou Svazu výtvarných umělců NDR, v letech 1986–1989 zasedal coby poslanec také v Lidové sněmovně NDR, mezi lety 1986 a 1989 byl i členem Ústředního výboru SED. Ačkoli tedy Sitte celou čtyřicetiletou éru socialistické NDR prožil jako člen vládnoucí strany a její druhou polovinu i jako jeden z vrcholných představitelů její kulturní politiky, jeho uměleckou kariéru nelze v žádném případě jednoduše zaškatulkovat do kategorie výtvarně omezených, zato však politicky spolehlivých tvůrců. O komplexní (a nevyhnutelně také rozporuplný) obraz Williho Sitteho se přitom snaží právě i aktuální výstava v Halle.

I když Sitte žil a tvořil v Halle, tedy mimo hlavní centra východoněmeckého výtvarného dění, měl velmi blízko k dalším prominentním výtvarníkům NDR, jakými vedle něj byli v první řadě Werner Tübke, Wolfgang Mattheuer a Bernhard Heisig. Spolu s nimi je Sitte řazen k jádru tzv. lipské školy, tedy proudu východoněmecké figurace vzešlé v 50. letech ze socialistického realismu, avšak transformované do jedinečného fenoménu východoevropské poválečné moderny. A právě ve fenoménu lipské školy tkví také hlavní rozdíl mezi dnešním přijetím umění druhé poloviny 20. století u nás a v bývalé NDR. Kánon českého poválečného umění totiž dnes tvoří převážně tvorba undergroundová či „off-groundová“, zatímco oficiální figuraci není příliš obtížné z velké části odmítnout jako umělecky nehodnotnou nebo přinejmenším nevynalézavou. Naproti tomu v dějinách umění bývalé NDR – i když také zde po roce 1990 došlo k uznání neoficiální výtvarné produkce – si svůj prvořadý význam nadále udržela tvorba prominentních malířů. Jakkoli kontroverzně může být přijímán politický obsah mnoha jejich děl a jakkoli velké vášně budilo jejich vystavování v počáteční éře znovusjednoceného Německa po roce 1990, výtvarná kvalita jejich tvorby je zcela nezpochybnitelná a na mapě východoevropské poválečné moderny si zaslouží své důležité místo.

Pro Sitteho tvorbu jsou nejtypičtější malby v duchu expresivní figurace, kterou se vyznačuje již zmíněný portrét rodičů nebo třeba obrazy Die Sieger (Vítězové, 1972) a Sauna in Wolgograd (Sauna ve Volgogradu, 1973). Všechny tyto tři obrazy byly mimochodem v roce 1977 součástí první východoněmecké prezentace na kasselské documentě, jež vzbudila velké vášně například mezi východoněmeckými emigranty. Přestože Sitte v tomto duchu dokázal ztvárnit působivě dusné scény plné autentické lidské tělesnosti, ale třeba i patetické vyobrazení Lenina, aktuální retrospektiva v Halle dokazuje, že nebyl malířem jediného výtvarného názoru. Především v 50. a 60. letech experimentoval nejen s různými polohami figurace, ale i s kubistickými či surrealistickými předobrazy a částečně také s abstrakcí. Vedle Sitteho politické identity, která se formovala ještě v radikálně levicových kruzích československého pohraničí a na základě které byl Sitte oddaný myšlence budování východoněmeckého socialistického státu, můžeme u tohoto malíře sledovat také identitu modernistického malíře. A přestože v meziválečném období bývaly u umělců tyto dvě identity v souladu, v Německé demokratické republice, jejíž umělecké dění v 50. i 60. letech značně ovlivňovala kritika tzv. formalismu, se dostávaly do konfliktu. Ještě než tedy Sitte v 70. a 80. letech dosáhl svých nejvyšších pozic, musel se i při práci na oficiálních zakázkách potýkat s politickou nelibostí vůči svým modernistickým vzorům. Takové výtky ho pak vedly k veřejné kritice oficiální kulturní politiky, aby následně musel projevit loajalitu státu a straně veřejnou sebekritikou. Pozoruhodnou kapitolu zde představuje i vytvoření monumentálního triptychu Lidice, který se na počátku 60. let ztratil při převozu do lidického památníku. Přípravné studie k němu se vyznačují kubizujícím tvaroslovím, díky kterému se nelze ubránit ani aluzím na Picassovu Guernicu. A právě zde již v minulosti hledala kunsthistorička Gisela Schirmer důvody zmizení obrazu, když přišla s hypotézou, že se obraz neztratil náhodou, ale byl úmyslně zlikvidován, neboť východoněmeckým kulturním funkcionářům nezapadal do představ o umělecké reprezentaci státu v zahraničí. I když je tedy obraz dodnes nezvěstný, kurátoři aktuální výstavy se ho rozhodli rekonstruovat v původních rozměrech podle dochované fotografické dokumentace a vystavit ve speciálním oddíle věnovaném Sitteho monumentální politické tvorbě. I když jen v černobílém provedení, je tak poprvé po téměř šedesáti letech obraz znovu prezentován publiku v tomtéž muzeu, kde se vystavoval těsně před svým zmizením.

Willi Sitte, Lidice, 1959–1960, fragment. Foto: Walter Danz, z knihy Wolfganga Hütta Willi Sitte, 1972

Když se po pádu Berlínské zdi a znovusjednocení Německa rozhořela vášnivá celospolečenská debata o nové pozici východoněmeckého kulturního dědictví, nejenže se především ze západoněmeckých kruhů ozývaly hlasy protestující například proti zadávání státních zakázek někdejším prominentním výtvarníkům NDR, ale dokonce i v muzeích byla jejich starší tvorba z politických důvodů odklizena do depozitářů. Seriózní odborný zájem o nové zhodnocení východoněmeckého poválečného umění lze sledovat teprve až po začátku nového tisíciletí a nutno podotknout, že od počátku byl jeho důležitým aktérem spoluautor nynější Sitteho retrospektivy Paul Kaiser. Není tedy divu, že sami malíři jako Willi Sitte či Werner Tübke se k novým společenským a politickým poměrům stavěli kriticky, což se – jak v roce 2019 ukázala už výstava Point of No Return v lipském Museum der bildenden Künste (viz recenze na Artalku) – projevilo také v některých jejich dílech z počátku 90. let. U Sitteho se tento kritický postoj propsal do malby Erdgeister (Duchové země, 1990), zobrazující masu lidských těl zaražených hlavami do země. Jak uvádí kurátoři výstavy, sám Sitte k tomuto obrazu v roce 1994 řekl: „Toto je můj poslední obraz k tématu dělnické třídy. Víc už k němu neudělám. Lidé mě hořce zklamali. […] Jako někdo věří na Pannu Marii a Ježíše Krista, byl jsem já toho názoru, že dělnická třída je revoluční silou. Chtěl bych tomu věřit dál, ale nedaří se mi to.“ Jakkoli je tato slova možné číst jako výpověď zatrpklého představitele zhrouceného východoněmeckého režimu, který přišel o své výsadní pozice, jistou platnost jim dává například analýza prvních svobodných východoněmeckých voleb, kterou přednedávnem publikoval německý historik Ilko-Sascha Kowalczuk v knize Die Übernahme: Wie Ostdeutschland Teil der Bundesrepublik wurde (Převzetí: Jak se východní Německo stalo součástí spolkové republiky). Kowalczuk zde totiž dospěl k závěru, že to byla právě dělnická třída, která se ve východním Německu po pádu Berlínské zdi odvrátila od levicové politiky a výraznou měrou se podílela na vítězství pravice. A přitom to brzy nato byli právě dělníci a dělnice, kteří zažili největší šok z hospodářské transformace bývalé NDR.

Tato epizoda ze závěru výstavy i celé Sitteho tvorby dokládá, že je takřka nemožné oddělit tvorbu umělce od jeho politického angažmá i od reality východoněmeckého státního socialismu. Je ale dobře, že dnes už se tato politická rozporuplnost jeho tvorby neřeší uzamčením obrazů do depozitáře, ale naopak jejich vystavením a obšírným vysvětlením. Kurátoři vedle sebe ve výstavě kladou Sitteho volnou tvorbu s politickými zakázkami, které někdy i zřetelně odlišují samostatným výstavním prostorem či podkladovou barvou paneláže, jednotlivé oddíly výstavy doplňují vysvětlujícími texty a celou malířovu tvorbu nově zhodnocují také úctyhodným, více než pětisetstránkovým katalogem, do něhož k tématu Sitteho československého působení přispěla i již zmiňovaná Anna Habánová. Ačkoli tedy výstava ve svém názvu slibuje cestu „Sitteho světem“, nevykreslují její autoři tento svět nijak zjednodušeně, nezastírají jeho možné kontroverze a v závěru navíc hravou formou publikum vyzývají k hlasování na téma oddělitelnosti, či neoddělitelnosti umění a politiky, aniž by však nabízeli instantní jednoznačnou odpověď. Po přehledových výstavách, které v několika německých muzeích v posledních zhruba patnácti letech započaly s kritickým zhodnocením východoněmeckého výtvarného umění jako celku, je Sitteho osobní retrospektiva v Halle dalším inspirativním krokem ve snaze veřejně prezentovat politicky kontroverzní umění a zároveň nezamlčovat jeho důležité historické, politické a společenské souvislosti.


Willi Sitte: Die Retrospektive / Sittes Welt / kurátoři: Thomas Bauer-Friedrich a Paul Kaiser, spolupráce s Eckhartem Gillenem a Dorit Litt / Kunstmuseum Moritzburg Halle (Saale) / Halle / Německo / 3. 10. 2021 – 9. 1. 2022

Foto: Marcus-Andreas Mohr © VG Bild-Kunst, Bonn 2021

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *