Artalk.cz

TZ: Hannan Abu-Hussein v Artivist Lab

Hannan Abu-Hussein / Moje tělo, můj majetek / kurátoři: Tamara Moyzes, Shlomi Yaffe / Artivist Lab / Kampus Hybernská / Praha / 29. 9. – 30. 11. 2021

Moje tělo, můj majetek

Hannan Abu-Hussein je izraelská umělkyně palestinského původu. Ve svých dílech se inspirovala vlastními životními zkušenostmi ženy žijící v arabské segregované společnosti v Izraeli. Pomocí umění zkoumá témata týkající se postavení žen a způsobu jejich fungování v patriarchální společnosti, jako jsou „vyloučení žen“, „násilí“, „čest rodiny“ v arabské společnosti a myšlenkou a funkcí významu „domova“. Ve svých pracích se zabývá otázkami setkání arabské a židovské kultury v izraelské společnosti.

Hannan tvrdí, že vizuálně spracováva fakt, že je umělkyně, která má palestinskou a izraelskou identitu. Práce, které vystavuje v galerii Artivist Lab, se zabývají touto smíšenou identitou a současným stavem palestinských žen, kritizující palestinský patriarchát.

Jako žena a arabská umělkyně, která za posledních dvacet pět let veřejně deklarovala svůj feminismus, zažila Hannan nenávistné projevy ve své vlastní rodině. Ve své práci „Dlaždice z červené terakoty“ shromáždila tyto nenávistné projevy v průběhu let, které graficky ztvárnila pomocí černé kaligrafie na červených dlaždicích. Mezi nenávistnými projevy lze číst „Chci tě zde pohřbít a vysrat se na tvůj hrob i na hrob tvojí matky“, „Černoška“, „Lesbička“ nebo „Konvertuj k judaismu, ty feministko“, texty odhalující nepřijetí feminismu v palestinské společnosti.

Ve své instalaci „Je to moje tělo a nikomu nepatří“, která je vytvořena z nylonových punčoch a vytváří vyobrazení vagín ve „formátu mřížky“, která je důležitou součástí avantgardního výtvarného umění v průběhu 20. století, teda její dílo se odvolává na dějiny umění, ve kterých je absence žen, tedy i ženského myšlení. Hannan odpovídá na expropriaci ženského těla palestinským patriarchátem, kde společnost stále ovládá idea ženy jako majetku a žena jako otázka rodinné cti, což vede k domácímu násilí a vraždám ze cti. Ve svém díle subverzivně odmítá mužskou motivaci k nadvládě nad ženami a hovoří o ženě, která si smí dělat, co se jí zlíbí.

„Talisman“ je video, které ukazuje, že umělkyně musí být uzdravena a chráněna před jednotlivci, kteří by jí mohli ublížit. Sedí vedle kolen své matky, která jí žehná v arabské mantře. Video je nepřístupné pro ty, kteří nemluví arabsky, což je gesto, které by mohlo komentovat zastíněnou intimitu mezi matkou a dcerou a napětí mezi tradičním islámským rituálem a každodenním životem umělkyně.

Hannanin životopis spolu s jejím videoartem „Sebedemolice“, který komentuje demolici domu ve východním Jeruzalémě, odráží snahu izraelské vlády zastavit jakékoli rozšiřování palestinských vesnic a čtvrtí ve východním Jeruzalémě. Jakýkoli stavební úkon izraelských občanů a obyvatel palestinského původu je izraelským státem kriminalizován, prohlášen za nezákonný, protože nedodržuje územní plán města, a jeho majitelé jsou nuceni jej později zbourat. Hannan ve svém videu podvratně získává roli palestinského muže jako hlavy rodiny, která staví rodinný dům. Protiprávně staví dům s vědomím, že musí být zbourán a odhaluje tak krutost této izraelské politiky. Drží těžké kladivo a bourá zdi, vyčerpává se těžkou prací a zároveň protestuje proti nerovnosti v izraelském státě.

Abú Husajn k tomu poznamenává: „V Jeruzalémě žiji a pracuji již 20 let a denně pozoruji náročnou situaci, v níž se Palestinci nacházejí. Tato pozorování ve mně jako v jakémsi vnějším pozorovateli, a zejména jako feministce a politické aktivistce, která vyzývá ke společným aktivitám Izraelců a Palestinců, vyvolávají palčivé otázky. Dříve jsem věřila, že umění dokáže zmenšit rozdíly mezi různými kulturami. Dvacet let pracuji v Isawiji a Silwánu a každý den vidím z okna ničení domů, které byly postaveny bez povolení. Mnoho obyvatel nedokázalo získat stavební povolení, a tak se uchýlili ke stavbě svých domů bez něj. Bylo jim oznámeno, že buď si dům zbourají sami, nebo jim ho zničí Izraelci a v tom případě také dostanou pokutu 40 000 šekelů. Moje práce je částečnou rekonstrukcí, respektive kopií domu v Isawiji, který jsem si sama postavila a zničila. Zahrnuje skutečné stavební části z domu, který byl v Isawiji zbořen. Samotné budování a následné ničení je obtížné. Slyšela jsem dítě, které, zatímco stálo v troskách jejich domu, říkalo svému otci: „Slíbil jsi, že mi postavíš pokoj, a pak jsi ho zničil“. Co zůstane v paměti tohoto dítěte, jehož byl vysněný pokoj zničen? Co zůstane z jeho vzájemného vztahu s otcem?“

V rámci ocenění pro mladé umělce ji ministerstvo školství státu izrael popsalo jako „vědomou a nekompromisní umělkyni, která používá nabitá obrazná pojmenování, která se dotýkají specifických charakteristik zabývající se postavením žen v arabské kultuře.

Hannan Abu Hussein se narodila v roce 1972 v Umm al-Fahmu, žije a pracuje v Jeruzalémě a je výtvarnou umělkyní, sochařkou, lektorkou a učitelkou. Vystudovala dějiny umění na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, bakalářský titul z umění a designu a doplňkový program keramického a sklářského designu získala na Akademii Bezalel. Je absolventkou Programu managementu kulturních a uměleckých institucí na univerzitě v Tel Avivu. Je držitelkou Ceny Becky Dekel 2019 za vynikajícího umělce udělované Asociací pro umělecká a genderová studia a Ceny Jerusalem Municipality Leadership 2019 za vynikajícího učitele. Kromě toho získala v roce 2014 cenu ministra kultury a v letech 2011 a 2010 cenu Ministerstva kultury pro umělecké pedagogy. Hanan je první arabskou umělkyní, která v roce 2004 obdržela Cenu Ministerstva školství pro mladé umělce a v letech 1998 a 2002 Cenu Sharettovy nadace. Působí jako profesorka na uměleckých školách Kibbutzim a Shenkar a vyučuje také v Izraelském muzeu a na škole ve východním Jeruzalémě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *