Artalk.cz

Možnosti a těla tu jsou

Výstava Husto v ústach v Galerii TIC je pro návštěvníky a návštěvnice především prožitkem, který zprostředkovává vhled do vnitřků našich těl a jejich zvuků, pohybů a vzruchů. A podle Markéty Lisé je to zážitek působivý i nepříjemný.

Možnosti a těla tu jsou

Před vstupem do galerijního prostoru stojí pár bot, zujme se tedy, prosím. Dveře se otevřely, vcházím do tmy. A uvnitř už někdo je, to poznám podle těch bot. Do tmy, v ponožkách do tmy, dveře se zavírají.

Působivé, velmi působivé, říkám. A smyslové, somatické, jak se píše v textu, který výstavu z uctivé vzdálenosti, pouze na webu, doprovází a naznačuje směr, jakým by se naše myšlenky mohly ubírat.

Ve ztemnělé místnosti visí ze stropu proudy měkkých vláken, světlo v dálce nabádá k tomu, abych je jemně odhrnula a pomalu, doprovázena jejich šelestivým zvukem, šla dál. Gumová vlákna se vlní, dotýkají se mého obličeje a rukou a já se dotýkám jich. Blíží se světlo a zvuk lidského hlasu, obklopena pachy, měkkostí a nezvyklou nebo nepřirozenou blízkostí padajících tlustých vlasů pokračuji dál. Pak se moje nohy podlomí, skoro upadám, ne nemám svoje pohyby pod kontrolou, tohle vyžaduje soustředění a větší koordinaci. Nakonec usedám na zvlněný měkký povrch k velké solné lampě, která se mihotá v rytmu skoro pohádkového hlasu.

Slova, která slyším, mne vedou někam do útrob, ona jsou o útrobách! Nepříjemná a příjemná, jako tam uvnitř mne, kde sama sebe cítím, a trochu se štítím. Představy vlastních vnitřností a vnitřku těla, i těch kluzkých slov, která člověk z nějakých důvodů neříká. Pomalu si zvykám na nové prostředí, myslím tím i v galerii nové, nečekané, neobvyklé. Výstavy obvykle zaměstnají moje oči a hlavu, někdy uši a ruce. Přemýšlím o nich. Tady je toho ale méně na přemýšlení, spíš jen „jsem“. Dokonce i text, který jsem si před výstavou přečetla a v němž si autorky pohrávají s podobností slov svet a svät, je teď jen myšlenková mlha. Asi vím, co tím myslely, ale teď nemyslím. Je mi divně i příjemně. Když na chvilku ztrácíme rovnováhu a vzápětí ji znovu nalézáme, je to divné i příjemné. Moje tělo. Myšlenky mne neopouštějí. Moje tělo myšlenky neopouštějí. Působivé.

Kam dál? Sedím a poslouchám, když se opřu, jemně se propadnu, když se postavím, kolena se mi trochu podlomí, pozoruji se. A mohu se podívat, jak se prožívám?

Racionální pohled na svět učinil z lidského těla skvěle fungující soustavu, jíž můžeme důkladným vědeckým studiem porozumět. Já vím, co mám uvnitř těla, a stále se o něm dozvídám nové a nové překvapivé informace. Věděli jste třeba o podobnosti střevního klku s celkem člověka? Já už o něm vím, a vím i to, že poměrově vstupuje klk do krize středního věku již v půli třetího dne svého života, žije totiž jen asi sedm dní. Společné máme to, že rosteme vzhůru a stárneme směrem shora. Věděli jste, že v horní části lidského těla je nejvíc orgánů, které se neobnovují, zatímco v té dolní, myslím tím trávicí ústrojí…

Vracím se pohledem k místnosti plné tmy a svislých proudů, střevních klků nebo vlasů obryně, jak zní ve vyprávění. Poslech textu v měkké místnosti moje dojmy vyladil a ukotvil v příhodných pojmech. Opustit tu měkkost je ale lehké, žene mne dál zvědavost, tak jdu do další místnosti za hlubokými a povědomými zvuky.

V třetí komnatě leží na zemi velké barevné obrazy. Jsou oblé, červené, žluté a zelené, tekuté, ohraničené křehkými, ale pevnými skořepinami a zní zvukem dobře známého kručení v břiše. Vylovím v hlavě zasuté informace o technické spolupráci na výstavě, umělci si zde vyhráli, reprobedny jsou napojené na senzory umístěné pod skořepinami, zřejmě reagují na otřesy a na dění, které se odehrává přímo v tekutých plochách obrazů.

Škoda, že mi kurátorka prozradila, že je to řez tělem, mohla jsem třeba v další mlze vymyslet něco jiného. Nicméně teď mi to připadá názorné. Vidím plíce, srdce, svaly, tuk, kosti. Je to střední část těla, určitě, tady je vidět páteř, a tady to jsou ruce. Povrch barevných kapalin pokrývají kulaté olejové skvrny, éterický olej naplňuje celou místnost výrazným pachem, ale není to žádný uklidňující olejíček. Kromě denního světla obrazy ozařuje lampa; je namířená na barevné plochy na zemi, světlo z ní se odráží na stěnu protilehlou oknu. Jemné barevné odlesky se zamihotají, když někdo projde po podlaze, a malují na stěnu obrazy. V této světlé místnosti můžeme pozorovat tělo názorně, shora, z nadhledu. Jsme nad ním. A kam odsud v úvahách dál? Mohu se na sebe jednoduše takto shora podívat?

Vracím se, a poslouchám znovu zvukovou stopu, která zní v prostřední místnosti. Je to průvodce výstavou. Jeho strukturu tvoří několik rovin, které se volně se prolínají. První, které si všímám, je zvukomalebnost pečlivě zvolených slov, zdůraznění některých hlásek č, š, ž, s, c, t, ú (i dalších) v trochu dramatickém, pohádkovém šepotu. Ve vyprávění mne vedou krajinou těla slova a jejich významy. Doopravdy do hloubky, tam kde se mě zvuk vnitřně dotýká, se ale dostávám, když opakovaně a jako mosty zaznívají spletence trochu zvláštních sousloví, záměrně prodloužených v přednesu a proložených povzdechy, v nichž se opakují zmíněné hlásky. Slova trochu slizce plynou, a mne napadá, jak slovenský jazyk oplývá měkkostí a délkou. Jedna ze spoluautorek výstavy, Katarína Hrušková, pracuje s audio vyprávěním pravidelně, většinou však používá pro mě trochu monotónní a v přednesu odosobněnou angličtinu. Výraz ale vychází z obsahu textů a je určen pro mezinárodní publikum, takže můj mírně kritický postoj k nim je spíš banální poznámkou.

Při spolupráci s Lucií Tkáčovou na výstavě Husto v ústach je zvuková stopa jiná. Ukazuje hlubokou znalost mateřského jazyka a cit pro něj. Jazyk je zde prostředkem vyjádření a je zároveň materiálem, se kterým umělkyně velmi citlivě a kreativně pracuje. Audio vyprávění v rámci výstav často zůstává na povrchu, většinou je to dané nedůsledností práce se zvukem, slovem i zvoleným médiem. Naopak důslednou a tvůrčí práci se slovem, v trochu nepatřičném přirovnání „jako se stavebním materiálem“ v audio nahrávce slýchám výjimečně. V tomto mluveném slově se podařilo slovy vytvořit prostor, který komunikuje s okolní instalací a díky divákovi je s ní v interakci. Na nahrávce oceňuji střídmost práce se zvukem a omezení se pouze na slova a jejich tvořivé schopnosti, bez dalších efektů, precizní práci s rytmem jak slov, tak celých sentencí. Mám pocit noření se do slov a zvuků, byť musím říct, že to není úplně příjemné, účel a směr, kam nás slova vedou, se nepodřizuje jakékoliv líbivosti.

Vyprávění se line odněkud někam, pokud bych sledovala linii důsledně, dokázala bych vytvořit mapu, podle které mne autorky vedou vnitřkem těla a narážejí na místa, která jej ohraničují. Hrají si s momenty opakování uvnitř a venku, toho, co ještě jsme, a toho, co už nejsme, s motivem konečnosti i nekonečna. Divák-posluchač je obohacen a dál už sám zapojuje svoje smysly a dotváří vnitřní i vnější krajinu, nebo jde prostě ven s pocitem, jak to bylo působivé.

Z poměrně dlouhého času stráveného v instalaci vyvstaly otázky, které překvapivě navazují na rozhovory vedené před pár dny a o letošních prázdninách, otázky, které se vlní v diskuzích všude kolem. Jak je to s naším tělem? Jaký k němu máme vztah? Pokud je slabý, jak ho posílit, pokud zmizel, jak ho obnovit? Jak se na sebe díváme? Kam vedou ty dva známé směry, dovnitř a ven?

Jako jediní z říše živých tvorů máme natolik vyvinutý mozek a schopnost spojitého vědomí, že se můžeme sami na sebe podívat, poodstoupit a vidět se, co děláme. Díky této schopnosti, pokud je hypertrofovaná, jsme odloučeni od těla a tělesného vnímání. Vlastní tělo můžeme vnímat každý sám, je to náš poklad, je to svet-svät. Naše těla jsou plná poezie, vůní, měkkosti. Většinou o nich skoro nevíme, zvlášť když nás nic netrápí. Upozorní na ně třeba nemoc nebo neschopnost udělat nějaký koordinovanější pohyb. Neznám moc lidí, kteří by trávili čas tím, že by se soustředili na to, co dělají jejich střeva nebo játra, i když schopnosti na to vnímat svoje vlastní orgány máme.

Výstava, v níž je měkkost a poezie vnitřku zavřená do tmy a ve světle se na něj díváme shora jako na barevný obrázek, může být odrazem současného stavu a zároveň výchozím bodem, v němž se právě nacházíme. Specifickým jazykem umění stahuje naši pozornost k důležitému místu, když vůči informacím předávaným obvykle formou psaného textu jsme kvůli přehlcenosti už otupěli. O možnostech, jak s tím dál, nic neříká, asi proto, že všichni víme, že možnosti tu jsou.


Katarína Hrušková a Lucia Tkáčová / Husto v ústach / spolupráce na výstavě: Ondřej Bělica, Martin Blažek, Greta Grega, Judita Hansman, Adam Hejduk, Ilona Hověžáková, Ivana Hrončeková, Roland Kánik, Marika Kupková, Ladislav Mirvald, Michal Mitro, Adam Turzo / Galerie TIC – Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 15. 9. – 13. 11. 2021

Foto (pokud není uvedeno jinak): Eva Rybářová a Nico Krebs

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *