Artalk.cz

Mimolidská svědectví ve střední Evropě

Lukáš Senft pojal text o letošním ročníku Fotograf Festivalu jako úvahu nad kurátorským konceptem Lukáše Likavčana. Mimo jiné se Senft ptá i na to, jaké mimolidské formy (organické i neorganické) příhodně vyprávějí o změnách klimatu v našem středoevropském prostoru.

Z výstavy Pozemšťané*ky III: Vzorce v Karlin Studios, 16. 9. – 17. 11. 2021. Foto: Dita Havránková

Mimolidská svědectví ve střední Evropě

Letošní Fotograf Festival nese název Pozemšťané*ky. Cílem výstavy je totiž ukázat, jak samotná planeta a její lidští i mimolidští obyvatelé nabízí „stopy, perspektivy a komunikační kanály“, jimiž můžeme sledovat planetární změny – a tím se stát pozemšťankami a pozemšťany, tedy „kompetentními pozorovateli“ aktuálních transformací. Kurátor Lukáš Likavčan zdůrazňuje, že projekt chce ukázat možnosti, jak „v regionu střední Evropy zobrazovat klimatickou krizi a mluvit o ní mimo slovník současné vědy“. Přičemž se nejedná o zpochybnění potřebnosti vědeckého diskurzu, ale spíše můžeme sledovat snahu, jak vědeckou praxi ukázat jako jeden z možných slovníků a režimů vyjádření.

Galerie Display tak nabídla téměř tříhodinovou videoinstalaci autorské dvojice Gustafsson&Haapoja – rozhovory s desítkami jedinců o možnostech existence mimo antropocentrické a koloniální režimy. V jistém smyslu tematický triptych Pozemšťané*ky I.–III. (s názvy Pletiva, Vaziva a Vzorce) předkládá heterogenní typy svědectví o ekosystémových dynamikách, přičemž Pletiva se zaměřují na svědectví předkládaná mimolidskými entitami a Vaziva se věnují reprezentaci vykonávanou vědeckou praxí a informačními sítěmi. Výstava s podtitulem Vzorce pak vyzdvihuje mocenské dynamiky v mezidruhových interakcích. Expresivní, ale v určitém smyslu poetizovanou, podobu setkání lidské praxe a mimolidské existence tematizuje například výstava Eroica na Artwallu na nábřeží Kapitána Jaroše – na těžbou zasaženou krajinu se snáší obilná zrnka, v neslyšeném rytmu Beethovenovy skladby; jako naděje na nové oživení regionu.

Rád bych se zastavil u výstavy Antropologie ledu, která – zjednodušeně řečeno – pojímá materialitu ledovců jako médium zaznamenávající ve svých vrstvách dějiny planety. Robert Zhao Renhui, Nico Alexandroff a Susan Schuppli svými pracemi vystavenými ve Fotograf Gallery reprezentují různé typy praxí, při nichž lidé spolupracují s ledovcovými materiály, a to včetně téměř etnografických (mnohdy ovšem až haptických) záznamů vědecké práce od Susan Schuppli.

Z výstavy Antropologie ledu ve Fotograf Gallery, 3. 9. – 6. 11. 2021. Foto: Dita Havránková

Poučení ledu, poučení hub

Díla Roberta Zhaa Renhuiho či Susan Schuppli se protínají se zájmem současné antropologie, soustředící se na vazby, jimiž jsou socialita, ale také například senzualita či mody poznávání, které jsou spoluutvářeny nikoli pouze lidskou intervencí, ale uvnitř vícedruhových kolektivů. Právě transformace ledu je pro antropoložku Cymene Howe jedním ze způsobů, jak může lidská senzualita pociťovat planetární proměny prostřednictvím mimolidských forem. Howe zmiňuje ve své studii Sensing Asymmetries in Other-than-human Forms, že transformaci ledových krajin je možno evidovat minimálně dvěma způsoby, které zprostředkovávají mimolidské formy. První z nich jsou migrace ledních medvědů, kteří opouští lokality, v nichž přebývali, a přesouvají se blíže k lidským obydlím. Vznikají nové typy situací-interakcí, když se například obyvatelé Islandu dostávají do konfliktů s příchozími zvířaty. Přesun živočichů do tzv. civilizace je svědectvím o planetárních proměnách, svědectvím, které je vydáváno, aniž by jej musel zprostředkovat vědecký diskurz. Druhým typem evidence, který se výrazně protíná se zájmem Schuppli, jsou metody glaciologů, kteří z ledových mas vytváří nejen data o minulosti planety, ale především o temporálních transformacích, neboť se účastní „největšího nekontrolovaného experimentu“ – těla ledovců poskytují zprávu svým pohybem, svou proměnou ve vodu, výpustí zadržovaných plynů…

Kurátorský text výstavy se ovšem, jak už bylo zmíněno, dotazuje na možnosti „regionu střední Evropy“ v zobrazování klimatické krize mimo vědecký slovník (a vizualitu). Rád bych proto upozornil na evidenci o aktuálních proměnách, kterou lze spatřovat ve středoevropské krajině, a to bez nutnosti zprostředkování uměleckými či vědeckými metodami. Pokud v severských oblastech existuje autografie ledu, tedy procesy, jimiž ledové entity produkují vizuální záznamy o vlastní historii a současnosti, pak na českém území mohou podobný typ autografie, a tedy i mimolidské evidence o planetární dynamice, poskytovat houby (potažmo stromy, s nimiž houby navazují mykorhizní vazby).

Z výstavy Pozemšťané*ky I: Pletiva v Národním zemědělském muzeu, 4. 9. – 31. 10. 2021. Foto: Jan Kolský

V roce 2019 byla publikována rozsáhlá studie v časopise Nature, na níž se podíleli i vědci z Akademie věd ČR. Tato studie byla zaměřena na to, jak oteplování ovlivní stromy a symbiotické houby a bakterie. Podle Toma Faylena, tropického ekologa z Biologického centra AV ČR, který se na studii podílel, může výzkum propojení stromů a dalších druhů v rámci různých klimatických podmínek pomoci předvídat dopady budoucích změn klimatu. Nově získaná data například potvrzují hypotézu, že houby více pronikají do buněk kořene, pokud se jedná o teplejší lesy, zatímco v chladnějším prostředí se vyskytují spíše houby, které buňky kořene obklopují. Daný typ hub navíc dokáže pracovat se svým prostředím takovým způsobem, aby zpomalil rozklad organické hmoty (která uchovává oxid uhličitý). Narůstající teploty nicméně mohou způsobit takové transformace ekosystémů, že houby nebudou schopny uplatnit svůj vliv, což by mohlo zpětně zapůsobit na složení atmosféry: pokud by pokračoval současný trend zvyšujícího se množství oxidu uhličitého, do roku 2070 by podle studie ubylo 10 % hmoty těch dřevin, které jsou vázané na půdní houby žijící v chladnějším terénu. Takový úbytek by mohl vést k dalšímu přibývání uhlíku v atmosféře – méně dřevin znamená také méně hub, které ukládají oxid uhličitý z atmosféry do půdy. Činnost hub je nejen ovlivněna dopady klimatických proměn, ale samotné změny v chování hub mohou klimatické proměny akcelerovat.

Přítomnost oxidu uhličitého v ovzduší samozřejmě nelze zjistit bez použití vědeckých postupů. Nicméně přítomnost či absence hub je zjistitelná i pro „běžného houbaře“. Cíleně nepíši pouze „absence hub“, protože klimatické transformace mohou způsobovat změny, které se na první pohled nemusí jevit negativně, a už vůbec ne devastačně. Postupné oteplování by totiž mohlo například přispět k tomu, že i v Česku budou vhodné podmínky k pěstování lanýžů. Ty patří mezi jedny z nejcennějších potravinových komodit. Jejich pěstování by – samo o sobě – mohlo být považováno za nový typ práce či přivýdělku. Kromě prezence nových druhů hub nastává rovněž absence dříve přítomných hub. Vysychání – především – smrkových lesů komplikuje růst těch hub, jejichž existence je podmíněna mykorhizní spoluprací se smrky.

V rámci Česka přitom známe následující údaje: houby sbírá 65 procent českých domácností a 38,5 procenta obyvatel se považuje za „nadšené houbaře“. České houbaření tak mimo jiné nabízí i jistou „demokratizaci“ přístupu k mimolidským svědectvím o současných planetárních proměnách (v porovnání s evidencí nabízenou „ledovými“ ekosystémy – do lesa se dostane více lidí než na expedici do Arktidy).

Z výstavy Pozemšťané*ky I: Pletiva v Národním zemědělském muzeu, 4. 9. – 31. 10. 2021. Foto: Jan Kolský

Každodennost mimolidských existencí v umělecké tvorbě

Otevřeným polem zůstává otázka, jak uměním reprezentovat takováto svědectví: autografie, které na první pohled nemají „potenciál katastrofy“, tedy například zdánlivě nepatrné posuny ve složení lesních a lučních ekosystémů. Zatímco mizení ledových krajin dokumentují výstavy v USA i Evropě, transformace ekosystémů ve střední a východní Evropě se mnohdy redukuje na záznamy uhelných pánví či elektráren. V manifestech proti kapitalistické produkci se tak využívají rezidua socialistické modernity (teplárny, uhelné doly) a mimolidské formy „bývalého východního bloku“ povětšinou zůstávají v roli obětí skleníkových plynů a těžby – chybí tedy důkladnější reflexe jejich současné existence. Zatímco třeba Krušné hory jsou vytěžené ekologicky, i umělecky, k příchodům a odchodům druhů v české krajině, ke komplexně pojaté „každodennosti mimolidských existencí“, není umělecká tvorba příliš inkluzivní.

Přitom uhelného dolu není těžké si všimnout, ale málokdo dokázal zaregistrovat například to, že za posledních 40 let vymizelo z české krajiny 10 milionů ptáků. A zmíněné houby, případně vztah české populace a hub, v lecčems ojedinělý a pro západní Evropu potenciálně inspirativní, bývá redukován na romantizovanou symboliku. Houby se stávají pouhou metaforou pro „komunitní“ styl života a pro nezištné darování, přestože představa o „socialistickém“ fungování stromů a hub příliš neodpovídá realitě. Vhled do současných změn mykorhizních sítí českých lesů mi v posledních týdnech proto přinesla především jedna konkrétní výstava: výstava hub na jedné pražské faře. Na stolech před starou farou čekaly vyskládané houby, přičemž největším tématem pro rozhovory návštěvníků byly nesnáze při sběru vystavených hub. Farář se obával, že výstavu zruší, protože houby příliš nerostou, i když by měly (vzhledem k ročnímu období), pro některé se vydal až do brdských lesů (a málem zůstal trčet v místní bažině). Paní z České mykologické společnosti vysvětlovala, že některé druhy hub rostou jindy, než bývalo obvyklé. Proměna složení vystavených hub na farní zahradě tak poskytovala svědectví, které v českém umění často absentuje.

Přestože v mediálním pokrytí bývá dopřáno prostoru takovým mimolidským formám, které jsou ve svém projevu v jistém smyslu epické (typicky: roztávání ledovců), můžeme kalibrovat určitý typ senzitivity vůči svědectvím mimolidských organismů i na území střední Evropy. Sesychání lesů, v nichž se mezigeneračně předávaly informace o houbách, i druhová mobilita (prezence lanýžů na Moravě, absence tradičních václavek), je detekovatelná uvnitř Evropy. Ovšem je podstatné, že tyto jevy jsou provázány s ději, které nezačínají a nekončí v jedné lokalitě, jak správně upozorňuje kurátor výstavy Lukáš Likavčan. Poučení, které můžeme získat z autografie ledu (zprostředkované uměleckým či vědeckým záznamem), je nutné provázat i s poučením, které zpřítomňuje například prezence a absence nepatrných hub, tedy s poučením, které je přístupné běžné veřejnosti.


Fotograf Festival #11 – Pozemšťané*ky / kurátor: Lukáš Likavčan / Praha / 2. 9. – 17. 10. 2021

Komentáře

    • Tomáš Fassati

    Uvedený „problém poučení přístupného běžné veřejnosti“ je dnes u takových témat tvorby zcela rozhodující. Kurátor Lukáš Likavčan odvedl kvalitní práci, na kterou bylo třeba navázat funkční edukací směřující k potřebnému společenskému efektu. Úkolem odborné publicistiky pak bylo zhodnotit, nakolik a jak konkrétně se to podařilo. Kritika akceptující princip „společenské odpovědnosti“ by si opravdu měla všímat hlavně sociálního efektu výstav. Má-li daná tvorba výrazný sociální potenciál, který není využit, je to společensky nezodpovědné.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *