TZ: Tadeáš Kotrba v Galerii Kaple

Tadeáš Kotrba / Řeka / kurátorka: Tereza Špinková / Galerie Kaple / Valašské Meziříčí / 22.9. — 14.11. 2021 

Tadeáš Kotrba se výstavou v galerii Kaple ve Valašském Meziříčí vrací tak trochu ke kořenům. Na jedné straně místně – jeho rodina je z tamějšího kraje – a také obsahově. Ve svých malbách totiž už nějakou dobu pracuje s kresbami svého otce, sochaře a malíře Maria Kotrby. Původně drobné kresbičky obrů překresluje na větší formáty maleb a dává je do jiných kontextů. S nimi se představil v průběhu uplynulých let několikrát: v roce 2020 se ve Výkladech AXA uskutečnila výstava Spáleniště, na jaře tohoto roku měl další samostatnou výstavu v GAVU Cheb nazvanou Na hlavách obrů. Tyto bytosti jsou sice leckdy až groteskně stylizované, přesto můžou na pozorovatele působit ambivalentně – znázorňují jak děsivé démony, tak i postavy andělů přinášející do obrazů motiv klidu a ochranitelství. Straší i pečují o reálný svět, zpodobněný skrze postavy představující samotného autora či jeho rodinu – otce, manželku, syna.

Ve Valašském Meziříčí se oproti dvěma předchozím výstavám (jejichž námětem byl oheň, prach či předci), objevuje nově motiv řeky. Řeka jako taková je naplněna silným reálným i symbolickým obsahem. Je vodním zdrojem, výrazně určuje ráz krajiny, lidé ji potřebují k praktickým činnostem i jim poskytuje radost, třeba při rybaření nebo koupání. Je součástí jejich identity, je životadárná. Zároveň je to živel, který se umí vzedmout, bouřit, vzít i život. Zůstává tedy i nevypočitatelná, nebezpečná, divoká a děsivá. Tyto dva faktory nelze oddělit, podobně jako se na Tadeášových obrazech proplétá úzkost s klidem. Snaha nastavení pevných hranic mezi přírodním (divokým, citovým) a kulturním (umírněným, rozumovým) – nás provází už stovky let, říká se, že především od Descarta. Je to však umělé rozdělení, které bylo vepsáno do našeho poznání světa ve víře, že mu tak lépe porozumíme. V reálném světě tomu tak není. Lidská společnost se s přírodou prolíná v každém okamžiku a situaci. Divokost a rozvážnost nejsou dvě strany téže mince, ale spíš prostupující a stále se měnící proud. Navzájem na sebe působíme, žijeme v přímé závislosti, kterou ale dokážeme snadno zneužít. Katastrofa v přírodě způsobená lidskou činností jinak vyvážený proud zabarvuje jedem s nepříjemnou pachutí. Řeka na výstavě je totiž i řekou konkrétní, Bečvou, která Valašským Meziříčím protéká a kde se skoro přesně před rokem stala asi největší ekologická katastrofa u nás za několik desetiletí. Událost se jednak tím, že se nevyřešila a také i tím, že od ní už uplynul celkem delší čas, stává symbolem v rovině politické. A zároveň je jen na nás, aby neupadla v zapomnění. Měla by nás nepřestat děsit a stejně tak bychom o ni měli pečovat.

Na obrazech Tadeáše Kotrby není jediným tématem a vrstvou. Umění nám divákům a návštěvníkům výstavy umí nabídnout abstraktnější pohled na události kolem nás. Skrz umělce a jeho specifické vyjádření je reinterpretuje a ve specifickém galerijním prostoru nám nabízí chvíli kontemplace. Nepředstavuje odpovědi – to už je na jiných než uměleckých aktérech – ale skrz proplétání démonických, andělských a lidských postav zhmotňuje osobní příběhy a převypráví kontext řeky a událostí kolem ní osobitě po svém. Něco silného se stalo a my úplně nevíme co. Život, který ještě nedávno existoval, už není, stejně tak jako naši předci už také nejsou mezi námi – co v nás však zanechali, co neseme dál a předáváme těm po nás? Co zůstane nezodpovězené? A co bychom se ještě měli snažit zodpovědět?