Artalk.cz

Humboldtovo fórum: Impérium vrací úder

Na konci září byly v nově vystavěném Humboldtově fóru v centru Berlína otevřeny dlouho očekávané expozice Etnologického muzea a Muzea asijského umění, a to navzdory výrazné kritice a protestům (viz například text Anny Remešové o výstavbě Humboldtova fóra nebo esej o retrotopii od Matěje Forejta). O tom, jak konkrétně je prezentována sbírka asijského umění a v jaké podobě je reflektována koloniální historie Německa (potažmo Pruska), píše v komentáři Emma Hanzlíková.

Bódhisattva Avalókitéšvara (Čína, Dynastie Song, 960–1279)

Humboldtovo fórum: Impérium vrací úder

S několikaměsíčním zpožděním byla letos v září pod jednou střechou Humboldtova fóra otevřena sbírka spojující dvě koloniální instituce – Etnologické muzeum a Muzeum asijského umění, které se takto navrací „do svého původního domova, tedy kunstkomory v jádru pruského paláce“. Přemístění mimoevropského umění ze čtvrti Dahlem, nacházející se na periferii města, do centra, a to z budovy postavené v 70. letech do sice zcela modernizované budovy, postavené ovšem na základech barokního paláce skrývajícího pruský kabinet kuriozit, s sebou nechtěně nese konotaci koloniální minulosti a působí anachronicky. „Staronová“ budova v pojetí italského architekta Franca Stelly vyrostla na stejném místě, kde pouhých třicet let stál Palác republiky, azbestový parlament Východního Německa, a ještě před ním barokní Berlínský palác stržený v roce 1950. Výstavbu fóra doprovázejí už skoro dvě desítky let v médiích i německé společnosti vášnivé debaty především kvůli původu sbírkových předmětů, německé politice repatriace koloniálních předmětů, ale také z hlediska nákladů, jelikož se jedná o jeden z nejdražších a nejambicióznějších kulturních projektů současné Evropy.

Století Asie v Berlíně

Berlínské muzeum asijského umění vychází z původní Sbírky východoasijského umění, založené již v roce 1906 pod vedením tehdejšího ředitele Wilhelma von Bodeho (1845–1929). První expozice byla však otevřena až o několik let později, jelikož muzeum začalo svou existenci bez jakéhokoliv exponátového vkladu. Stálá sbírka byla zpřístupněna v roce 1924 v budově Muzea užitého umění, dnes známé jako Martin-Gropius Bau. Prvním ředitelem se stal Otto Kümmel (1874–1952), jehož záměrem bylo sbírat umění tří východoasijských zemí – Číny, Japonska a Koreje. Fatálním se pro sbírku stala druhá světová válka, která výrazně poničila stavbu muzea, a svou roli sehrála i Rudá armáda, která vyrabovala dočasné depozitáře v solných dolech a ukořistila devadesát procent artefaktů pocházejících z Číny, Japonska a Koreje, jež jsou dodnes součástí petrohradské Ermitáže a Puškinova muzea v Moskvě. Je paradoxem, že koloniální kořisti německých vojáků pocházející ze Zakázaného města z dob Boxerského povstání (1899–1901) nejprve cestovaly z Asie do Evropy, aby následně byly podruhé násilně transportovány jako válečná trofej do další země, ironicky zpátky na Východ, ačkoliv ne do místa původu. Je otázkou, která země by měla činit nárok na potenciální repatriaci těchto artefaktů, majetkové poměry totiž nebyly dodnes vyřešeny.

Po válce v rozděleném Berlíně koexistovala dvě odděleně fungující muzea. Ve Východním Berlíně byla v roce 1952 založena Východoasijská sbírka (Ostastiatsche Sammlung) instalovaná v severním křídle Pergamonského muzea. Sbírky se rozrostly v roce 1959 díky politickému daru 251 předmětů od nově založené Čínské lidové republiky. Naproti tomu v Západním Berlíně začalo muzeum fungovat až v roce 1957 s pouhým fragmentem 300 objektů z původní sbírky doplněné o čínské a japonské dřevořezy přesunuté z depozitáře Umělecké knihovny. Sbírka byla instalována a zpřístupněna teprve v roce 1970 po výstavbě nové brutalistní budovy v Dahlemu navržené architektem Fritzem Bornemannem, ve které sídlilo i Muzeum islámského a indického umění. Obě sbírky Východního a Západního Berlína byly po pádu železné opony znovu spojeny 1. ledna 1992 pod střechou dahlemského muzea, které v roce 2000 představilo nový koncept instalací. V této scénografii však sbírka vydržela pouze do roku 2017, kdy se Muzeum asijského umění začalo balit a stěhovat do připravovaného komplexu Humboldtova fóra. Mezitím fungovalo tranzitivní oddělení experimentální laboratoře Humboldt Lab reagující na kritické hlasy o konzervaci kontroverzních artefaktů. Snaha legitimizovat tyto sbírky vyústila v symposia, kam byli pozváni interdisciplinární hosté z řad etnologů, filozofů a historiků umění, ale také kurátorů, umělců, designérů a architektů. Ti v kritických debatách diskutovali o možnostech etnologického muzea a vystavování mimoevropského umění ve 21. století.

Efekt muzea

Nyní je po pěti letech opět možné sbírky asijského umění navštívit. Ovšem stále ne v celém rozsahu, jelikož fórum není otevřeno na sto procent. Prozatím je to jen část expozice o 8 místnostech západního křídla, v roce 2022 bude následovat zpřístupnění dalších 15 místností v křídle východním. Návštěvnická zkušenost z prvního víkendu jen několik dní po otevření sbírek je tristní. Pompézní dvorany zely prázdnotou a rozhodně nepřipomínaly diskuzní fórum, ke kterému instituce svým názvem odkazuje. Ani v samotných výstavních prostorách nebyly davy návštěvníků, jakkoliv menší účast na výstavách právě poslední zářijovou neděli můžeme (snad) přisoudit vyšší volební účasti u hlasovacích uren. Druhým faktorem by však mohly být i intenzivní projevy nesouhlasu nad výstavbou zaniklého pruského zámku, které jsou viditelné v podobě nejrůznějších sloganů a bannerů umístěných před budovou členy z iniciativy Koalice kulturních pracovníků proti Humboldtově fóru. Co je ještě smutnější, vstup do budovy v návštěvníkovi nevyvolá pocit údivu nad velkolepostí projektu, ale spíše velké zklamání.

V celosvětových médiích dlouho sledovaná rekonstrukce budovy, zdá se, nepřinesla vytoužený obdiv. Zkušenost z Humboldtova fóra se podobá dojmu nabytému při návštěvě nákupním center (nejen díky přítomným eskalátorům), kterým se současná muzea snaží konkurovat. Další asociací je nemocnice, což způsobují přesvícené prostory, pro muzeum nevhodné světlé podlahy i stěny a lacině vyhlížející podhledy ve výstavních síních. Je otázkou, zda po několikrát nafouknutém rozpočtu na konečných 644 miliónů eur skutečně nezbyly finance na sbírkové instalace. Pro srovnání se nemusí chodit daleko. V rámci stejného ostrova je možné navštívit Nové muzeum (Neues Museum), jehož rekonstrukce navržená Davidem Chipperfieldem byla dokončená v roce 2009. Jeho citlivý a přitom velmi nadčasový přístup počítá s návštěvníkem, s jeho zkušeností z barev a materiálu a s naladěním se na odlišnou časovou vlnu. Nejde jen o samotné vystavené artefakty, ale i o rámec jejich vystavení. Jednoduché vitríny Nového muzea působí sjednocujícím dojmem a návštěvník odchází s harmonickým pocitem, ačkoliv jsou zde taktéž vystaveny nejrůznější exponáty napříč kulturami – od busty Nefertiti po berlínský zlatý klobouk z doby bronzové. Totéž bohužel nelze tvrdit po odchodu z expozice Asie ve třetím patře Humboldtova fóra, kterou navíc doprovází neustálé houkání alarmů, jelikož se nad popisky nelze naklonit bez narušení laserového systému chránícího vystavené předměty. Tomu už se všichni návštěvníci společně jen smějí.

Ambivalence v rámci sjednocení

Jak je tedy vyřešeno vystavování Asie, etnologické i umělecké, v rámci jedné instituce? Těžko říct a těžko najít jeden jasný zastřešující koncept. I úvodní text ve vstupní hale obsahuje více otázek než odpovědí: „Jak se mění význam rituálního předmětu po umístění do muzea? Jak jsou kategorizovány, vystaveny a prezentovány? Jak jsou vnímány předměty vystavené v hustém seskupení otevřených depozitářů? Co je umění a co je řemeslo? Kde je hranice mezi uměním a kulturou?“ A přitom právě tyto zásadní otazníky bychom potřebovali v kontextu vystavování asijského umění mít zodpovězené. Jednotlivé místnosti se věnují tematickým okruhům – od náboženských uměleckých projevů budhismu a hinduismu přes severní Hedvábnou stezku, perské zahrady a harémy, umění Japonska s důrazem na čajovnu, umění Číny a Koreje až po vzájemné vztahy na poli umění mezi Čínou a Evropou či dočasnou expozici věnovanou umění písma. O této koncepci nového uspořádání sbírky jsme měli informace s dostatečným předstihem z publikace vydané již v roce 2009 (Concept for the Presentation of the Non-European Collections in the Humboldt-Forum Ethnologisches Museum and Museum für Asiatische Kunst). Realizace však působí trochu zmatečně a nejednotně, jakkoliv jsou zde velkolepé multimediální akcenty v podobě promítání hvězdného nebe do kupole nad expozicí o Hedvábné stezce. Snaha o zaznamenání historie propojení tehdejších říší přes kulturní mosty je čitelná, čemuž napomáhají i tabule s doplňujícími, zajímavými, ač stručnými informacemi a dokumentárními fotografiemi, ovšem skoky jsou příliš ostré a pro návštěvníka může být těžké zorientovat se, v jaké kultuře se právě nachází. Ačkoliv si Humboldtovo fórum zakládá na blízké spolupráci s reprezentanty kultur, odkud artefakty pocházejí, návštěva expozice tak působí spíše jako výzva k dalšímu studiu než jako komplexní zdroj informací zprostředkovaný mezinárodně vlivnou institucí, jejíž otevření vzbudilo nová očekávání v prezentaci dějin asijského umění.

Velký důraz nejen v celkovém PR instituce, ale i v každém oddělení klade Humboldtovo fórum na akviziční minulost a návodné zacházení s objekty s koloniálním původem. Každý popisek obsahuje informaci, v jakém roce byl exponát zakoupen, získán či kdo jej zapůjčil. O další rovinu provenience jsou bohužel obohaceni jen německy mluvící návštěvníci. V některých případech jsou u exponátů na pohyblivých stojanech rozmístěny případové studie představující dopodrobna osobnosti spojené s koloniálním kontextem. Po naskenování QR kódu je návštěvník nasměrován na webovou stránku muzea, kde je k dispozici ke stažení celá studie Postkoloniale Provenienzforschung in Humboldt Forum s 18 objekty ze sbírky celého muzea. Stejně tak je v bookshopu (překvapivě zdaleka ne tak vybaveném knihami, jak by jeden očekával) možné zakoupit publikaci (Post)colonialism and Cultural Heritage. International Debates at the Humboldt Forum vydanou letos.

Čínskému kulturnímu odkazu se ve sborníku věnuje studie od Chu Weje, který se specializuje na kulturní výměnu mezi Čínou a Evropou, konkrétně možnostem badatelské mezinárodní spolupráce, kdy by instituce na Západě měly zpřístupňovat svoje sbírky a studie o nich i asijským vědeckým pracovníkům, kterým mnohdy chybí informace o odcizených předmětech. Podobnou situaci jako Čína, která během Boxerského povstání přišla o portréty důstojníků malované v 18. století snoubící v sobě vliv Evropy i Asie, jelikož je malovali částečně italští misionáři a zároveň i čínští portrétní malíři, ovšem řeší i Německo. Mezi tisíci předměty uloupenými Rudou armádou na konci války bylo i několik tušových svitků. Například Horská krajina od japonského malíře Kanóa Eitoku z 16. století. Fotografie malby se zachovala na inventárních lístcích v kartotéce, kde jsou ztracené malby stále evidovány. Čínský malíř Sü Ping, který byl do Muzea asijského umění pozván v roce 2004, aby připravil výstavu, si ji během své stáže vybral, aby ji následně replikoval formou stínohry z poskládaných předmětů v protisvětle za mléčným sklem. Tento umělecký přístup ve spolupráci s kurátorkou Utou Rahman-Steinert je ukázkou angažovaného muzea schopného reinterpretace nejen samotné sbírky, ale i její historie. Ačkoliv se tento projekt odehrál dlouho před otevřením Humboldtova fóra, je vidět, že některé ideje o propojování současného umění se sbírkovým fondem nejsou muzeu vzdálené a mají své místo v muzeu i nadále. Například místnost věnovaná čínskému dvorskému umění (a především její strop v podobě dřevěného krovu) byla navržena architektem Wangem Šuem, který je držitelem Pritzkerovy ceny. Stejně tak v sekci věnované Japonsku najdeme fusion čajovnu navrženou architektem Junem Urou, která kombinuje japonskou tradici řemesla s evropskými moderními prvky. Ta stojí v opozici k čínské konceptuální Čajovně Aj Wej-weje z roku 2009 vytvořené z bloků lisovaného černého čaje a podobající se spíše perníkové než čajové chaloupce.

Současné umění v expozici Asie zastupuje i celá jedna část věnovaná dočasným transregionálním výstavám. První ze série odstartovala instalace Umění písma – od čínských znaků na bambusových destičkách přes japonskou kaligrafii až po korejský hangul v neonu. Systémy znaků, které jsou pro většinu západních čtenářů sice nečitelné, ale zato přitažlivé, reprezentuje několik děl současných umělců, ale najdeme zde i komodu s názvem Typographia Sinica s šuplíky naplněnými pohyblivými dřevěnými štočky s čínskými znaky, které byly v roce 1685 zakoupeny Velkým kurfiřtem Fridrichem Vilémem I. pro jeho knihovnu v pruském paláci. Na původní místo se exponát vrátil díky zápůjčce z Berlínské státní knihovny. Prozatím, než se otevře západní křídlo, expozici Asie uzavírá studijní sbírka keramiky z východní Asie, která navazuje na tradici muzejního otevřeného depozitáře. Ten se poprvé objevil v 70. letech 20. století a nejznámější ukázku najdeme v místnostech 136 až 138 londýnského Viktoriina a Albertova muzea. Vzhledem k tomu, že ve zbytku expozice se navzdory velkorysým prostorovým možnostem s exponáty spíše šetří, je příjemné prohlédnout si rozmanité předměty z pálené hlíny, kameniny a porcelánu, které dobře ilustrují diverzitu daného regionu, ačkoliv jsou, jak se v případě depozitáře dá očekávat, bez popisků. A možná právě zde najdeme i ukázku sbírky modrobílého porcelánu z období dynastie Ming, která byla původně součástí pruské kunstkomory již v 16. století. Snad se tedy některé předměty skutečně „navracejí do svého původního domova“, ačkoliv ten skutečný domov je přeci jen pořád daleko.


Foto: Alexander Schippel

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *